Srdce nad rozum

nech ho, když bude chtít, tak se ozve, asi bych se taky udržela a nepsala mu,

Přesně jak píše Matadi - vydrž to, i když je to třeba těžký, ale pokud bude mít zájem a budeš mu vrtat hlavou, ozve se sám. Takhle bys mohla rychle sklouznout jinam a to by bylo ještě horší... Nelpi na minulosti, už jsi nějakou dobu bez něho, tak se koukej dopředu a na to lepší, co máš na cestě

Ahojky, tak to ti tedy nezávidím, koho by to nerozsekalo... Určitě by ti prospělo se teď co nejvíc zabavit, abys na to tolik nemyslela a získala trochu nadhled. Bude se ti hodit, ať to s ním dopadne jakkoliv.

já jsem si za tu dobu, co jsem bez něj sehnala nový byteček(odtěhovala jsem se od našich), našla si práci, která mě baví, sportuji, kamarádů mám taky hodně, ale asi mám teď nějakou pitomou konstelaci hvězd...Je mi smutno

tak a to bys ho chtěla zpátky,

pokud jsem na dobu dočasnou bydlela u rodičů, moji partneři funfovali - jako, přijedu, odjedu, jak se mi to hodí
teď bydlím sama a div se mi nekvartýrujou domů - chci je?
když jsem nic neměla, tak se taky nemínili přetrhnout, teď když něco mám, tak k čemu mi jsou?
přijedu, užiju si, nemusím platit žádný hotel, a ještě mi k tomu udělej snídani a večeři?
takže jsem ještě ani jednoho u sebe přespat nenechala, jedu v jejich zaběhlých kolejích

Holka já mám to samé, jen s tím rozdílem, že můj brouček mi pomalu půl roku po rozchodu (potkal jinou) oznámil, že mě pořád má rád, nemůže na mě zapomenout... bla bla bla. Takže asi kdybych chtěla, tak to s ní ukončí. Jenže víš já nechci... Brala jsem ho jako životního partnera, byli jsme spolu několik let, na malá extempore opravdu šťastní, jen on měl pořád pocit, že si nic neužil (měl jen samé dlouhodobé známosti, či-li já měla pomalu víc partnerů....). Ale k věci - udělal to jednou, udělá to znova (třeba kdyby byly děti...). Tohle (ať už jste se rozešli z různých důvodů) se prostě ve většině případů spravit nedá. Pro mě je to taky těžký, pořád mě přitahuje, když jsme spolu, tak spolu blbnem jako by se nic nestalo... ale ono se stalo a obávám se, že když už jednou rozchod byl, tak to naděj na budoucnost nemá. Nejsme v romantické pohádce, ale v realitě. Občas mě taky popadají myšlenky typu zavolám, napíšu (asi by to bylo jiné, kdybych měla nějakého nového partnera - leč žádný mi z těch všech adeptů jaksi nevyhovuje), takže jdu radši do fitka nebo na earobik a tam tyhle blbosti z hlavy vyhopsám
Celkově vzato, rada z mé strany žádná - stejně si uděláš to, co chceš

Udělám, ale dělám to stejně jako ty...snažím se vymýšlet něco jiného, když mě napadnou myšlenky na něj..

hmm, tak na tom jsme také stejně...neříkám, že by zájem o měl byl nulový, ale bohužel ještě u nikoho nepřeskočila jikra, abych s ním opravdu chtěla zkusit být...a nejsem z těch, že musím mít někoho jen pro to, abych někoho měla.

nevíííím
Víš co se říká,neskákej znovu do stejné řeky.
Ty máš bolest na srdíčku,ale muži to tak neberou-otřepou se a jdou dál,nemají takový cit,jako ženy.

spíš mi přijde, že jsou racionálnější...

Můj názor je takovej, že nejsou všichni chlapy stejní.

Sierral
Např. u tebe mi přijde, že udělal chybu a chtěl by s tebou být... A věty jako : udělal to jednou udělá to znovu...Není to pravidlo a záleží hodně na tom proč a jak... A pokud měl pocit, že si neužil...Pak si užil a zjistil ,že tak to být nemá, že mu bylo s tebou nádherně a co to vlastně udělal..Pak bych si netroufla ho takhle odsoudit... Ale pokud je to pryč, tak je... A není šance na návrat...

