Vyžaduji partnerovu maximální pozornost

Kdyby tě to opravdu tak štvalo, tak se s tím snažíš něco udělat, jde to Jenže někdy je na to už pozdě a člověk na to příjde až po rozchodu...

no ono když s tím nemáš problém, tak si myslíš, že to je lehký, ale popravdě já doteď nepřišla na to, jak to vyřešit. A může mě to štvát sebevíc.

Je vidět, že nevíš o čem mluvíš, ani trochu.

Připadáš si vtipná?

Když jsem ještě byla mladá (respektive když mi bylo náct), tak jsem taky bývala dost žárlivá. Pak jsem ale měla chorobně žárlivého přítele a já si uvědomila, jak je to omezující a jak hrozně jsem se chovala i já a rozhodla se to změnit. Teď je mi 25 a připadám si jako jiný člověk. Takže tady opravdu neplácám blbosti, o kterých nic nevím, protože jsem si to sama kdysi zažila a vím, že když se chce, všechno jde

Tak já si nemyslím, že je to jenom o žárlivosti, ale pokud spolu partneři tráví málo času a to v dnešní době skoro všichni, když většinu dne vezme práce, spánek a další běžná rutina, pak má každý nějaké své koníčky a přátele, tak nevidím nic divného na tom, proč by se partner na akci kde jsme spolu měl věnovat někomu jinému..?!

Reaguji na Dejnička: Tady nesouhlasím, když budu chtít, aby se mi partner věnoval, tak s ním budu doma, nebo si vyjdeme někam jen my dva. Když jdu na akci s více lidma, tak předpokládám, že se partner bude bavit i s někým jiným, je to normální. Ale my spolu bydlíme, takže se vidíme dost. Navíc partner je dost společenskej, a kdybych tohle měla řešit, tak se z toho zblázním. Tím nezpochybňuju problémy, který tady holky mají. Avšak čím dřív se s tím smíříte a naučíte se tohle ovládat, tak tím líp pro vás. Jelikož jednoho dne, by to partnera mohlo začít štvát a mohl by celej vztah poslat do kytek

Tak nějak jsem to taky myslela

Nevíš, protože tohle není až tak o žárlivosti..

A o čem teda?

Musím plně souhlasit, myslím že je to i věkem, když jsem byla mladší tak jsem na přítele žárlila, vadilo mi když se bavil s barmankou v hospodě apod. nakonec jsme se rozešli a já si přísahala že se už takhle nikdy chovat nebudu.. no nyní mám přítele, vlastně snoubence , jsme spolu šest let, ikdyž občas žárlím, což je normální tak se to snažím držet na uzdě. Např. když se on baví s nějakou holkou, začnu se já bavit s nějakým klukem, čímž si i zvedám sebevědomí a on si mě hned začne všímat hlavně nezapomeň na to že chlapi jsou lovci a jakmile si tebou bude 100% jistý a ještě mu začneš nedej bože dělat žárlivý scény, tak mi věř že je to začátek konce..

Moje kamarádka tohle taky občas řeší a když ji poslouchám, nemyslím si, že je to čistě jenom o žárlivosti nebo o malém sebevědomí. Spíš z ní mám takový pocit, jako že "když jsem tam já, ta skvělá úžasná neodolatelná bytost (teď samozřejmě trochu přeháním), tak se má přeci bavit hlavně se mnou a ne s nikým jiným..." Prostě ego...

Nebo to může být přehnaná touha někoho vlastnit, ovládat. Holkám se nelíbí, že partner se baví i s někým jiným, je společenský. Chtějí být neustále ve středu jeho zájmu. Ale ať už je to žárlivost, nebo tahle potřeba někoho vlastnit, ten vztah to může zničit-pokud to budou holky dávat příliš najevo, tak i ten sebetrpělivější partner jednoho dne řekne dost. Myslím, že je potřeba si uvědomit, že partner není váš majetek, nerozhodujete o něm a musíte ho nechat svobodně dýchat.

tak jsem si o tom včera promluvila o tom s přítelem a zjistila jsem, že on to vidí naprosto opačně než já. Říkala jsem, že mi příjde, že se mi málo věnoval (mluvila jsem o jednom konkrétním večeru, neřekla jsem, že to tak mám furt) a že mi to bylo líto, protože dřív se mi věnoval víc ve společnosti. A on mi na to řekl, že dřív dokazoval mně i okolí, že to se mnou myslí fakt vážně a že teď, když už to všichni víme, co ke mně cítí, už to není potřeba.. Prvně jsem byla trochu uražená, že jako jestli to znamená, že mě má jistou a nebude se už snažit, pak jsem si ale řekla, že nebudu protivná a nechám ho, že mu to třeba dojde, jak to myslím, a dneska ráno mi psal z práce, že ho mrzí, že jsme měla takovej pocit, a že se bude snažit příště být pozornější. Ono je to u nás možná i rozdílností povah, on prostě mluví furt, všechno musí slyšet, vidět a nic mu nesmí ujít, já jsem spíš klidnější a mluvím rozhodně o půlku míň a hlavně mě vždycky zajímá nejvíc on, ať jsme kde jsme a s kýmkoli.

Přesně tak. Přišlo by mi i trochu neslušný jít si sednout s přáteli a nebavit se s nima. My, když jdeme posedět tak se spolu skoro vůbec nebavíme, bavíme se s kamarády a občas se akorát pohladíme po ruce nebo pod stolem po noze, ale nedovedu si představit, že bysme si tam povídali jenom spolu - to jsme mohli jít rovnou sami.

Moje slova