Svatba v kostele - věřící a ateista

ještě honenm než vznikne totální nedorozumění dodám, že jsem svůj provní příspěvek myslela tak, že pokud někdo bere kostel jen jako hezké místo, ať se tam nebere (i delbinka). ale jak to bere, to samozřejmě nevím. byla to prostě jen prevetnivní prosba.

Teď jsem se musela usmát. imoen, proč si myslíš, že Delbinka věří v Boha s malým "b"?
Myslíš, že Boha můžeš potkat v kostele a jen když jsi pokřtěná?
Myslím, že daleko důležitější je věřit v Boha, než být v jakékoli denominaci.
Jen ještě dodám, že svatba ve Starém i Novém Zákoně nikdy nebyla považována za náboženskou záležitost, ale ryze občanskou
Samozřejmě dnes žijeme v jiné době, ale právo člověka na to, být oddán kdekoli, kde si to přeje by mělo být samozřejmostí a duchovní by měl být poctěn, že se dva lidé rozhodli uzavřít sňatek právě v jeho, kostele či modlitebně.

Mně by taky přišlo divný nebýt křesťanem a brát se v kostele...na druhou stranu život manželský je i o kompromisech a proč by se tam tedy nebrali, když si to manžel přeje?

No, omlouvám se že odpovídám za Imoen, ale myslím, že to Boha s malým b napsala první právě Delbinka.

A jsem docela ráda, že z našeho kostela (jeden z nejhezčích v Praze, i když je evangelický ) by nás farář nikoho, kdo si to přeje jen kvůli hezkému místu neoddal (a pravděpodobně rychle vypakoval ). Křesťanská svatba je o něčem mnohem mnohem víc než jen o přání a o tom "že na něco věřím". Svatba tak v historii sice brána byla (když pominu, asi 2000 let vývoje církve, že), ale v Novém zákoně máme taky Pavlovy listy, kde se toho o vzahu muže a ženy mluví až až. A myslím si, že pro katolíky je opravdu svatba něco velmi posvátného (manželství je jedno ze stvátostí) a nikdo by si s tím neměl jen tak zahrávat.

Delbinku chápu, pokud má věřícího manžela, ale myslím, že by si měla projít právě přípravou, aby pochopila o čem křesťanská svatba je (a že se velmi liší od toho papírování na úřadě). Ale každopádně jí moc přeju, že našla toho pravého. S ním už přestojí jakékoliv nesnáze.

Musím se zastat imoen, chápu, jak to myslela. Křest není vstupenka ke svátostem, ale závažný krok, při kterém něco slibuješ. Zeptají se tě, jestli věříš v Boha, uznáváš katolickou církev, jestli podle toho budeš žít a při svatbě navíc, jestli v této víře budeš vychovávat děti. To, že řekneš ano, něco znamená, nemůžeš přece lhát, to by si tě pak tvůj partner nemohl vážit, i pro něj by to mělo být znevážením víry.
Je hezké, že chceš mít svatbu v kostele kvůli němu, ale volila bych v tom případě jen obřad, ne svátost se mší. Ale zkus se k tomu postavit trochu pokorněji a uvědom si, jak to je pro věřící citlivé téma.

Tak jestli se ta svatba pro nepokřtěného dá opravdu koupit, tak mi to přijde šílený. To, že se musí někam docházet na nějakou přípravu do manželství, mi přijde jen, aby to nevypadalo, že za peníze jde všechno. Tohle je podle mě ostuda...

Souhlasím s Imoen.

On ten obřad bude jen začátkem. Pak bude následovat, kvůli Delbince doufám, dlouhý společný život, kde se bude potkávat s vírou a katolickými zvyky svého manžela, případně jeho rodiny každý den. Zajímalo by mně, jestli se svojí vírou v Boha zabývala i před tím, než poznala svého manžela.

Ano, napsala jsi to velmi správně. Pavel a ne jen on, se ve svých epištolách celkem podrobně a velice srozumitelně vyjadřuje ke vztahu muže a ženy, nicméně to nemění nic na tom, že uzavření manželství nebylo církevním aktem, ale rodinnou záležitostí a to i v novozákonní době.
Církve a nakonec i stát z tohoto osobního a velmi intímního manželského slibu udělal věc veřejnou, u církve bohužel i většinou podmíněnou vstupem do jejich denominace.
Jen podotýkám, že jsem křesťanka, pokřtěná v dospělosti (má církev křty malých dětí neuznává) a praktikující. A i má církev je velice citlivá na sňatky nepokřtěných partnerů, nicméně já prostě s tím tak úplně nesouhlasím a proto jsem napsala, to co cítím.

Já také souhlasím s imoen, delbinka vůbec netuší do čeho jde. Svatba v kostele je něco úplně jiného než někde na úřadě. Ovšem význam má jen pro věřící. Slibuješ manželovi věrnost, že ho nikdy neopustíš a že s ním poneseš vše zlé v nemoci i ve zdraví.. Jsou to ,,jen" slova, ale mají hluboký význam..

přesně tak

No, s tím bych si dovolila nesouhlasit. Už ve starém zákoně byl svatební obřad vždy veřejný, většinou se spojoval s velkou slavností průvodem a svatebním obřadem (ve kterém si manželé dávali sliby a podepisovali manželskou smlouvu). Myslím, že dnes to není o moc jiné.

