Dlouhodobě nezadané

myslím,že je to také o věku....můj příběh- žila jsem 5 let sama, vlastně sama ne, s 9letým synem.
Jak už to v životě bývá, souhra náhod mě zahrála na místo, kde měla asistovat zcela jiná osůbka,ale jelikož dotyčná bojovala doma s virózou, nastoupila jsem já.
No a bylo "vymalováno", oční kontakt, vzájemné sympatie....stěhování...po čtyřech letech soužití nečekaný a neplánovaný dáreček atd... Vypadá to, že by mohl zazvonit zvonek a pohádky je konec. A přesto, že žiju spokojený život, samozřejmě mračna jsou také, kde nejsou...někdy hlavou myšlenka, touha, mít svůj byteček...jsem normální?

Já myslím, že jsi... Když člověk žije nějakou dobu sám (nebo s dítětem), tak má tendenci pořád bydlet sám a partnera mít někde ve vedlejším bytě

holky, myslíte, že je lepší vůbec nikdy s nikým nechodit, nebo chodit, a pak se rozejít, a být sama? zajímaly by mě vaše názory...rozebíraly jsme to s kamarádkou, ona po bolestném rozchodu už dva roky sama, já sama odjakživa....mně osobně přijde lepší, když aspoň nějaký vztah člověk má...protože nemít nikdy nikoho, to si člověk přijde dost méněcenný jakoby nikdy pro nikoho nebyl "the best"....

imoen
Já nevím, kolik ti je, ale na tvým místě bych nevěšela moc hlavu. Někdo to má tak, že natrefí na prvního a hned je to ten pravý. A někdo holt hledá třeba celý život. Co je lepší? Mno to se nedá jednoznačně říct, někdo má rád tu zamilovanost a někdo si víc váží dlouhodobé jistoty. A někdo má prostě jen smůlu. Takový je život.

Uf, už jsem se lekla že jsem nějaký exot Jsem sama taky dost dlouho, holt jsem introvert, špatně se seznamuju a nemám zájem nechat se ničit nějakým tydýtem. Moje kamarádka se mě vždycky strááášně nenápadně ptá - tak co, někdo na obzoru? Asi to nechápe. Přitom ona sama zůstává se svým přítelem jen ze setrvačnosti a ze strachu, že bude sama...Mě by to teda nevyhovovalo.

Ahoj holky, konečně si začínám připadat normálně, když vidím, že nejsem jediná, která je sama. Kolem mě se všichni vyptávaj a tak nějak automaticky předpokládají, že ve 22 někoho mám. Někdy mi to přijde, že s mou samotou mají větší problém ostatní, než já sama Já už jsem si na to tak nějak zvykla, nejsem typ kterej by uměl střídat chlapi, asi proto mám za sebou jen jeden vážnější vztah - 8 měsíců a nebyla to šťastná volba. Teď jsem sama skoro dva roky až na jednu menší přestávku, která ani pořádně nevím, co vlastně měla znamenat. Přišla sem na to, že než být s někým komu na vás nezáleží, tak je lepší být sama. Svým způsobem mi ta samota vyhovuje, jsem si sama pánem svého času, ale taky jsem jen ženská, která z času na čas potřebuje obejmout a asi všechny víte, že v tý mužský náruči je fakt dobře. Poslední dobou sama cítím, že nějaký to povzbuzení a pochopení bych potřebovala jako sůl, ale hold nikde nikdo...

imoen
Myslím, že ve vztazích platí: Co tě nezabije, to tě posílí. I špatný vztah je zkušenost, z které si lze vzít ponaučení pro příště!

Já jsem taky sama, je mi 19 a nikdy jsem ani žádnej vážnej vztah neměla, jen pár experimentů a jelikož jsem měla ty kluky/chlapy fakt ráda a chtěla to brát i vážně, tak mě takhle muži zklamali hned od začátku. Nevím, jestli se za to mám stydět, ale připadám si taky už tak nějak divně.
S tou otázkou jestli někoho mám mě taky neustále někdo otravuje. Je mi to fakt nepříjemný a příjde mi to vlezlý. Já totiž chlapům nevěřím a nikoho nehledám, to musí přijít samo a tak hledám jen kamarády, protože přátel není nikdy dost a hlavně jsem teď taky opět nešťastně zamilovaná, no ale chlapy co poznám berou většinou to, že se s nimi bavim a třeba dám na sebe kontakt asi jako zájem, ale já je fakt všechny beru jen jako kamarády, pak se často ptají, jestli práce co dělám nevadí příteli (prostě furt ty samé fráze, ptají se na to všichni) aby zjistili jestli někoho mám a pokud řeknu že ne, asi si hned myslí, že mají šanci a když řeknu, že mám, tak pak většinou začnou "no a nezmlátí mě přítel když půjdem na panáka?" a takhle. No už mi nějak příjdou ti chlapi primitivní.

