Vztah od mládí + věrnost

Jasně, to chápu, taky je mi z toho na bli.tí, jak se všichni podváděj... ale nekaž si tím hezký vztah - jak už tu někdo psal, podvést by tě mohl, ať už to bude tvůj první partner nebo šestý.

Myslím, že vím, jak to myslíš...i když to občas vyznívá zvláštně. S přítelem jsme spolu také od střední školy a občas se vyskytne přesně ten pocit: Ty jo, budu mít za život jen jednoho jedinýho partnera? Jaké je to asi s jiným? Občas takové myšlenky mám také, ale pak si vždycky řeknu: STOP, prosímtě co chceš, je hodný, chytrý, nekouří, nepije, pracuje atd.atd...tak neblbni a nekaž to jen nějakou zvědavostí, stejně jinýho nechceš. A mám klid

S tou nevěrou...také mi přijde, že je jí všude kolem spousty. Ať už tady na omlázku nebo v reálném životě. A občas se také zamýšlím, jestli je to u nás zázrak, že mě nepodvádí a nebo jen o tom nevím. Ale neřeším to, ono to člověk stejně nevyřeší a zbytečně by se trápil. Ale je mi z toho taky tak nějak smutno Možná jsem naivní snílek, co věří v opravdovou lásku a tohle mě tak nějak "mrzí i za ostatní".

A ještě doplním jeden příběh ze života...bavila jsem se s jendou starou paní, která už byla rozvedená a měla druhého manžela. Její první manžel byl právě tou první láskou, ale ona se ze zvědavosti pustila do jiného vztahu. A když jsem se jí na to ptala, tak mi odpověděla, že ten první byl stejně lepší a že tehdy udělala blbost, že si nevážila toho, co má.

Na ní si vždycky vzpomenu, když mě nějaké ty choutky přepadají.

Já začala chodit se svým přítelem ve 14, jemu bylo 18. Vydrželo nám to 8 let, ale během té doby měl on potřebu zkusit i něco jiného a 2 roky to táhnul se dvěma (ani jedna z nás to nevěděla), nějak jsme to tenkrát ustáli a po 2 letech jsem to zas něco podobného udělala já, prostě byla příležitost, cítila jsem se osamněle (s přítelem jsme byli na 4 měsíce odloučeni) a prostě mě lákalo zkusit něco jiného. A pak náš vztah skončil, on to prostě nedokázal překousnout. Těžko říct, jestli to zrovna vy zvládnete celý život být věrni. Ale určitě si nemyslím, že volný vztah může ve vašem věku fungovat.

Přesně mi mluvíš z duše.. Taky si to vždycky říkám. A vždycky si řeknu, že i po těch leteh co sme spolu je to fajn. S někým novým by to bylo pěkné na začátku-takové to zamilování atd je krásná etapa vztahu.. Ale pak si říkám, co by s ním bylo pak? Třeba by se z něho vyklubalo kdoví co a teď přece jen vím, na čem cca jsem. Cca, ptž lidi se mění, že a stát se může kdykoliv cokoliv...

přesně toto si taky říkám... ale nevím, jestli třeba ty mi rozumíš v tom, že by mě hrozně svým způsobem štvalo, že já jsem věrná a on si záletničil.. Oba máme myšlenky na to, jaké by to bylo s někým jiným, to je jasné a normalní, ještě když sme to s nikým jiným nezkusili.... To je normal... Hrozně by mě štvalo, že já se celou dobu snažím chránit a neohrozit náš vztah a on by to klidně udělal... Na jednu stranu bych si sebe vážila, že jsem dokázala vydržet a jsem silná mu nezahnout, ale na druhou stranu by mě to prostě štvalo. Možná mě tu odsoudíte, ale myslím, že adekvátně to může posoudit pouze člověk, který v takové situaci je nebo byl. A potom bych to svým způsbem, jak už tady někdo psal, bych to brala jako oběť. Já v této chvíli neřeším to, že zítra pujdu a podvedu ho.. To by ani nenapadlo. Jak jsem už řekla, nechtěla bych ohrozit náš vztah, ptž v něm chci nadále setrvat.. Ale partneři by přece měli být rovnocenní parťáci.. Taže to samé, co on chce od nás-věrnost, očekáváme od něj. Až mi to přijde jako nějaké sci-fi jak to tady píšu..

Jak je možné kurnik, že většinou ženské dokážou odpustit? Je to tou jejich ješitností či čím? Oni můžou pak zametou chodníček,a le jakmile se to obrátí tak nic jo.. Asi se ze mě stává feministka nebo co