Žít ve 45 sama, nebo se pokoušet o seznámení s mužem?

Mně je sice cca polovic co Tobě, ale taky byly doby, kdy jsem myslela, že zůstanu sama 45 let mi přijde dost málo na takové myšlenky. Rozhodně žádná rezignace, seznámení bych nehrotila, zařídila se podle sebe a nějaký chlap se určitě najde. Neřádila tu přece 10 let válka, aby jich bylo tak málo On je to takový paradox, že když někoho moc chceš a potřebuješ, tak zrovna nepřichází...

jedna známá již v důchodovém věku, štramanda, si s tím hlavu neláme, pořád se seznamuje, jen tedy zatím necítí mít nějakého dědka, jak říká, doma - prostě si užívá té romantiky, těch večeří, těch dovolených - nemusí vařit, nemusí prát, nemusí se o nikoho starat

je pravda, že jsem mladší než-li ty, ale taky mi takový styl života zatím vyhovuje, neříkám, že je to na pořád a že to jednoho dne nezměním, ale mám takový klídek, dělám si co chci, jak chci, kdy chci, nikdo mě neomezuje, nikdo mě nebuzeruje, co bude k večeři, kde mám ponožky, . . . . (když už někoho vybírám, tak přece nevezmu první, co se namane, jen abych něco, resp. někoho měla)

stačí jen překonat předsudky, že jeden a dost a pokud možno jeden na celý život, a on ten pravý mezi těma večeřema, dovolenýma, romantikou přijde

přesně tak...a když se na to nesoustředíš, objeví se ten pravý náhle před tebou...je to tak, když to člověk nejmíň čeká, potká ho to jeho štěstíčko...
lenka 64
já bych rozhodně flintu do žita v tomhle věku neházela, spíš naopak...dočasně si užívej svobody, měj oči i srdce otevřené a "on" se objeví...to by bylo, aby nebylo!

Mě je 45 a nedávno jsem se podruhé vdala. Předtím jsem byla roky sama, ale vůbec mi to nevadilo, nějak jsem o chlapa nestála. Rozhodně by mě nenapadlo rezignovat, na to je brzy nejen teď, ale snad vždycky. Ale asi neporadím, já jsem trošku fatalista a věřím, že když to má přijít, přijde to. Taky můžeš zkusit si toho správného "přivolat", jestli tomu aspoň trochu věříš. Ale souhlasím s Kattií, neupínat se na to a zkusit žít nejlíp, jak to jde.

lenka 64
Myslím, že je to individuální a důležité je co člověk cítí ... Moje mamina má přítele ( je tedy starší než ty ), už několik let...Ňa začátku říkala, že by ho doma furt nechtěla a dneska vidím, že by to i uvítala ..Né furt, ale někdy jí tam chybí...

Někdo upřednostňuje víkendové návštěvy, společné dovolené a přitom každý svůj klid.. Někdo touží po plnohodnotném vztahu...

Ale myslím si, že člověk by neměl být příliš dlouho sám - neříkám lámat okmažitě, když se to stane, ale nenechávat to plavat...Mám kamarádku dneska jí je 60 let, když jsem jí pře 17 lety poznala, byla to vitálné, upravená a společenská ženská... Nikoho si nenašla a dneska je z ní zdeptaná, labilní osamělá osoba a já jsem jedna z mála i když bych mohla být spíš její dcerou, která za ní chodí... Prostě to prošvihla, podcenila ...

Takže za sebe i když mi je 31 let, tak kdybych se já ocitla ve tvém věku sama, vím, že bych sama rozhodně nechtěla bejt... Není snadné najít pohodovýho, hodnýho chlapa... Ale jsou... A i na tom netu - mám známé kterým to klaplo..Je důležité tam koukat na drobné náznaky - kolik slečen má pán v přátelích, co má vyplněno v profilu, jak dlouho je na dané seznamce zaregistrován - pokud je to např. od roku 2003 asi je na tom něco divně..Tedy je velká pravděpodobnost, že je to notorický brouzdač...

Za sebe, kdybych byla sama, bez ohledu na věk, bych volila net - zaměřila se na tyhle věci a randila..Chodila na káfo, večeře a něco z toho musí vypadnout

V běžném životě je to bohužel trošku trabl - u kluků, kterým není 25 let těžko poznáš jestli jsou zadaní nebo ne ... Většinou chodí s přáteli ve skupině, jezdí společně atd... Nechodí už moc lovit a ty co chodí lovit, tak ty asi nechceme, že

Takže pokud je ti smutno a nechceš být sama - 45 let není žádná katastrofa a začít znovu s někým, novej život - já jsem za a držím ti palečky,ať to klapne a jsi šťastná !

Ani těch 60 let bych neviděla jako problém (nikdy není pozdě). To, jak ji popisuješ ovšem už jo

Mám kamarádku 44 let, stále ještě nenašla toho pravého, teď už je dlouho s jedním mužem, ale stále se rozcházejí a zase scházejí, ona má svůj byt, on bydlí se synem, takže se vždycky nastěhuje k ní, užívají si krásný vztah, pak začne období hádek až to vyvrcholí jeho odstěhováním. Třeba jsou půl roku a ž rok od sebe, ona mezi tím pozná jiného, začne s ním chodit, pozná, že to není ono, rozejdou se a zase se sblíží s tím původním. No je to kolotoč, a asi už rezignovala a tvrdí, že chlapa fakt nepotřebuje. Dítě nemá a ani už nechce, zvykla si na to. Můj názor je ten, že láska kvete v každém věku a kdo hledá, najde

Kattia
U ní ano.. je sama už spoustu let a nikoho už si domu nevezme... Není zdeptaná, protože by byla sama - ale kdyby nebyla jistě by její stav byl jiný... Neseděla by 90% času doma a životní pády by s ní řešil partner po boku... Já jí i chtěla někam vzít na dovolenou ( že bych jí to zaplatila ), ale marný...

