Svatba a manželství mě děsí

Ale to přece není pravidlo, znám spoustu vztahů, kdy se nic k horšímu po svatbě nezměnilo...

Lenas
nie si jediná, som taká istá..len s tým rozdielom,že ma to netrápi...nie som rodinný typ a môj spôsob života ma baví

odmietla som 3 žiadosti o ruku a tomu poslednému som na rovinu povedala,aby ma o ruku nežiadal,lebo mi bude trápne ho odmietnuť..
ja osobne nechcem ani deti ani sa vydávať - a mamka je tiež zo mňa na prášky...mám ešte jednu sestru,tá sa vydala, má maličké dieťa, no žije v Holandsku, takže si svoje "babičkovstvo" neužíva, keďže ich vidí tak raz za pol roka...a keď konečne pochopila, že ja týmto spôsobom života nikdy žiť nebudem, veľmi plakala ... no holt, nemôžeme byť každý rovnaký..

jednoducho - úplne chápem o čom hovoríš

to mě ta představa taky děsí, jenže už jsem si potomka porodila ve 20, je jí teď 15 a představa toho mít doma nějakého chlapa - to je zoufalý, prostě mi vyhovuje mít někoho, koho mám ráda, je mi s ním dobře, milujuho, ale nemusím ho mít doma, pernamentně každý den

doma jsou na to zvyklý, takže už to neřeší, spíš si mě tím dobírají

Nejsi cvok, v žádném případě.
Já se taky nikdy vdávat nechtěla a když jsem se konečně navážno zamilovala, tak jsem hned na začátku toho dotyčného varovala, ať se svatbou nepočítá a s dětmi už vůbec ne.
Jenomže člověk míní... a výsledek je, že máme příští rok dvacet let od svatby a děti máme tři. A nemám pocit, že by se tím mezi námi něco změnilo, a jestli, tak k lepšímu.
Nějak se to zlomilo ve mně, samo, on mě nepřemlouval, ačkoli mi jasně dal najevo, že by si mě rád vzal.
Tak to nelámej přes koleno, když to přijde, přijde, když ne, taky dobře. Hlavně si do toho nenech kecat.

Mno, já mám víc než 30 a taky jsem se nikdy nechtěla vdávat
Kolem holky - no, většinou je to jejich vysněná meta, aspoň co vidím u kolegyň v práci, a to nejsem schopná pochopit. Manželství je další krok, manželství není cíl, po kterém už následuje jen jakási blaženost....
Manželství mi nic neříká, nikdy jsem netoužila být "něčí" manželka. Vztah mi to zatím nekazí, ač jsem odmítla už několikrát, ale uvidím. Chlapi zpravidla odmítnutí neslyší rádi.

Taky tě podpořím... Já jsem se do 26 absolutně nechtěla vdávat, přišlo mi to odporný, děti jsem nechtěla, že je s tím moc práce a hlavně jsem ani po jednom opravdu netoužila. Prostě jsem věděla, že se nevdám a děti, to se uvidí, spíš ne. A to jsem chodila 6 let s klukem, o kterým jsem si myslela, že ho miluju. No a pak, po nějaký době od rozchodu, jsem HO potkala. Jak z blbýho filmu. Po prvním měsíci mě totálně vyděsil tim, že mi řekl, že jestli to půjde takhle dobře dál, tak si mě vezme (zní to blbě, ale on je takovej). Já si ťukala na čelo, to víš že jo, já a vdávat se... No a za rok a půl jsme se brali, z lásky, já natěšená nevěsta... a rok po svatbě se nám narodil chlapeček... Takže potvrzuju, člověk míní a život mění. A když nezmění, tak to tak taky má být, osud si tě najde, ať svobodnou nebo vdanou. Držimpalce, ať to s okolím zvládáš a nenech se vyvést z rovnováhy, je to jenom tvůj život.

Étoile
Hezké, jsem ráda, že někteří fakt zažijou takovou tu filmovou situaci

Mno, taky už mě napadlo, jestli příčina odporu k instituci manželství neleží někde jinde, respektive mezi těmi dvěma zúčastněnými...

Když máš strach z manželství, tak se nevdávej a nelam si s tím hlavu. Na tvých pocitech není nic divnýho. A navíc, dneska to vidíš takhle a za pár let se na to možná budeš dívat jinak. Já svatbu chtěla, ale manželství ne. Nakonec svatba za moc nestála, za to moje manželství ano. A děti jsem nechtěla vůbec. Pak se mi narodilo první a já si řekla, že další už nikdy. Ted mám dvě a nelituju.