Tak si říkám, že bez chlapa mi nic nechybí, jsem po rozchodu pár měsíců, samotu si užívám, na dovolenou jezdím s mamkou, kamarádky nemám a o to víc se radši bavím s klukama, nějak nemám chuť řešit, jakou kabelku si zrovna vybrat, na to mám mámu, nikdy jsem nebyla s klukem na dovolený, nikdy to nějak nevyšlo, sice trošku panikařím kvůli věku, všichni se vdávají a žení a mají děti, ale zatím biologické hodiny neřeším. Je to lepší, než zůstávat ve vztahu z donucení a strachu ze samoty, mám to za sebou, tak vím, že takový vztah je o ničem. Normální chlap? Asi není, teda pro mě asi fakt ne, když mě někdo pozve na první rande, já ho vyzvednu a v restauraci při zaplacení řekne, že zapomněl kartu, tak si říkám, že mi žádné randění ani nechybí

Také se přidávám do klubu. Sama jsem prakticky pořád a vždycky to tak bylo. Jasně nějaké románky byly, ale vesměs spíš aktivita byla z té druhé strany, a z mé spíš to - být s někým aspoň chvíli. Brzo mě to vždy omrzelo, zamilovanost (jestli se to tak vůbec dá nazvat, spíš zvědavost) také opadla a já to záhy ukončila. Upřímně, vztah mi chybí. Chtěla bych být v normálnim vztahu, mít se ke komu vracet a o koho se opřít, ale než být s někým jen proto mít někoho, to se bez vztahu raději obejdu. Můj problém je, že jsem příliš náročná, ale mně skutečně přijde, že neznam nikoho (ať zadanýho, nebo ne) s kým bych chtěla být. Skoro všichni lidi, které znám kouří, jejich hlavní starostí je se jít o víkendu zlískat a já na to moc nejsem, poslední dobou se mi to spíše hnusí. No je mi 22 tak stále ještě mám naději, že se ten princ objeví, budu doufat. Jenom nevim kde ho jako mam potkat
Btw. Kecy o tom, že furt nemam kluka taky nenávidim

No tak ve 22 bych hlavu nevěšela, kluci v tvym věku jsou ještě svobodný Ale třeba jedna moje kamarádka, je jí 29, měla pořádnej vztah jenom jednou, a to 7 let. Ale od tý doby, co se rozešli o normálního chlapa ne a ne zakopnout. Už je to 6 let. Chlapi v jejim věku už jsou většinou ženatý nebo aspoň zadaný a o to je to horší. A to neni jediná, takových holek mám okolo sebe víc. Holt normální chlapi asi došli...

Hm...to já ani nevim, proč to je na tom to nejlepší....prostě jsem nenarazila na někoho, kdo by mě zaujal a když jo, tak to nějak nevyšlo z jeho strany ještě by mi tak chybělo zakoukat se do zadanýho, to snad ne.....jinak ty 2 roky samoty jsou taky proto, že jsem se hooodně dlouho během nich vzpamatovávala z předchozího vztahu a s dotyčným se pořád vídala.....teď, když už jsem nějakej ten pátek v pohodě, kde nic tu nic....kamarádka-tak trochu kartářka- mi řekla, že to mám asi v sobě....mám v sobě zakódovaný, že mě nikdo nechce a nikoho si nenajdu a takový signály prej vysílám....tak nevim, m,možná na tom pravdy něco bude....

Hodně se dlouhodobě nezadaným vyčítá, že jsou nároční....to bych o sobě ani neřekla, když se podívám na chlapi, co mě kdy zaujali, žádný supermani to zas nebyli...já si ani žádný nároky nekladu (chytrej, vtipnej, sportovec atd no znáte to), protože u mě je to o tom, s kým mi prostě přeskočí jiskra tak je to jedno....rozumíte mi aspoň trošku ?

Dasule
já ti rozumím úplně perfektně. U mě vždycky přeskočila jiskra, ale zpátky už ne. Takže jsem do toho vždycky nějak spadla, a pak se z toho nemohla dostat. A tak je to pořád dokola. Mě se líbí někdo, kdo o mě nestojí.

A pořád si říkám, jestli neměla taková Ally McBeal pravdu, když řekla, že třeba někteří lidé jsou prostě určeni k tomu, být sami...

Já se brzy přidám do klubu, budu se totiž po 16ti letech rozvádět. Já v podstatě nikdy nebyla sama, protože jsem se svým manželem od 16ti let, no a teď najednou zůstanu sama se dvěma dětmi. Rozvod chci já, ale říkám si jestli někdy ještě najdu chlapa, když
se dvěma dětmi, když tady teď čtu, jak je těžké najít někoho normálního a bez dítěte.. .
Ale nějak to dopadne, tohle budu řešit až jako to poslední

bych to shrnula, taky jsem sama, tedy nemám tu potřebu s někým sdílet společnou domácnost, a osobně s tím nemám problém, nevidím důvod, proč by se mnou měl nějaký muž bydlet, ne, že by mě nechtěli, ale já je prostě doma nepotřebuju, je možné, že se to časem změní, ale čím jsem starší, tím víc mě představa pernamentně mít doma nějakého chlapa děsí