Vaše pocity/zážitky při smrtelném nebezpečí

Jednou na mě spadl kámen a nějak se mi překulil i přes hlavu. Zatmělo se mi před očima (připadalo mi to jako věčnost, ale byla to tak minuta, dvě...asi) a bojovala jsem s mdlobama. Nevěděla jsem co se mnou bude, bylo mi fakt blbě a celou dobu jsem si říkala: Sakra, mamku to zničí...takže žádný promítání zážitků, prostě jen starost o blízké. Nakonec jsem začala vidět obrysy, potom úplně a odnesla jsem to s pár odřenimama a pořádným šokem, takže jsem nejspíš neumírala. Ale v té chvíli člověk neví

Ellenuschka
Něco podobného jsem zažila, když jsem se topila...byla jsem hodně malá asi 11 let, ale nezapomenu na to... Vidím zelenou vodu, bubliny a v hlavě mi běží "tak to je konec"a hromada věcí, během pár vteřin fakt moc vzpomínek, nebo jakoby obrázků z mého tehdy docela krátkého života... Na tak krátkou chvíli toho bylo opravdu moc, ale byla jsem malá a nějak si to nedokázala vysvětlit ani mě nemuseli oživovat, jen jsem se lehce přitopila, hned mě vytáhli... Ale občas si na to vzpomenu..a hlavně dostala jsem z vody takový strach, že dodnes neumím plavat...

Ellenuschka
Mně se stalo něco podobného, ale obrázky z dětství atp. nic takového, jenom krásný blažený odevzdaný pocit jak se blížím ke světlu a strašně se mi to líbilo Nebýt manžela, tak bych odevzdaně umřela

timmanis
Co se ti stalo?

Veerunka
Něco podobného jako Ellenuschce, jela jsem autem a autobus mě vytlačil ze zatáčky a já letěla i s autem dolů do srázu, myslela jsem, že je to konec tak jsem se odevzdaně blížila tomu světlu a manžel zatím trhal volant atp., přežili jsme, protože jsme se zasekli o strom.

můj asi nejhorší zážitek je od moře, byla jsem ještě na základce a by se ms bráchou a rodiči na dovči....jednou jsme si v bráchou vzali lehátko a pluli po moři dál a dál, když jsme se chtěli vrátit zpátky, nešlo to páč se vytvořily velké vlny a ty nás hnaly poořád dál až jsem neviděli ani kde leží rodiče....neslo nás to kolem útesů, a na těch útesech byly vytesané pomníky a kříže (lidí co umřeli na těchto útesech), bylo jich tam fakt hodně...nikde už ani nebyli žádní lidi, a tak jsem se rozhodli plavat ke kraji, pustila jsem se lehátka a plavala, vlny mě však začaly házet na ty útesy, chvíli sem byla pod vodou a točila sem se, nevěděla sem kde jsem....myslela sem si že se zabiju....najednou mě však někdo chytil za ruku a škubem vytáhl ven z vody...byl to otec, za to jsem mu vděčná, protože kdyby se nás nevydal hledat, tak sem se utopila, bráchovi pak taky pomohl na břeh....měla jsem z toho však odřené záda celé od krve, z dlaní mi tekla krev....celé tělo sem měla od těch útesů poškrábané....brácha na tom byl líp, protože byl furt na tom lehátku, to mu to zmírnilo...ale fakt na tohle nezapomenu....

Já žádný tak ořesný zážitek nemám. "Jen" mě jednou srazilo auto. Jela jsem z kopce na kole a řidič mi nedal přednost a vjel přímo před moje kolo. Narazila jsem do boku auta, náraz mě vymrštil do vzduchu a já letěla v několika saltech k zemi. Nikdy bych nevěřila, jak se může tak krátký okamžik zdát tak dlouhý. Během toho pádu jsem "promýšlela" jak dopadnout a že si musím rukama krýt hlavu. Pak jsem vstala, jako první jazykem překontrolovala, jestli mám všechny zuby a pak jsem začala kontrolovat oblečení, jestli ho nemám zničený (měla jsem na sobě starý hadry, protože jsem jela krmit koně), teprve pak jsem zjistila "škody" na sobě. Je zvláštní, jak člověk v šoku dokáže jednat úplně nesmyslně....

