Dítě v osmnácti

Tak racionálně mi stejně nic jinýho nezbývá, partnera nemám a školu taky nemám dodělanou, což zas je škoda, když už se do toho člověk pustí, vejška to není lehká. Ale je fakt, že jsem asi blázen staré školy nebo já nevím, proč ty hromony jsou takové svině, ale už od 14 si přeju do nejdřív chovat vlastního capartíka
Jenže rozumem samozřejmě to nelze, protože nemám zatím zrovna vydatný příjem... Tak a teďka co s tím

Tak pokud nemáš partnera, tak s tím nic moc neuděláš A to tě to drží pořád nebo s přestávkama?

Já jsem opravdu neskutečně šťastná, že Laky není má matka. Chudák holka, která má podobnou matku. V životě můžeme udělat nespočet chyb, ale kdyby byla má dcera v podobné situaci (s dítětem bez peněz a přítele/manžela), NIKDY bych jí nezavřela dveře! Je mladá, naivní a nechce hned zabíjet své nenarozené dítě, kvůli obavám z rozchodu s partnerem. Kdyby to byl můj případ, ano, očekávala bych od maminky, že mi pomůže. Je to můj rodič, má opora, která mi vždy se vším pomohla. Kdyby má maminka nasekala v životě klidně nespočet chyb a já jí mohla pomoci, samozřejmostí pro mne by bylo...jí pomoci. Myslím, že je to o důvěře a silném poutu mezi dětmi a rodiči. A pokud bych od někoho slyšela, že v situaci: mladá, s dítětem bez peněz a partnera rodiče oné dívce nepomohli, nebyli by to dle mého názoru rodiče. Dítě má člověk na celý život a musí počítat se vším - namítla bych, že to právě on si ho neměl pořizovat, když se mu nechce mu pomoci. Mít dítě jako mladá není žádný hřích a mělo by se to brát jako krásná událost, není dle mého názoru adekvátní, přirovnávat tuto situaci k užíváním drog. A vůbec, co to ubohé miminko? Dítě skončí v dětském domově a mladinká maminka na ulici jen proto, že babičce se nechtělo pomoci vlastní dceři? Opravdu smutné, že takoví lidé mají děti
Nechápu, že někdo může být tak krutý. Rodina je rodina. Lidé dělají chyby (a vůbec to nemusela být její chyba - antikoncepce může selhat).
Mladinká maminka by se měla podporovat, už tak je toho na ní dost (jak vystrašená asi v 18 musí být s miminkem, partnerem, kt. jí opustil...). Mohlo by se také stát, že spáchá sebevraždu, a to bych potom oné babičce s chutí řekla: "Udělala sis to sama!"

Kdybych byla v 18 těhotná, celá rodina bychom to brali jako šťastnou událost a nikdy by nás nenapadlo přemýšlet jako: "Co když mě/jí partner opustí"? Mě osobně by to ani nenapadlo a užívala bych si nadšení, že za pár měsíců uvidím své dítě. A rozchod s partnerem je podle mě úúúplná banalita ve srovnání s životem vlastního dítěte.

Má rada zní, podporovat maminky, ať se rozhodnou jakkoli. Budou to právě ony, kterých se to bude týkat celý život a budou se svým rozhodnutím muset žít.