Jinak já měla taky dlouhodobej vztah, ap kpanáček přišel s tím, že chce volnější vztah. Jenže dle jeho představy to mělo být tak, že volnější bude jen on. Já budu doma a budu čekat, až se uráčí si na mě udělat čas...Nešlo to - za prvé to byl krok zpět i když jsem bydlela stále u rodičů, tak jsme splu,ale byli u něj každý den a já tam každý den spala...
Tak jsem začala chodit ven s kamarádkou, tak jako dřív a to se mu přestalo líbit - kamarádka byla hloupá a kazila mě... Na závěr jsem přišla na nějaké nevěry a ukončila to definitivně.

Jenže jsem prostě stále srdce měla u něj, a´t mi rozum říkal co chtěl, nedokázala jsem ho poslechnout.Kdykoliv se objevil, tak všechna má rozhodnutí a předcevzetí byla ta tam...Stačilo,abych potkala jeho kamaráda v metru a na schůzce na kterou jsem dorazila a měla si jít s dotyčným vyzkoušet lyže a jet na mé první lyžování do Francie ( mimochodem úžasnej chlap !, kterej pak spoustu let trpěl a nemohl se s tím vyrovnat ), tak na na té schůzce jsem prostě řekla, že to nejde a odešla... Tak mě jen náhodné potkání někoho z jeho okolí dokázalo rozhodit..Člověka, který mě miloval a já myslela, že jeho taky - jsem odkopla jak kus hadru - bez vysvětlení...

Objevoval se, tak jak mu vyhovovalo, tak jak mu možná i občas po mě bylo smutno.. Léta běželi, já se snažila navazovat nové vztahy, které on vždy svou přítomností narušil... Až jednou ze mě spadl šutr a já najednou cítila, že je to všechno pryč... Najedou jsem byla chladná jak led a ten člověk mi byl cizí... A řekla jsem mu to...

Do dnes vidím, jak mu šla červená barva do tváře a oblékl si kalhoty a odešel beze slova...Byla to pro něj tak strašná potupa...prohrál a já vyhrála..stálo to hodně sil.

Byl o 7 let starší než já. A za nějakou dobu, když své ponížení vstřebal se objevil s prstýnkem a žádal mě o ruku. Že o všem přemýšlel a ženskou, která za ním vždy a při každé situaci bude stát, tak jako já bude jen těžko hledat, že mě miluje a chtěl by se mnou strávit život...I jeho maminka s tím prý souhlasila Tak jsem mu vysvětlila, že už nejsem ta mlaďounká a naivní holčička, se kterou dřív chodil, ale že už jsem posbírala dost rozumu a vím, že na tohle musí být dva a on je na to sám...

Nikdy toho vztahu nebudu litovat, byl silný, intenizivní, neuvěřitelně š´tastný a se stejnou intezitou pak bolestivý...

Tolik pocitů jsem pak hodně let nezažila, ale jedno dnes vím - je dobře, že to tak dopadlo. a budu na to do konce života ( dnes už bez emocí vzpomínat ).

Jediné co pomáhá - nevidět, neslyšet a vymazat...Je to těžké,ale je to tak...

Mám 11 let skvělého muže a pokud toho, o kterém jsem vyprávěla - kdekoliv potkám a dáme si náhodnou kávu, vidím jak na mě dodnes obdivně kouká, ale mě to nechává chladnou a je mi líto jeho ženy...

nebo sobečtější

možná oboje...

Asi tak nějak Adeptů je poměrně hodně (dost lidí tím přivádím k šílenství, rodina se jen uchechtává)... ale prostě zatím každý z nich má nějakou mouchu, kterou překousávat nechci. Takže si počkám... jen doufám, že opravdu platí to známé "kdo si počká, ten se dočká..."

Ono je to složitější a popsat to by bylo na pár stránek... Každopádně on má rád i tu svojí stavající (je jako přes kopírák, jen mladší ) a podle mě, kdyby to šlo, tak by si nechal obě. S ní souzní po sexuální stránce (otázkou je, jak to bude vypadat za pár let - začátky jsou vždycky trošku "a lá králíci" ) a se mnou to bylo o té mentální stránce a dělání kravin. Navíc pořád tvrdí, že si neužil a do toho stále hledá na netu po seznamkách... sám ani neví co. Ještě prostě neuzrál, hledá se... a může být sebelepší v jiných věcech, tak prostě takhle nejistota, že vlastně nikdy není můj (ne že bych ho chtěla vlastnit)... tak to by mě ubíjelo. Takže proto radši od něj dávám ruce pryč. Třeba až si to v hlavě srovná, tak se naše cesty zase protnou, třeba také ne. V tom je ta krása života.