Vážný zdravotní stav blízkého člověka

Ahoj, je mi líto, že se právě nacházíš v této situaci. Bohužel nás jednou čeká všechny .

Já jsem se se smrtí ( vím, že dědeček ještě žije - takže ty máš ještě NADĚJI) vyrovnávala přesně před rokem, a nesla jsem to dost těžce. Měla jsem koupené lístky na party - nešla jsem. Potřebovala jsem prostě být sama a vyrovnat se s tím.

Ale zachovej se podle toho jak to cítíš. Myslím, že dědeček by nechtěl, aby ses trápila. Je to trapná otřepaná fráze - jasně. Pokud Ti bude lépe mezi lidmi běž ven, pokud Ti bude lépe doma, zůstaň doma. Každý se s tím potřebujeme vyrovnat po svém. Každopádně ať se rozhodneš pro jakoukoliv variantu - nevyčítej si to. A přeji pevné nervy

Záleží jak moc blízký člověk by to byl - třeba prababičku jsem sice měla moc ráda, ale nikdy mi nebyla tak blízká jako babička, která je pro mě s mamkou vším - od těch dvou bych se z nemocnice nehla, kdyby mě od tama chtěli vynést a do poslední minuty bych doufala a držela je za ruku. Bože když na to pomyslím, je mi hrozně - jsem na rodinu totiž hrozně soutředěná a taky přecitlivělá.
Ale jak psala

s tím souhlasím - i když pokud půjdeš někam ven, budeš z toho mít *** a ostatní tě budou utěšovat, tzn, i oni (teď to nemyslím zle, na co jsou kamarádi, ale záleží taky kam jdete).

Je mi to moc líto.
Stalo se mi něco podobného. Táta byl ve vážném stavu v nemocnici (naděje tam tedy stále byla) a pro mě bylo lepší vypnout, jít do města s kamarády, trochu popít, "pobavit" se. Ale já jsem spíš ten typ co si popláče doma a na veřejnost to netahá.
Samozřejmě, že jsem si to vyčítala, že se bavím v době, kdy je na tom má blízká osoba špatně, ale pomáhalo mi to víc, než se utápět v slzách doma.
Takže pokud se na to cítíš, tak se běž provětrat

Podobnou situaci jsem zažila a ne jednou. Bohužel. Moje rada, i když to bude možná někomu znít ošklivě, klidně jdi ven, užij si čas s kamarády, bav se. Já se taky nějaký čas užírala doma, ale málem jsem se zbláznila, rozbrečela jsem se u každé maličkosti, začala jsme být nevrlá a hnusná na své okolí, po druhé jsem se snažila fungovat normálně, chodit ven, bavit se a zvládla jsem to mnohem líp...

Ahojky...to je mi moc lítovím naprosto přesně o čem mluvíš, měla jsem babičku, neuměla sem si představit že jednou to příjde a najednou nebude...pak onemocněla rakovinou..jelikož jsem zdravotní sestra nesla jsem to o to hůř..ale můžu říct, že nejhorší bylo to období, které zažíváš ted...člověk vnitřně doufá ale zároveň se smiřuje stou představou nejhoršího a představuje si tu hrůzu až to bude...musím říct, že když babička odešla spadlo ze mě jakoby něco...člověk na toho dotyčného pořád myslí a smiřuje se s tím, že už tu nebude..ale jde to jakoby k lepšímu...tím nechci říct, že to takhle dopadne s tvým dědečkem...já jsem si to říkala tak, že jí už bude dobře, nebude se trápit..a že se jednou potkáme zase...to mi pomohlo..ikdyž jsou to 3 roky a myslím na ni často..byla to moje první blízká osoba která nás opustila...chápu tě, máš výčitky, taky sem měla...že když někam půjdu řeknou si že mi to snad ani není líto...bylo ale to čekání a neustálé brečení a čekání bylo hrozné...takže běž si popovídat s kamarády...jsou to aspon trochu lidi, kteří jsou jakoby mimo to dění...možná tě chvilku přivedou na jiné myšlenky...je mi tě líto a přeju at to nějak překonáte...

Před měsícem mi umřela babička, v únoru jsem ji vezla do nemocnice s tim, že ze den na den přestala chodit. Z nemocnice se mi už nevrátila.....o jejím zdravotním stavu jsem se nemohla nic dozvědět, a tak mi nalhávala, že má skříplý nervy a že musí cvičit,a domů půjde až se postaví na nohy. Ona věděla, že umírá, měla rakovinu rozlezlou po celym těle a v kostech. V životě by mě nenapadlo, že mi umře, jezdila jsem za ní 2x týdně.Pokaždě když jsem tam přijela vypadala hůř a hůř a dávala jsem to za vinu doktorům. Kdybych to věděla jezdila bych za ní každý den, dodnes si to budu vyčítat, měla jsem ji moc ráda. Zůstala jsem tu sama, před lidma jsem taky silná
Jestli chceš bavit se běž, příjdeš na jiné myšlenky (možná těch myšlenek mě babička chtěla ušetřit), pobavíš se, zasměješ se. Buď silná, mysli pozitivně, buď veselá smutni až to příjde.
P.S. já jsem se od té doby ještě bavit nebyla

víš řekla bych , že děda by byl rád kdyby ses šla bavit a netrápila se,pro umírající lidi je nejhorší právě to , když vidí jak se tím jeho nejbližší trápí.
Před 4 lety jsem i já vyslechla ortel smrti blízké osoby a čekala , musíš se s tím smířit nic jiného ani nejde . Já jsem měla to štěstí, že mi ten můj milovaný človíček zemřel v náručí a mohla jsem být u toho a držet jí za ruku. Zvláštní a nezapomenutelný okamžik, který mi pomohl se s tím vyrovnat rychleji a dal mi uspokojivý pocit z toho, že při přechodu na onen svět nebyla sama. Ber to tak , že se dožil úctyhodného věku a své si odžil , naplnil své poslání a opustí tento svět.Takový je prostě koloběh života a nikdo jej nezmění.Myslím, že smrt není tak strašná jak se jeví.Každý se se ztrátami vyrovnává po svém , takže jakékoliv chování je v této situaci akceptovatelné.

