Vztah s dvěma muži, kteří o sobě neví

Stalo se mi to Byla jsem hodně mladá (a pitomá), měla dlouhodobého přítele, s kterým to neklapalo a začala si se svým kamarádem. Trvalo to přes půl roku, nakonec jsem to ukončila s "kamarádem". Se svým tehdejším přítelem jsem byla ještě několik let. Pro mě to byl zbabělý únik, po čase jsem pochopila, že kdyby byl můj vztak OK, nestalo by se (hledala jsem něco, co mi můj stávající nemohl nabídnout). Navíc ty nervy mi za to taky nestály
Rozhodně tě neodsuzuji, moralizovat umí každý. Zkus si ujasnit, jestli je to jen "rozmar", nebo možná ukazuje něco víc. Hodně štěstí!

Když s tím druhým ukončíš kontakt ze dne na den, nepoznáš jeho špatné stránky (a že jich každý máme), budeš si ho už napořád idealizovat. Pokaždé, když Tě současný přítel něčím naštve, když se s Tebou pohádá, bude Ti jako časovaná bomba tikat v hlavě myšlenka "choval by se takhle hrozně i ten druhý, kterého jsem se pro Tebe vzdala?".
Nesouhlasím s nevěrou a nebudu Tě v ní podporovat. Ale když vidím, jak jsi nejistá sama sebou a jak to v Tobě hlodá, lobovala bych za to, aby ses s dotyčným poznávala na čistě přátelské úrovni (jde to udržet, když se chce). A až Ti spadnou ty růžové brýle, které teď nosíš, budeš šťastná, že máš stále svého současného přítele, budeš cítit výčitky žes jej chtěla vyměnit, a dost možná si jej budeš vážit mnohem víc než teď.
Víš, ona sousedovic tráva je vždycky zelenější. Určitá forma stereotypu se po letech vkrade do každého vztahu, a jiskření nebude nikdy po třech letech takové, jako po třech měsících... Jestli jsi uvažovala o rozchodu s přítelem už dříve, asi k němu stejně nakonec dojde. Jestli Tě ale taková myšlenka napadla až vedle toho druhého, pak si troufám tvrdit, že je to jen z nudy a z touhy zažít ještě ten krásný pocit poblouznění, než se opravdu a natrvalo usadíš.
(A moje konkrétní odpovědi na otázky v úvodu: Zažila, přišla jsem k tomu jako slepý k houslím, věděli o sobě, nevymklo se mi to, skončila jsem to já s tím druhým a jsem strašně ráda, že jsem zůstala s přítelem. Vlastně jsem ráda i za tu zkušenost. Kdybych v životě ještě někdy chtěla zblbnout, vzpomenu si na tohle období a už budu vědět, že absolutně nemá cenu riskovat jinak krásný vztah.)

Napsané úplně přesně...naprosto souhlasím...

!! NIKDY !!

Já vím, ale musela jsem reagovat na první příspěvek.. promiň...

Tohle by bylo ideální... Kdyby člověk poznal toho druhého a zjistil, že o nic nepřichází a doma má poklad.. Ale myslím, že to v praxi moc dobře nejde zařídit... Nedokážu si představit, že bych někoho potkala nového, případně můj přítel a začali jsme s nima chodit na kafíčko nebo na sklenku... Já bych to brala jako randění...

Ano, není to vůči druhému fér..to je jasné. Ale co v takové situaci dělat? Já to měla přesně takto

Když s tím druhým ukončíš kontakt ze dne na den, nepoznáš jeho špatné stránky (a že jich každý máme), budeš si ho už napořád idealizovat. Pokaždé, když Tě současný přítel něčím naštve, když se s Tebou pohádá, bude Ti jako časovaná bomba tikat v hlavě myšlenka "choval by se takhle hrozně i ten druhý, kterého jsem se pro Tebe vzdala?".

Nejdřív jsem to ukončila, pak zase obnovila a zjistila, že jsem si ho právě jen idealizovala a on je úplně jiný...To mi otevřelo oči. A schůzku v kině, či v čajovně nebo kafčo jsem nebrala jako rande Horší by byly nějaké intimní chvilky, kterých je nutno se ovšem vyvarovat...pokud nechceš ublížit - a to oboum chlapům...Navíc pak je to čím dál horší a těžší. Do hlavy ti nikdo nevidí a pokud doma tvrdíš, že jdeš na kafe s kamarádem, tak snad v tom nic není...je to hnusné...ale v takových situacích člověk ani moc racionálně nepřemýšlí. Já si ovšem myslím, že pokud člověk miluje toho, koho má doma...tak má vyhráno a rozhodne se správně...

A ty jsi nikdy neměla pochyby? Když to doma není ok, člověk prostě hledá to, co doma nemá...něco mu chybí.