Možná to celé nějak zorganizuju na příští rok - zaplatím a bude muset ! je mi jí líto, ale nenadělám nic...Jen chci říct, že pokud to člověk nechá plavat, taky to může prošvihnout a nikdy už ten krok neudělá..zvykne si, nechce se mu, přestane se o sebe starat atd...

Bruce78
Jsi moc hodná, že jí takhle pomáháš
Co třeba nějaké zvířátko? Kdyby měla pejska, aspoň občas by s ním vyrazila ven a necítila by se tak sama, měla by se o koho starat...Jen tak mě to napadlo, mně vždycky pomůže náš psík, když je mi smutno

Tak já jsem ve stejné pozici - sama, svobodná, bezdětná... A momentálně ani žádný přítel. "Jen" stará matka na krku. Někdy mám taky období, kdy jsem z toho všeho dost v depresi, ale pak si řeknu, že jsem si to "zavinila" sama a tak se sama musím o vše postarat,nerezignovat. Nehrotím hledání (seznamka na netu dopadla katastrofálně), ale hlavně nedávám najevo, že hledám...! Naopak před známými občas zalžu,že někoho mám, abych nebyla za chudinku. A to také docela zabírá. Prostě žiju si podle svého.Bohužel v Praze je ta samota víc cítit a není tak moc kam jít samotná, tak se aspoň vyžívám na vesnici, co mám chalupu. Tam se snažím být mezi lidmi, tam se zabavím různým organizováním akcí... a tak nemám pocit prázdnoty. Navíc se tam i ti chlapi kolem mne občas točí a i když to není většinou nic pro mne (ženatí či moc mladí), tak aspoň docílím, že mi pomohou s pracemi kolem chalupy. A většina z nich mi můj věk vůbec nehádá,protože podobné blbiny by od tak "staré" ženské nikdy nečekali . Když jsem oznámila, že příští rok budu mít jubileum, tak mi dokonce někteří vynadali,abych si z nich nedělala p.... Jen o těch svátcích je přeci jen ta samota znát,když člověk nemá ani sourozence a jiné příbuzné. Ale i s tím se musí naučit žít, když už to tak je .
Víte, ale docela mne štve, že vyrazit na dovolenou bývá pro samotnou někdy docela problém. Nemyslím dovči typu - aerobik u moře atd. Ale takové poznávací zájezdy, kde vám dají najevo, že za jednolůžák si musíte připlatit nemalý peníz. A i kdybych připlatila, tak by se mi v cizím městě samotné špatně chodilo... Takže momentálně dovolené vynechávám a jsem na chalupě.

díky za rady,asi fakt budu muset chodit na ty schůzky,kafíčka a tak

já tedy musím říct, že teta se seznámila s chlapíkem na netu seznamku..
já jsem se seznámila v době, kdy jsem to naprosto nečekala. nikoho sem nehledala a najednou hup, jsme se potkali. v supermarketu mne zaučoval. takže bych neházela flintu do žita. seznámit se dá. přinejhorším pokud je zadaný tak se seznámit i se slečnou a je vás víci kdyby jen pokec i to je dobrý..
my se seznámili s hodně lidmi v parku jak chodíme s pejskem.

lenka 64
Žít v 45 sama,je hroznej nesmysl.Každý člověk v životě potřebuje oporu a hlavně,když mu je nejhůř(pracovní prob.,zdravotní,
psychické..).
Něco jiného je,pokud už jsis na samotu zvykla a nikoho vedle sebe nesneseš.
Pokud někoho k sobě hledáš,tak ono to většinou příjde samo a zrovna,když to nečekáš.Ale musí to být muž,který má vyřešenou
minulost a jeho děti i když už jsou dospělé-musí tě příjmout a pokud né,tak dotyčný muž by měl stát při tobě a ukázat jim,že jseš jeho smysl života a že má taky právo na život.
Pokud si najdeš samotáře-tak tam je to těžký,do toho já osobně bych nešla.Tak ať ti to vyjde.

naštěstí úplně sama nežiju,právě v tom je ten problém,jsou se mnou ještě oba dva synové,jeden chodí s přítelkyní,která u nás často i spí,oba studují ještě vyskou školu ,takže problém je i v tom,že ,kdyby se někdo objevil,tak bych neměla v mém malém bytě soukromí na bližší seznámení s mužem,na druhou stranu je to ale výhoda,protože ,kdybych narazila na nějakého zoufalce,nebo blba,alkoholika a pod. ,velice dobře bych ho mohla vypoklonkovat,protože doma mám 2 chlapy,jsou už to dospěláci 24 a 21 let a ti by si už uměli poradit.Píšču o tom proto,že vím,že muži si při seznamování nastaví co nejpřívětivější tvář,ale za nějakou dobu se projeví v plném světle a to už může být pozdě na to se ho střepat,páč vás otravují,může dojít i na pronásledování,dnes jsou toho plné noviny.Nesmím to brát zase až tak vážně,protože to bych se neseznámila už vůbec