Byla jsem v podobné situaci. A mí rodiče byli rádi, že se jdu bavit. Ale po chvíli jsem se ze zábavy s přáteli vrátila, protože jsem stále myslela na babičku, byla jsem smutná a nejlíp mi bylo doma s rodinou. Nejlepším lékem na tuto smutnou událost je čas.

Často opakovaná fráze - ale naprosto pravdivá. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale je to tak. Bude líp a líp. Vzpomínky Ti nikdo nevezme . Hodně štěstí a hlavně sil!

Byla jsem v této situaci loni chodila jsem ho navštěvovat, ale pak už byl v takovém stavu, kdy mi to mamina a babička nedoporučovaly...když umřel byla jsem zrovna s kamarády a volala mi to máma...celou dobu potom jsem si to vyčítala, že jsem měla jít do té nemocnice častěji a bylo mi strašně hloupě. Brečela jsem jak želva..nebrala jsem ho jako dědečka, ale jako tátu takže to bylo takové hodně složité. Nejhorší je ta představa, když vám dojde, že je pryč a už ho nikdy neuvidíte..

Ahoj, před 14ti dny mi umřela moje teprve 25letá teta na rakovinu. Byl to ten nejúžasnější člověk, strašně hodná, všem pomáhala.. Pro celou rodinu je to strašně velká ztráta, ale všichni si musíme říct, že odešla někam, kde se má dobře a kde se jednou sejdeme všichni - taky to zkus.. A s těmi kamarády si klidně někam zajdi - určitě se nebudeš moc bavit (kvůli dědovi) ale zůstat sama doma - to je na nervy to nejhorší věř mi ...

Souhlasím s holkama - jestli Ti pomůže jít se s přáteli bavit, tak jdi. Nikdo nemá právo Tě za to odsuzovat, každý se s takovými událostmi vyrovnává po svém.
Ještě pořád existuje šance, že se Tvůj dědeček uzdraví. Nicméně i kdyby ne, tak mysli na to, že to tak má být. Každý si musí projít tím, že ztratí milovanou osobu - je to smutná zkušenost, ale člověka to zocelí a posune zase o něco dál. Tohle je život. Držím pěsti.

Ahoj... je to moc smutné. Loni v únoru mi umírala babička..... bylo to náhlé, bylo jí 61 let... každoročně tu máme plesy, mamka si koupila nové šaty, babičce se strašně líbily..... babička umřela uprostřed týdne a já jsem se s tím ještě nevyrovnala a je mi moc smutno, i když si pořád říkám, že to všechno asi pro ní bylo lepší...... bolesti, smutek..... do teď nemůžu zapomenout na ty oči plný smutnu a beznaděje, kdy mi ukazovala lékařskou zprávu, snažila se to brát s nadhledem, ale ty oči.......... další víkend byl tady ples (možná až ten další, nevim), nechtěli jsme jít, ale řekly jsme si s mamkou, že to pro babičku bylo vysvobození a že je jí tam i líp a navíc se jí ty mamky šaty moc líbily a určitě by nám řekla: neseďte doma na pr*eli a běžte! Tak jsme šly a užili jsme si to kvůli babičce.
Já vím, že takovýhle situace jsou těžký, ale řekni si: ono mu tam bude líp, navíc v takto požehnaném věku, vždyť v téhle době je 81 let krásný věk, kdo se ho v téhle době dožije.... Třeba by ti teď bylo s kamarády líp, hlavně by tě rozveselí, přijdeš alespoň na pár chvil na jiný myšlenky ..... zkus to probrat s mamkou, zeptej se, jaký na to má názor.... my jsme to taky řešili, celá rodina.......

Ahoj, tak já a jsem v podobné situaci. Je to asi tak dva měsíce co mamču ťuknul vlak (motorák). Byla převezená do Brna, ale protože už bydlí sama a nikdo nás o tom neinformoval, tak jsme se to náhodou dozvěděli až druhý den. Jeli jsme hned za ní. Vypadala dobře, jen měla trošku odřené čelo, ale jinak komunikovala. Dva dny na to šla na operaci hlavy a od té doby to jde od desíti k pěti. Přestala téměř mluvit, jen něco mumlá a my musíme hádat co po nás chce, navíc to často ani nedává smysl. Zhubla takovým zbůsobem, že i anorektička je oproti ní tlustá, takže se neudrží na nohách - jen celý dny leží. Teď je LDNce a nevíme, zda si ji vzít domů nebo ji nechat v nemocnici, kdy u ní bude stále někdo 24h denně. Je to hrozná situace. Nevíme jak to řešit. Navíc pokaždé když zazvoní mobil, tak se člověk bojí toho nejhoršího. Hrozně si všichni přejeme, aby se z toho dostala.