Fixace na rodiče

Ahojky,
tak to mám úplně stejně. Na mámu jsem taky celkem fixovaná a asi za to může to, že se naši rozvedli a žila jsem jen s ní a v těžkých chvílích jsem s ní sdílela všechny problémy. Znám ten pocit kdy jsem třeba pryč fajn se bavím a všechno, ale kolikrát bych byla radši doma s mamkou a ségrou. Určitě je to tím, že žiješ s jedním rodičem, řešíš s ním problémy, který jiný děcka neřeší (rozvod atd)

Já jsem taky z rozvedené rodiny, ale fixovaná teda nejsem, tak jsem asi divná

Reaguji na Kkkristie:
Asi jo, ale na druhou stranu jsem s mámou měla dost konfliktů, řvala na mě apod. Prostě jsem asi nesplnila její očekávaní, kolikrát už mi řekla že sem sobecká a hrozná a že neví jak něco takovýho mohla vychovat, ale zase.. sem si třeba sama ani nedošla na úřad, nebo někam něco zařídit.. vždycky maminko maminko poď se mnou.. a teď, v mejch 19, tomu neni jinak.

Není to spíš proto, že jsi nesamostatná a jsi zvyklá mít mámu stále za zadkem?
No v 19 letech to je na mě moc!

Reaguji na Nicadezuria: jako není to tak, že bych měla s mámou pohodovej vztah, prožila jsem si toho s ní hodně její psychický problémy, rozvod a mnoho dalšího, ale te´d je to v pohodě a to nás asi sblížilo nějak víc. Jinak taky byli období kdy na mě řvala a tak...

Jinak jsem se vzchopila a začnu bydlet sama, tak nevím jak to dám ,ale nebudu od našich kousek tak snad to bude ok Jinak mi je taky 19

Reaguji na Kkkristie:
Já bych se taky měla stěhovat do vlastního, což by mi nevadilo, mohla bych mámu navštěvovat, jenže přítel chce abych šla bydlet k němu a on bydlí dost daleko, v jinym městě.. takže by to bylo složitější.

souhlas

Taky jsem fixovaná na mamku.
Žiju s ní a ještě s prarodiči celý život v jednom domě, od té doby, co se s otcem rozvedli. Jeho jsem neviděla více jak deset let, i když to prvotně bylo soudem nakázané jinak. Prostě jsem za ním nechtěla jezdit už jako 3-leté dítě Tehdy jsem to jako malá nechápala, ale teď mám hlavu plnou nenávistných myšlenek na jeho osobu, když tehdy osočoval moji mamku, že mi prý zakazuje k němu jezdit a že ona mi vtlouká do hlavy, že on není správný a hodný.
Bylo to složité, vždycky, když jsem od něho dostala nějaké dárek, nemohla jsem ho vzít domů ukázat mamce, musel být u něj, i když jsem se s ním měla vídat jen jednou týdně. Zakazoval mi to a to bylo to nejhorší, co mohl udělat, protože já už tehdy mamku milovala a ničilo mě, když jsem jí nemohla zavést ukázat krásného obrovského plyšového dalmatina. Do teď si pamatuju, jak vypadal, je to už 15 let, co jsem ho dostala... viděla jsem ho asi 2x, potom mi ho sebral úplně
S tou fixací je to spíš o psychické stránce, nejde o to "mít mamku za zadkem"... nikdy jsem jako malá nebyla bez ní dýl jak dva dny. Když jsem jako 15-letá byla v lázních, po dvou týdnech mi museli nasadit prášky na uklidnění, protože jsem měla panické záchvaty pláče "že chci maminku"... zní to asi divně, ale kdykoliv jsem bez ní delší dobu, mám nutkání brečet... že se může něco stát, že už ji nikdy nemusím vidět, a proč tam nemůže být se mnou.

Reaguji na Clarrkys:
Rozumim, to já nemám takový záchvaty, ale přepadá mě smutek, že nejsem s ní a že se mi odcizuje apod..

No to spíš jak si to rodiče udělali, naši se rozvedli ještě než mi byli dva roky. Chodila jsem i do jeslí. Když mi byly 4 roky a 5 let, měla jsem zápal plic, byla jsem v lázních na 3 týdny-sama bez mamky-prarodiče od mamky nebyli a z tátovi stany nic. Mamka za mnou jezdila jen o víkendu (nespala tam), nemohla si dovolit vykašlat se na práci, protože jí už z jedné kvůli mé nemocnosti vyrazli. Je to težký, ale někdo musel vydělávat. Od 6 let jsem jezdla na tábory na 14 dní. Nebyla jiná možnost.
V 15 je to divný!
A začíná mě vytáčet, že se vše svádí na rozvedenou rodinu. Vidím to spíš na trošku mamánkovství.

Nesvádím to na rozvedenou rodinu, ale na způsob výchovy... toho, že i když něco jednou mám, zítra to může být pryč. Nejspíš bych neunesla psychicky, kdyby teď najednou mamka "byla pryč".
Taky se to může jinak posuzovat někomu, kdo měl "bezproblémové" dětství, já napsala jen nějaké věci, které si nejvíc pamatuju, ale ze svých důvodů jsem raději nepsala, proč se rodiče rozvedli, proč mě s otcem zakázali se stýkat a v jakém zázemí jsem žila. Neříkám takové věci o svém životě na potkání.
Nejsem taková, aby za mě mamka musela něco vyřizovat, nebo se o mě nějak starat. Funguju naprosto sama, když je potřeba něco vyřídit, vyřídím si to bez problémů sama. Jen mě vždycky svírá pocit "co když, až přijedu, tam mamka nebude"... a je mi do breku. Je jediná, koho mám.

Tak taky jsem z rozvedené rodiny, otec s námi nežije od mých 7 let a asi 8 let jsem ho neviděla ani jednou, jen poslední 2 roky si voláme. Mám ještě mladší sestru a musím říct, že mamku mám vážně ráda a taky si myslím, že rozvod nás dost sblížil. Jenže mě to také hodně osamostatnilo, neumím si představit, že bych

Mamka makala aby nás uživila, takže jsem vlastně všechno musela zařizovat sama, chodila jsem od svých 10 nakupovat, vařila jsem, uklízela jsem a ve 13, když jsem šla na gymnázium, tak jsem si taky musela všechno vyřídit sama, jízdenky, potvrzení o studiu, zařídit si fotky na průkazku, dojíždím z vesnice, takž toho bylo dost. Tohle mi přijde trochu jako

souhlasím

Přesně, od mých 2 jsme byli sami, pěkně jesle, školka, škola a tam šup do družiny!
Chodila jsem si taky sama zařizovat, doktor a tak, protože nás mamka musela uživit.

Ale jak tu čteš, tak my jsme to s Bugsbunny bezproblémové úplně neměly. Nebudu to rozvádět, ale máma neměla na růžích ustláno, má můj obdiv!

Však jsem psala, že to je, jak si to rodiče udělali, spíš tedy matka!