Vím, že svatby nevěřících a křesťanů jsou dost těžká otázka. Většinou se na ně dívají zkrz prsty jak křesťani, tak nevěřící (Aspoň podle mých zkušeností). Můj názor je, že je to soukromé rozhodnonutí těch dvou, které by měl dobře zvážit a posoudit odávající farář. A nám ostatním do toho pak nic není.

S podobnou věcí jsem se též potýkala . . .partner pokřtěn já ne . . .svatba v kostele ano či ne? Můj partner si to přál a já jsem byla též ochotná podstoupit cokoliv,abych mu vyhověla . . . .
Nebudu tady psát,že věřím v Boha,když to v co věřím neumím nijak pojmenovat a nazvat.Mám svoji vnitřní víru,podle které konám a žiju.V době kdy jsem se o tuto problematiku zajímala jsem narazila někde na nějakou diskusi,kde odpovídal farář . . .Byl tam dotaz,kterých "oveček" si váží víc . . .jestli těch co jsou pokřtěni,věří a chodí do kostela a pak páchají nepravosti a nebo těch,kteří nejsou pokřtěni,nevěří,nechodí do kostela,ale žijí podle nejlepšího vnitřního přesvědčení a nepáchají nepravosti. Odpověděl,že těch druhých a uvedl i proč . . .Já osobně mám tu samou zkušenost . . .většina věřících co znám si myslí,že přes týden můžou páchat kde co a v neděli si to ze sebe pěkně v kostele smáznou a jen co vyjdou,tak páchají nanovo.
Myslím,že je to způsebeno i tím,že spousta lidí nemá možnost si víru vybrat . . .Narodíme se a šup jsme pokřtěni . . .v pozdějším věku,když už z toho máme rozum to můžeme změnit,ale je to taky obrovský proces a myslím,že to podstoupí velmi málo lidí.
No a jak to dopadlo s námi? přišlo mi to vnitřně jako podvod,někde slibovat,že budu vyznávat něco o čem nejsem vnitřně přesvědčená a tak jsem si ponechala svoji víru.Shodou okolností jsem zjistila,že partner už měl svatbu v kostele,což mne dost překvapilo a jak se říká: co Bůh spojil,člověk nerozpojí . . . .takže jsem nakonec upustila od jakékoliv svatby.
Myslím,že není nijak podstatné,kde svatba proběhne,ale jak se ti dva k sobě budou chovat při té společné cestě životem . . . .
Takže té slečně,která řeší toto dilema přeji,aby jí její srdce,cit a její "víra" vedla k činům,kterých nebude muset nikdy litovat . . .

v tom případě ale druhá svatba nemůže proběhnout v kostele!! (pokud teda nebyl vdovcem)

Obřad měli na úřadě (za totality) a až po několika letech v kostele( po revoluci) . . .podrobnosti jsem dále nijak nezjišťovala,neboť informace sama o sobě mne dosti překvapila a mrzela o to víc,že se mi o tom sám nezmínil . . .

Tak to si myslím také..
V rodině to u nás bylo taktéž,tehdejší přítelkyně bratránka(z věřící rodiny atd..)chtěla mít svatbu v kostele,bylo to přání její a celé její rodiny,můj bratranec je nevěřící,ale přistouil na to,kvůli rodině a chtěl aby vyšel vstříc)navštěvoval onu přípravu nebo jak se to nazývá a pak nebyl problém,vše co se po něm chtělo splnil a byla svatba.Je to těžký,tlačilo na něj okolí(zde bylo vidět,že pro věřící nebyla přijatelná varianta než svatba v kostele,což mě přišlo až sobecké..ale bylo to jejích rozhodnutí..

Ovšem zcela úpřímně řeknu,že pro mě ta nejhorší jakou jsem kdy navštívila(něco tak dlouhého a "nezáživného"...ta šílená zima...ale tím se nechci nikoho dotknout-opravdu ne,jen říkám jak to na mě,jako na nevěřícího člověka působilo.(druhá část rodiny zas byla nadšenásplnil se jim sen a viděli v tom to,co se vidět má.

Ten- kdo slib ale později paradoxně nedodržel byla právě ona.

Osobně bych pro nikoho toto nepodstoupila.

Jsem vychovaná v křesťanské víře, ale už několik let jsem prostě v pozici člověka, který není přesvědčen vnitře o tom, že je jeho víra tak čistá, jak by být měla, a proto bych na svatbu v kostele nepřistoupila. Mohla bych ji tam mít, protože jsem pokřtěná, přijala sem svátost smíření i oltářní, "patřím" do farního společenství a i přesto, že si myslím, že kostel je nejlepší možné místo pro svatbu, tak bych se tam za současné situace nevdávala, protože nejsem schopna říct "ano, věřím", a víru aktuálně nepraktikuju. Svatby v kostele mají své kouzlo, mají svou mystičnost, ale zároveň jsou velkou svátostí a velkým vyznáním. Kdybych se vdávala, volila bych radnici. Přítel je ateista a rozhodně bych ho nenutila přistoupit na svatbu pod střechou budovy, jejíž význám nevstřebává a nechápe. Přece jednou nebudu slibovat věčnou lásku Bohu ani státu, budu ji slibovat jen jemu. A svrchovanost instituce, ve které by to proběhlo, tu lásku ani neumocní, ani neponíží. Bude vždy stejně silná a stejně čístá. S Bohem, či bez něj.