Bydlení v malém bytě v páru

to určitě není pravda, moc zjednodušený názor.

pokud jsi zvyklá bydlet celý život v domě se zahradou, mít od narození vlastní pokoj, jsi navíc dost samotář...a najednou bys měla bydlet v 1+1 s chlapem (byť "svým"), to prostě nejde.

musela jsem tak bydlet, pravda ne s přítelem, ale se spolubydlící, a ten byt jsem nenáviděla. pořád být s ní, pořád ji poslouchat, pořád řešit, kdy kdo půjde spát, jak bude vstávat, pořád se navzájem budit, nemít kam utéct, nemít žádný pořádný pracovní prostor (bože, ten byt neměl ani jídelní stůl :-/)...to bych byla schopná vydržet možná tak půl roku totální zamilovanosti. dýl ani minutu.

tak třeba zrovna já jsem vždy bydlela ve velkém rodinném domě (postupně ve dvou), oba dva s velkou zahradou, psi a tak. A najednou bydlím v 1+1 s přítelem, ze začátku nezvyk, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Právě proto, že jsem tam přece šla, abych mohla být s ním.
Ale na druhou stranu je pravda, že já nejsem samotář vůbec. Mám kolem sebe lidi ráda a sama se cítím nesvá.

Reaguji na evzza:
já jsem po tátovi, a tak vím, jaké by to bylo. on často zaleze do své pracovny a nevyjde z ní celý den. kdyby tu možnost neměl, bude nevrlý, nesoustředěný, podrážděný. prostě je to samotář.

já nemusím s nikým mluvit třeba tři dny, nebo týden, strašně mě to obtěžuje, potřebuju hodně prostoru na různé své výtvarné a manuální činnosti, večer musím mít totální ticho na spaní, a tmu, musím dodržovat nějaké svoje rirutály, jinak se mi zhoršují různé zdravotní problémy. nic z toho v malém bytě nejde. taky potřebuju hromadu místa na tunu svých mastí, kosmetiky atd., které potřebuju zase kvůli zdraví. taky kvůli tomu bývám hrozně podrážděná, a představa, že si nebudu moct někam zalézt, ale budu muset čučet v jedné místnosti s někým, kdo bude sledovat fotbal, je pro mě neuvěřitelná.

navíc jsem zvyklá pořád něco dělat, hlavně o víkendu, pracovat na zahradě...

i kdybych toho kluka milovala sebevíc, při bydlení v 1+1 by se ze mě stala taková hysterka, že bychom se do roka rozešli.

My to máme také tak. Kuchyn s jídelnou dohromady a obývací pokoj s ložnicí. Klasická 1+1. Zvládáme to, ale ponorka se taky už vyskytla, momentálně jsme přečkali měsíční krizi a že to byl záhul. Zamykám se do koupelny, když brečím, nebo potřebuji být sama. Žijeme takto cca třičtvrtě roku. Ale chtěla bych svou šatnu, tak snad brzy se přestěhujeme do většího
Hlavní důvod je ale to, že v obýváku trávíme asi nejvíce času a já chci mít čistou, vyvětranou ložnici, ve které se prostě nedělá všechno, ne jako tak, jak žijeme teď.

Reaguji na imoen:
Souhlasím, my jsme ze začátku asi půl roku bydleli v 1+1 a bylo to strašný. Když si přítel donesl tašku s hokejovou výzbrojí, tak jsme se tam ani nepohli
Taky dělal noční, já odpoledne, musel spát a kde být? No hrůza. Moc dlouho jsme to nevydrželi, šli jsme k jeho rodičům a našetřili na byt. Teď máme 3+1, jedno dítě a začínáme se rozhlížet po domku

Myslím, že když dva spolu fakt chtějí být, tak pro společné bydlení se nastěhují i do malého za cenu žádného soukromí.
Můžou se buď scházet donekonečna u rodičů (kde soukromí taky není) nebo pak zvolit vlastní bydlení a uskromnit se na jednu obytnou místnost, ale aspoň jsou konečně spolu.

Důležitější než cokoliv jiného je do toho jít s nadšením a vidinou vytouženého společného bydlení. Jestli tam zakladatelka půjde s převažujícími obavami, nejistotou nebo dokonce z dotlačení, tak to nemá moc cenu..
A pak samozřejmě hodně dělá práce na směny. Když jeden spí a druhý potřebuje fungovat, tak to určitě nejde provozovat o jedné místnosti.

