Utracení psa

Reaguji na nuf: Vytesat do kamene

to víme moc dobře že když se vysadí tak ho to bolí, ale pokud tabletky dostává tak se bolest zatím daří tlumit.. veterinářem mu byly doporučeny tabletky aulin

tak to jsem netušila, že veterináři dělají..takže pokud bude možnost tak by se to asi udělalo takhle..Ale jediný problém by byl asi v tom, že on se bojí cizích lidí, nenechá je aby se k němu přiblížili..když by byl doma tak by si ještě "hlídal svoje teritorium" tak nevim jak by to dopadlo, zda by to nebylo ještě horší..ale dík za názor

euthanasie je něco jiného..člověk si to vybere sám, ovšem za utracení zvířete rozhoduje majitel a právě on bude TEN který rozhodl o životě někoho jiného, zvíře si nevybere

Reaguji na Janča92: Proto říkám, že jste to vy, kdo mu hledí do očí...
Na tomhle rozhodnutí je krásné to, že vy mu tím od té bolesti opravdu můžete pomoct. Nepředpokládám, že toho hodláte zneužít, evidentně furt hledáte jiné možnosti.

Reaguji na urgona: hledáme ale nenacházíme tohodle bych zneužít nikdy nemohla..je to náš miláček, člen rodiny..

Reaguji na Janča92: Však mě je to jasné....

To je mi velmi líto. Přeji Vám hodně sil a pejskovi poslední krásné okamžiky s Vámi. A k tématu - pokud má bolesti, tudíž opravdu trpí, bylo by lepší nechat ji utratit. Ale pokud už jen nemůže, ale nic ji nebolí, ještě bych si užívala posledních chvilek.

11 let je u kokra hodně málo, známá měla dva a první umřel v 17 letech, už byl slepý, několik let se motal, ale umřel sám na stáří a druhý se dožil 15 let a ten se bohužel otrávil, jinak by žil déle, ten byl fit, takže v 11letech to zabalit, obvolala bych X veterinářů, dokud by nějaký z nich s operací nesouhlasil.

Reaguji na kovbojka001:

Mám kolem sebe x majitelů kokrů a naše rodina je tomuto plemeni věrná,bohužel toto už není dávno pravda,v 11 už je starý a pokud se dožije 13 let,je to fakt zázrak...

Tohle jsem řešila minulý rok... Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě... I když jsme se na to připravovali pár let ( hafák měl těžkou cukrovku, přísná dieta, 2x za den píchání inzulínu) a věděli jsme, že to přijde... že se budeme muset rozhodnout... Tak to byla tak obrovská bolest..Připravit se na to prostě nejde... myslela jsem, že tam s ním nedokážu být... ale byla... pár měsíců jsem nedokázala nic.. opravdu nic... Zachránil mě nástup do nové práce, kde jsem makal 10-15h každý den víkend, nevíkend...

Nejprve pomalu oslepl a pak začal přicházet o svalovinu.. bolest kostí ( přetížené ) a pak začal v noci neustále vstávat a lehat si.. manža to moc neregistroval, ale pro mě to bylo hrozné.. ulevoval si a nevěděl jak... Nijak si neřekl, nijak smutně nekoukal, byl neustále veselej a snažil se nám vyhovět... Vetík říkal, že tak trpělivého a ,,nehysterického ,, psa dlouho neviděl... pak odmítal ze schodů... byl to poslední signál... Po konzultaci s vetíkem jsme ho nechali uspat...Musel dostat dvojitou dávku, neb mu furt tlouklo jeho obrovské a silné srdce...

Vedli jsme dlouhé diskuze o tom kdy je vhodný okamžik, jak to nepřetáhnout ( věděla jsem, že nikdy se nechci zařadit mezi ty sobecké páníčky, co nechají svého hafíka trpět jen pro svou lásku a že jsem jich viděla..)... Kdyby to bral člověk podle svých citů, tak není NIKDY ! Ale měj na paměti, že ty za něj rozhoduješ.. on to ukončit nemůže... je to tvá zodpovědnost...

Bylo to pro mě opravdu nejtěžší a nejbolestivější rozhodnutí v životě, ale nelituju toho...Není dne kdy bych si na něj nevzpoměla... Není dne kdyby mi nechyběl... Když to píšu, tak mám slzy... A to je to rok... Nikdy na něj nezapomenu...Navždy tu bude s námi.. byl to člen naší rodiny... Ale trpět bych ho nenechala...

Já bych ho rozhodně neuspávala. Jsou stále řešení. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Mám kokřici, které je tak 16-17 let (nevím přesně - mám ji z útulku). Trpí stejným problémem. Jenže ona má už v háji všechny 4.

Začalo to cca před 3 lety - pravá zadní kyčel vypadávala, takže byla na resekci kyčelního kloubu. I když ji bylo minimálně 13, v pohodě jí operovali (MVDr. Lukáš Pánek z Kolína) - na základě předoperačního vyšetření. Pokud má zdravý srdíčko atd., tak by to neměl být problém. Chvíli to bylo ok, ale pak se začala horšit i druhá. Vyřešila jsem to psím invalidním vozíčkem. S ním cca rok spokojeně trajdala po parku i po lese. Neměla v něm nožky znehybněné, takže to sloužilo i jako rehabilitace na svaly.

Bohužel teď už moc neslouží ani přední, takže už vozíček neuveze. Vyjedeme s ním tak 1x za měsíc, když má dobrej den. Jinak venčíme tak, že jí dám pod bříško šálu a pomáhám jí. V pohodě se vyčůrá, vykaká, očmuchá co potřebuje a jdeme domů. Ptala jsem se veta, jestli si nehraju na boha, ale shodli jsme se, že dokud je na světě ráda, nebudu jí bránit. Pořád jí chutná (a moc), mazlí se, těší se ven... Každý den bere karprofen + arthronis. Není to jednoduchý, ven jí musim nosit, občas mě v noci budí, abych jí donesla vodu, páč se jí nechce k misce (a když ví, že jí to donesu, tak co by se namáhala, že ), ale dokud vidím, že to nevzdává, tak jí zabíjet nebudu. Až uvidím, že nechce dál, tak jí ale trápit nenechám. Na veterině ji uspat nenechám, to bych jí neudělala. Dneska je možnost zavolat veta domů, takže může dožít ve svý posteli.

Takže já radím - obraťte se na jinýho veta, nebo pořiďte invalidní vozík pro psy. Moje kokřice na něm úplně ožila

Ještě mě napadlo... Jestli jsi z Prahy nebo okolí, můžu vám vozíček půjčit na vyzkoušení