Možná to někoho pobaví, ale já měla strašný strach na vodní dráze. Bylo to něco jako horská dráha, ale jelo se na takových nafukovacích autíčkách. Manžel s 6letou dcerou v autíčku přede mnou. Celou cestu jsem na něho hulákala ať jí drží a v hlavě mi běželo, že určitě vypadne, pak jsem si říkala, že to nemůžu přežít a v hlavě mi beželo kdo se o ně bude starat a jak bude holka nešťastná až dole vypadnu utopená. No dojela jsem uřvaná strachy a bez hlasu a nadávala jsem jak na tohle mohl vzít dítě. No a šťastná holčička chtěla ještě jednou

denisatenisák
hehe, tak takovej je můj táta, ten by nepřežil ani kolotoč Zato já šla na horskou hned sedmkrát, pak už mi to dávali zadara

Mně se třeba pravidelně stává, že když se třeba do něčeho boucnu, tak ještě než se bolest projeví, mi hlavou stačí prolétnout myšlenka, jestli mě to bude bolet. Stává se vám to taky? Je to naprostá chvilka než se projeví, to co vznikne z toho bouchnutí a já se nadtím stihnu zamyslet.
A jednou se mi udělalo hrozně zle a ztratila jsem vidění a táhlo mě to pořád do mdlob ale neztratila jsem ani na chvilku vědomí. V tu chvíli jsem myslela, že je po mně, protože jsem myslela, že se mi uvaří hlava. Mohla jsem křičet, ale já si jen pořád v duchu opakovala, že nechci umřít, že nechci umřít, že ještě neee. A pak to pomalu přešlo.

mně se stalo, že jsem jednou na zahradě čistila bazén. Byla jsem ve vodě a pomalu vysávala bordýlek ze země. Nevím proč, ale pořád mě cosi nutilo se otočit. Zahnala jsem to v sobě a pokračovala. Ale pořád mi něco našeptávalo otoč se, podívej se tam, zvedni hlavu, až mi to nedalo a otočila jsem se. A hádejte, co se dělo. Dva metry ode mě se topil můj malý bráška, v té době mu byly 3 roky. Hlavou mi toho prolétlo strašně moc, proběhlo mi, jak jsem ho držela v náručí, když mu byl jeden den, jak udělal první krůček, pak mi něco zavelelo jednat a já se k němu rozeběhla. Holky, ty dva metry byl ten nejdelší úsek, který jsem za celý svůj život musela zdolat, nohy neuvěřitelně těžký, tělo nechtělo fungovat, hlava nemyslela, jen jsem viděla, jak je pod vodou a mává ručičkama. Konečně jsem se k němu dostala a vytáhla ho. Dostal šok a šíleně začal brečet, ale jinak byl v pohodě, Za hodinu o tom nevěděl. Pak žvatlal něco o tom, že chtěl za mnou. Brácha miluje vodu a strašně rád do ní skákal, ale přitom vždy věděl, že než skočí, musí někdo ve vodě být, jinak že se k ní nesmí přibližovat. No co, viděl mě tam, tak skočil. Po hodině o tom nevěděl, ale já se z toho dostávala sakra dlouho. A rodiče by mě tenkrát nechali pozlatit...

jo myšlenky jsou děsně rychlé

Měla jsem uplně stejne pocity, kdyz jsem se topila v Ekvadoru v rozvodneny rece a uz ztracela sily tak najednou me prepadl pocit : Vzdam to, umru, je konec, co mamka...a promitl se mi cely zivot. Pak se mi podarilo zachytit o naky strom ve vode. Od ty doby mam pred vodou taky velky respekt - ma strasnou silu - ted zas ostatne ukazuje svoji tvar v Cechach i na Morave.

Já jsem nikdy promítání svých zážitků a celého dosavadního života nezažila, jen mi při obrovském nebezpěčí vždy proletěla myšlenka "Co na to máma? Jak to vezme?"
A jednou, když jsem kdysi byla odvezena do nemocnice s nesnesitelnými křečemi a oni mi nemohli podat žádné analgetika, aby lokalizovali bolest, tak jsem chtěla umřít, byla jsem se smrtí smířená a přála jsem si ji jako nic jiného na světě.. taky jste to zažily? Nebo jste naopak bojovaly?