Vyhořelost po rozchodu

Asi se ti teď zdá že je to konec, ale ono to přejde, uvidíš. Dělej věci co tě baví, udělej si čas pro sebe, rozmazluj se Píšou to všude, ale pomáhá to )

ano, znám to . . .

Díky vám, snažím se přesně sportovat, pracovat, rozmazlovat,ale je to nekonečné...ne ane být líp, asi už to byla poslední kapka a nejde o vzhled ani sebevědomí..

já si myslím, že se vztahy a rozchodama se každý vyrovnává jinak, každému to trvá jinak dlouhou dobu, proživáme různě různé rozchody, a přitom to kolikrát určitě bude souviset i s ostatními složkami našeho života . . . na rodiče se neohlížej, akorát tě to stresuje víc a víc, je to přeci tvůj život

Přesně, rodiče na mě tlačí a je to ještě horší, jako by nestačilo, že si určité věci člověk uvědomuje sám a trápí se tím. Určitě, vztahy jsou různé i rozchody....josu lidé, jejichž ztrátu neseme hůř...

Ani nevíš, jak ti rozumím. Se mnou se ON rozešel před skoro půl rokem. ON, kvůli kterýmu jsem se přestěhovala do Prahy, o 200 kilometrů dál od svého původního bydliště. ON, který byl pro mě první chlap v životě, se kterým jsem doopravdy chtěla žít. A mít s ním jednou rodinu. ON, kvůli kterýmu teď odjíždím na rok do Kanady, protože žít teď tady, kde ho všude vidím, nedokážu. Jedu tam zapomenout. Neumím si představit, že by mi pomohlo něco jinýho než to, že nás bude dělit oceán a - sejde z očí, sejde z mysli. Doufám. Věřím. Protože zatím se mi stále pořád nedaří uvěřit tomu, že pro mě bude bude ještě někdy jinej chlap znamenat tolik, co ON.

víš, z mé zkušenosti lidé kolikrát neví, jak se cítíš . . . u mě, když se stupňoval takový ten nátlak okolí, který mě stresoval (a to se týká různých věcí) a cítila jsem, že se sává neúnosným, jsem začala řešit tak, že jsem prostě narovinu a důrazně těm lidem sdělila, že sama mám s tou situací problém, že mě jejich poznámky atd. stresují, a že bych byla ráda, kdyby s tím přestali a nechali mě žít, že se s tím musím vyrovnat a vyřešit si to sama. obvykle to pochopili, ale bez toho by to bylo donekonecna. Tak můžeš zkusit něco podobného, pokud jsi to ještě neudělala. . . Druhou věcí je pak si říct, že opravdu si za svůj život neseš zodpovědnost sama (bydlíš sama? vyděláváš si? nebo to máš nějak složitější?). To mi taky pomáhalo. No a v neposlední řadě chodit ven, mezi lidi. Vždy se mi strašně nechce, jsem pohodlná atd., ale přitom vím, že venku je prostě líp. No a taky do ničeho se nenutit. To znamená žádné schůzky, pokud na to nemáš - sama můžu říct, že po takových pokusech jsem se cítila ještě o moc hůr.

Já ti taky rozumím. Já si sním rovněž naplánovala celej život, děti, domov...o co hůř, byl můj nejlepší přítel. Věřila jsem, že mám vedle sebe hodného člověka se smyslem pro čest a dost jsem se spletla.Už jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu s ním,ale nedokážu si představit,že někdy bude i jiný, kterému dovolím být po mém boku. Toužila jsem po mimču a to byl důvod k rozchodu...a to jsem netlačila, jen jsem se zmínila...takže Ti rozumím jako nikdo a nikomu nepřeji zažít tuhle prázdnotu!

na co konkrétně tví rodiče tlačí?

Takovou situaci jako ty jsem nezažila, ale tvůj věk mi nepříjde limitující na to, aby jsi už měla dvě děti. Vždyť jsi mladá.

To Dareen:Naštěstí si docela dobře vydělávám, bydlení mám taky své,ale v dnešní době člověk nikdy neví....kdy se situace změní. Jen máš pravdu, jsem zdravá a jinak se mi docela daří a měla bych si toho vážit. A dále máš naprostou pravdu,že budu muset některým lidem důrazněji vysvětlit jak mi teď asi je,protože je pravda, že to asi ani netuší, neboť na jednu stranu já vše nosím v sobě a na druhou oni vše zlehčují, vždyť proč si přeci nenajdu hned dalšíhoNe vysvětlím jim to jasně,protože už je to neúsné.A dotřetice v čem máš absolutní recht, když jsem nyní byla s jakýmkoliv chlapem třeba jen na procházce, bylo mi ještě hůř, takže je asi lepší být nějakou dobu sama!A zbytečně si nepřidávat...

Rodiče na mě tlačí v tom, abych si hned našla někoho dalšího, protože prý čas běží....brzy asi vybuchnu!

vidím výhodu v tom, že jsi plně samostatná. To je velká výhoda. Myslím, že by se ti mohlo trošku ulevit, pokud budeš mít od okolí klid. Myslela jsem si to. Pokud můžu ještě zmínit, tak mě pak začalo bavit flirtování, ale v malé míře! (na netu jsem prohodila pár slov, vyslechla si kompliment, na procházce, v tramvaji, kdekoliv), pak mě hodně povzbuzovalo, když jsem šla jen tak ven, usmála se na někoho (ať už to byl chlap či ženská), a ti mi úsměv opětovali. To jsem měla ráda, vlastně pořád mám. Kolikrát stačí jen málo. Vědět, že po planetě chodí jiní, se kterými si budeš moct rozumět. Nevím, jelikož jsi nepsala, jak dlouho jste spolu byli, jestli máš kamarády, odkud jsi - podle toho jde taky řešit situaci.

Tak to je super, já ještě ne... I když věřím, že v Kanadě zapomenu, stejně pořád tajně doufám v to, že mu během toho roku dojde, že "k sobě patříme", že odprosí a vrátíme se k sobě.

Přesně. Já byla na jednom rande a jen jsem si uvědomila, jak toho chlapa vedle sebe nesnesu, i když je vlastně fajn.

Jasně, čas běží, naštěstí. Naštěstí proto, že doufám, že čas nás vyléčí. Ale šílet proto, že je ti 28 a měla by ses snad cítit "stará"? Blbost! Naši by možná tlačili taky (je mi 29), ale protože ví, jak mě tyhle řeči vytáčí, neříkají nic.

Takovou tu "prázdnotu" cítím zrovna ted