Jsem ale zastáncem toho, po zkušenosti podobné jako zakladatelka, že nějaké ty nedostatky a cokoli co je ve vztahu špatně, by se mělo řešit tím, že se to řeší v současném vztahu a nehledá se náhrada a vyřešení jinde - tím, že uteču k jinému. Třeba ten další vztah (respektivě kluk, kterého jsem si vybrala jako záplatu) právě ztroskotá zase na tom úplně samém místě a v té samé situaci či věci... Je to těžké...ale přeji hodně štěstí...

Kdybys věděla, že partner poznal nějakou novou slečnu a šli by spolu do kina, tak bys to nebrala jako rande? Já si to teda nedokážu představit... Jsem ochotna tolerovat holky, které zná třeba z dřívějška, které byly jeho kamarádkami, ale proč by si měl hledat nové ženské kamarádky a někam s nima chodit? V této chvíli bych to brala přesně tak, že poznal nějakou holku, ,která se mu líbí a bude se s ní scházet, aby zjistil jaká je a jak bude lepší než já, přinejlepším se se mnou rozejde, v horším případě mě bude podvádět... Jak se říká-holka s klukem nemůžou být kamarádi, protože to většinou přeroste z jedné strany něco víc... Možná to soudím taky podle toho, že za celou dobu co jsme spolu, přítel snad nebyl jen tak sednout s nějakou kámoškou-dříve byl na intru, tak tam možná jo-to nevím, ale většinou co vím chodili ve více lidech.. On tu totiž -doma-kamarádky nemá, z intru jsou rozprchlí jinde-spíš jen tak spolužačky, které zná ze základky, ale s těma neměl nikdy potřebu se scházet.. Asi by mi přišlo divné, kdyby najednou přišel s tím, že teď, po 8 letech vztahu si jde sednout s kámoškou-POPRVÉ za náš vztah... Brala bych to přesně tak, že má potřebu hledat "novou" ženu.

Určitě jsem měla pochyby, ale nikdy ne tak velké, abych hledala jiného muže... Můj partner není dokonalý, ale když si představím, co pro mě dělá a jak se ke mě chová po 8letech vztahu, tak to co mi vadí jsou naprosté blbosti a vždycky jsem si dokázala tohle uvědomit. Nikdy totiž nevím, jak by se choval nový objev třeba za rok...

Přesně to je taky můj názor. Kdysi jsem to řekla i partnerovi, že většinou, když je člověk nevěrný, bývá to vina obou... Beru, že nejsem ideál, ale řekla jsem mu, že jestli se mu nebude něco líbit v našem vztahu-na mě, tak ať to v první řadě řekne mě a řeší to se mnou. To, že si najde nějakou jinou a pak mi řekne, "ale tys byla taková a dělala to" a já si toho ani nebudu vědoma a nebudu vědět, že mu to vadilo-tak to u mě opravdu skončil, to není fér, svalovat vinu v takovém případě na mě, ale jedinný kdo je vinný je on.

Reaguji na LauraT:

Naprosto s tvým příspěvkem souhlasím, vidim to podobně a nejspíš to tak asi bude, čas ukáže...
co se týče mého současného přítele rádá ho mám, ale o rozchodu s ním jsem uvažovala už snad stokrát , z důvodu neuctivosti ke mně, nedůvěry a taky lenosti z jeho strany co se týče plánovaní výletu, napaditosti atd..to všechno mi na něm vadí, ale nikdo není dokonalý že ..

a co se týče schůzek s tím druhým, jedině tajně, brala bych to jako pepis, prostě randění

Reaguji na verula:
Stejně jsem se odpovědi nedočkala

Reaguji na bucinek07:

Co ti na to mám říct?

Aha, tak já kdybych měla pocit, že si mě partner neváží/chová se neuctivě, tak už bych to zabalila okamžitě a nečekala ve stávajícím vztahu na někoho jiného (taky vlastní zkušenost).

Tak ono není hned nutné chodit někam jen ve dvou, jako hrdličky... Při vhodné příležitosti se dá sejít s více kamarády dohromady, ať už se vzájemně znají, nebo ne, a třeba jen posedět vedle sebe a pokecat, přitom pořád ve společnosti ostatních... (Tohle osobně jako rande neberu, ale každý to máme nastaveno jinak.)

já ti odpovím hned-pokud nad něčím takovým uvažuješ, není to láska, a ikdyby byla, určitě ne pravá láska na celý život, protože pokud někoho miluješ víc jak sebe, nemáš jedinou pochybnost o vztahu

Nechci se Tě dotknout, ale opravdu tomu věříš? Je to sice krásná myšlenka, skoro jako z červené knihovny, ale podle mě to není realita... Nevím, jestli existuje člověk, v dlouhodobém vztahu, společném bydlení, který NIKDY ani na chvilinku ve skrytu duše nezapochyboval....

jasně, že jsou hádky a krize atd. ,ale myslím, že když si položím tak důležitou otázku jako je to jestli chci odejít za někým jiným, tak přece musí srdce odpovědět, pokud má co říct, ale každá máme svou hlavu, každý bereme věci jinak