Také jsem se nehtěl vdávat - můj muž to věděl od začátku, takže to ani moc nehotil... Věděla jsem, že by chtěl a po 7 letech společného žití jsem souhlasila... Tak nějak už mi to nebylo proti srsti... Měla jsem vždy pocit, že mi manželství vezme mou svobodu - také se to tak říká, že - svobodná...
Nelituju - jsem šťastná a i když je mi 31 let zatím dítě nemáme a já se jen pomaloučku pokouším na tu myšlenku zvyknout..

Takže jistě nejsi divná

Vdávat a mít děti jsem si nikdy nedokázala představit.Poznala jsem nového kluka a změnila jsem názor,teda co se aspoň manželství týče.V létě,nejpozději na podzim by měla být svatba.Přítel si děti přeje ale já sama se na to necítím.Mám strach že by jsem to nezvládla a taky mne děsí ten skoro celoživotní závazek.Závazky celkově.Ale kdo ví.Přítel můj postoj zná a říká že mne do ničeho nutit nebude a nechce.

K tomu bych chtěla říct jedno. Vdávala jsem se ve 23, ještě jako VŠ studentka. Rozvedla jsem se o dva a půl roku později. ALE: Za prvé vztah se nerozpadl kvůli manželství, ale spíš podle mne kvůli tomu, že manžel měla takovou volnou práci-nepráci, zatímco já jsem se ze studentky se spoustou volného času změnila v právničku s časově velmi náročnou prací. A hlavně, a před tím bych chtěla všechny nevěsty varovat: věřila jsem pohádkám. V pohádkách to vždycky končí tím, že se vzali a pak už žili štastně až do smrti. Ale holky, musíte si uvědomit, že svatbou to nkončí, není to nějaký zaručený stv, kterého dosáhnete a pak už jde všechno samo. Svatbou to teprve začíná. Svatbou říkám tomu druhému - ty jsi ten, koho jsem si vybrala, abych s ním v potu tváře a ze všech sil budovala fungující vzah.

Do druhé svatby se nehrnu, i když přítel by chtěl. Ale nakonec asi stejně podlehnu. Je mi 29 a na děti mám nejvyšší čas. Léta jsem to odkládala, až bude vhodnější chvíle. Ale když máte dobrou práci, která vás baví, tak vhodná chvíle na několikaletý výpadek nepřijde nikdy. Kolegyni je o deset let víc a ted si uvědomila, že vlastně děti chce. Ale už je pro ni asi pozdě. Přeju jí, aby jí to vyšlo. Ale zatím to vypadá bledě. To mě nakoplo k tomu mít děti. A jestli děti, tak i svatbu, at se všichni jmenujeme stejně a vůbec. Nejsem moc zastánce těch moderních rodin.

Také jsem se nechtěla vdávat, přišlo mi to zbytečné. Chuť na děti přišla cca ve 26ti letech, v podstatě ze dne na den, předtím to byla silná nechuť. Strach ze žití po svatbě jsem ale neměla - jen mi to prostě přišlo k ničemu. Manžel na mě jemně tlačil, nakonec jsem otočila (a jsem ráda).

Já svatbu nějak neřeším...vždyť o nic nejde. Udělá se pár fotek, řekne dvakrát ano a je to. V dnešní době už vůbec svatba ztrácí nějaký význam. Nikdy mě nenapadlo, že to s sebou nese nějaký důsledky a to dokonce nějak strašlivý.

Řekla bych, že na partnerství má větší vliv narození dítěte nebo prostě desítky let vedle sebe...

Mně to taky děsilo, připadlo mi to zbytečné a připadá mi to zbytečné doteď. Přítel je nebo byl na tom stejně jako já. Až tento rok /po 6 letech/ jsme začali žertovat, že se možná vezmeme a vypadá to tak /otázkou je, kdo to naplánuje, nechce se nám to dělat ani jednomu/. Takže k tomu někdy třeba dospěješ... Já ve 30-ti, ty ve 40-ti Ale klidně si dokážu představit žít bez svatby, prostě mi to v této době připadne naprosto zbytečné (ale žiji teď v jiném státě a tady na to docela hledí).