Taky dvě ženský v jednom bytě, natož pokoji je časovaná bomba . I se svou nejlepší kamarádkou bych v jednom pokoji nevydržela déle než 3 dny! Obdivuju holky na privátech, jak spolu vydrží. Já takhle měla holek plný zuby jen na společným školním výletě. Ale myslím, že se svým chlapem, pokud jsou oba dva rozumní lidé, to je trochu jiné..Ale fakt záleží na tom, jestli je pro oba dva důležité vlastní bydlení víc, než cokoliv jiného.

Reaguji na sarkakh:

Tak to jsme na tom asi tak úplně stejně... Zoufalé manželky vídám opravdu vyjímečně..a Amerika hledá topmodelku? Tak to možná, tak jednou za měsíc u rodičů doma. Ale je fakt, že přítel dost často přes týden usne dříve, jak já..

My bydlíme v 2kk, cca 67m2, balkon máme,ale nevyužíváme. A jak se nám tam bydlí?Dost stíšněně Oba jsme za společným bydlením odešli z RD a i když máme krásný nový byt, stále je to byt :-/ Obdivuju lidi, co žijí s rodinou třeba v 1+1, 2+1 atd. celý život, já bych asi zešílela!

to je luxusně velký byt

Holky za půl roku se budu stěhovat s přítelem do Prahy do bytu a docela se bojím... Jsem z velkého domu, jen můj pokojík má 25 m2 a teď to vypadá na maličký byt a ještě první společné bydlení - no jsem na to zvědavá
Pro mě je podmínkou to, abych nemusela spát ve stejné místnosti, kde přítel bude pracovat na PC nebo se dívat na televizi... Spánek je pro mě hrozně důležitý (ne úplně délka, ale kvalita) a když jsem nevyspalá, tak bych zabíjela

to si děláš srandu, to je jak u nás!

Tak televizi, kterou tu řeší většina , mi přijde jako blbost. My třeba s přítelem, se kterým jsem byla v 1+1 dva roky, televizi vůbec neměli. Když chtěl, koukal na svoje seriály v posteli v počítači a já se k němu třeba přidala a koukali jsme spolu. Nebo na nějaký film. Televize mi přišla vždycky jako kulisa, nebo nástroj pro chvíli nemluvení a mít chlapa, který si ji ráno zapne a večer před spaním vypne, bych nemohla mít. Je to všechno o domluvě. Bývalý chodil do práce, já do školy. Dodělávala jsem vysokou a tak jsem se musela někdy učit. V tu chvíli radši vypadnul s kamarády, nebo mi udělal něco k jídlu, pomáhal mi s učením, pustil si seriál a hudbu do sluchátek, četl si. Respektoval to, když jsem měla frmol. A když on zase dělal něco do práce, tak jsem se chovala taky ohleduplně. Měli jsem jednu místnost rozdělenou a docela velkou, takže se tam vešla i manželská postel, paravan a jakoby obýváček. Kuchyň byla s oknem, což byla velká výhoda. Problémy trochu byly v zařizování. Přítel byl ten moderní typ na strohé zařízení, ale mě to přišlo moc sterilní a pořád bych něco zdobila jinak. Takže chvíli trvalo, než jsme se dohodli na stylu zařízení, ale našli jsme kompromisy. Pak byl docela mazec, naštěhovat si všechny svoje a jeho věci, které každý nutně potřeboval a někam je uklidit.

Přesný. Mě stačí, že teď mám v baráku nastěhované dvě neteře. Obě dospělé a je to mela. Jak jsem vděčná za to, že já mám dva syny .

Možná ano, ale stále je to byt a trochu mě to deprimuje, cítím se stíšněně. Dům je dům. Třeba jen to schodiště mi tam chybí

Tak mě to vyhovuje až na spánek, každý spíme jindy a já na to potřebuju klid, hodila by se mi nějaká spací komora Takže musíme dělat kompromisy, ale je to jen na domluvě a vzájemné toleranci a ohleduplnosti. Žádnou ponorku neznáme, naopak, když je partner celý den pryč, nemůžu se dočkat, až večer přijde, ještě se mi nestalo, že bych se na něj netěšila, a to spolu bydlíme asi 2 roky v bytě, který má jednu místnost a kuchyň. Když je partner pryč přes noc, tak celou noc nespím a můžu usnout buď až ráno nebo až přijde, a to v takhle malém bytě. Nedokážu si představit bydlet sama nebo ve velkém bytě nebo snad v domě, to bych se asi zbláznila