Je mi 32 a stále bydlím u rodičů.Když jsem vyšla školu byla jsem normální, do všeho jsem šla po hlavě, z ničeho jsem neměla obavy, nebylo nic co bych nedokázala. To se ale postupem času z nějakého důvodu změnilo. Nevím kdy a proč. Možná proto že mi nevyšlo pár vztahů. Mám pocit, že jsem totálně neschopná něco vyřídit, že jsem k ničemu. Zavírám se doma a nikam nechodím. Mám časté úzkosti a strach z budoucnosti. Chtěla bych se odstěhovat ale zároveň mám ukrutný strach o své rodiče. Nedokážu si představit, že by jeden z nich zůstal doma sám kdyby se tomu druhému něco stalo a takhle žil. Žil sám v domě třeba v 70-ti. Byla jsem na prohlídce několika bytů ale musela jsem to odříct, protože při představě že budu bez nich mi bylo na nic. Nedokážu si představit život bez nich, velmi je miluji. Dávají mi občas najevo že bych měla jít a to mě velmi bolí, zároveň je chápu. Vím že tohle není normální, ale nevím co s tím dělat. Mám každodenní obavy z budoucnosti. Setkal se s tím někdo? Poradíte co dělat?