Sourozenecké vztahy

Mám to stejně. Ségry jsou pro mě nejlepší kamarádky, lidi co mě nikdy nezradí, vždy pomůžou, mají mě rádi takovou, jaká opravdu jsem, pochopí a nikdy bych je nechtěla ztratit, stejně jako rodiče. Přátelé často ze života odchází ani nevím jak, odstěhují se a pak si voláte méně a méně...Ale sestry nezapomenou nikdy a já zase na ně. Kdo to nepoznal, tak neví o čem mluvím. Prostě jsem měla štěstí na sourozence a všechny víme, že jsme jedna rodina a to nejen "papírově", ale srdcem

No proto já jsem třeba do těch 7 let trpěla a bylo mi to líto, pořád jsem prý opakovala, že chci sourozence....
Naštěstí mi naši "vyrobili" super sestru

Mám sestru o tři roky mladší, naše vztahy jsou teď takové standartní. Jako děti jsme bez sebe nedaly ani ránu, v pubertě se hodně odcizily, já byla na intru a pak na kolejích, takže jsme měly každá úplně jiné kamarády. No a sestřina puberta a dospívání bylo hodně divoké, našim ublížila hodně i v době, kdy už byla dospělá. Došly jsme do takové fáze, že jsme se rok ani nezdravily...
Sestře jsem odpustila věci, které bych kamarádovi asi nikdy neodpustila... v současné době se stýkáme docela pravidelně, jsme kamarádky, ale důvěrný vztah nemáme. Jsme každá jiná, ona má svůj a život a já taky.

Mám o 4roky mladšího bráchu a dýchali bychom za sebe Zbožňuju ho a troufám si tvrdit, že on mně taky

Já mám o tři roky mladšího bráchu a máme hezkej vztah, občas teda na sebe vyjedem Jako malá jsem se o něj starala, pak jsem si na něj trochu dovolovala a od tý doby, co mě přerostl, už si teda moc nedovoluju no Sice spolu nepodnikáme žádný akce, každej máme jinou partu, ale jinak máme hezkej vztah,když jeden potřebuje, druhej mu pomůže a vím, že se na něj můžu na 100% spolehnout

Já vám tak závidím ty sourozence, kteří jsou vám ze všech lidí na světě nejblíž
Moje ségra je člověk, který uznává úplně jiné hodnoty než já, chová se tak, že se za ni stydím... Někdy přemýšlím, zda by mi nebylo lépe jako jedináčkovi, a asi se tak i cítím.
Vím, že za to možná nemůže, jsem studijní typ, naši ze ségry chtěli mít totéž. Hrála jsem na klavír, naši ji tam poslali taky, po půl roce toho nechala a chodila tam s naprostou nechutí, bylo to vidět... S učením to samé. Hlavně taťka jí tenkrát dával dost najevo, že nechápe, proč jí to nejde, když já jsem v tom tak dobrá. Bývalo mi strašně, když to říkal, bylo mi jí líto a nechápala jsem, proč ji kvůli tomu tak dusí, když je šikovná na jiné věci, které já třeba neovládám. Netušila jsem, že to všechno přeroste v neuvěřitelný mindrák (aspoň mě tedy jiné vysvětlení jejího chování dodnes nenapadlo), že mě ta holka bude nenávidět do konce života, očerňovat, snažit se nade mnou neustále "vyhrávat"...
Tolik hnusných naschválů, ukradených peněz (protože já mám přece víc než ona), zmařených iluzí, pomluv, nových začátků a pak zase nějakého pořádného naschválu, který tu důvěru odvál zase o kus dál, až se úplně ztratila... Strašně jsem se kvůli ní nabrečela a nechci ji znát.
Vážně vám ty nejlepší kamarádky závidím. Někdy je mi to strašně líto.

Já mám o šet let starší ségru sice si děláme na schvály , ale máme mezi sebou fakt dobrý vztah

Tak já mám starší sestru , která kouká jen na sebe, staršího bratra, kterýho sem dlouho neviděla a mladšího brášku ten je fajn.

Já mám o rok a půl mladší sestru a nedala bych jí za nic na světě. Do mých šestnácti jsme měly společný pokoj a to jsme chvilkama myslela, že jí doopravdy uškrtim, ale teď máme báječný vztah. Sice si stále chráním své soukromí a neříkám jí úplně všechno, ale když bych potřebovala vím, že se jí můžu svěřit.
Ale na druhou stranu, je podle mě důležité uvědomovat si, kdy je to můj sourozenec, a kdy člověk odpovídající sám za své chyby, který by neměl spoléhat na rodinu, že ho vytáhne z každé šlamastyky.

Já sama jsem jedináček a do budouvna chci jen jedno dítě. Chci zabránit handrkování se mezi sourozenci. Vidím to u mé matky, kdy má o 11 let starší sestru a o 6 let staršího bráchy, mamka je tedy nejmladší. Mamčina sestra se nějak nemůže pořád smířit s tím, že byla poměrně dlouhou dobu jednináček (do té doby než se narodilo další dítě) - neustále se cítí ukřivděná, je pořád v depresích, že její mamka (moje babička) ji nemá ráda jako ostatní. Mamčin brácha to je zase kapitola sama pro sebe. Pořád naříká jak je svět nespravedlivý a jak nemá peníze. Na to mu vždycky řeknu, že ho nikdo nenutil, aby se jen vyučil a že měl možnost studovat jako má máti. Takže na sourozenectví nevidím nic pozitivního a to že má někdo dobrý vztah se sourozencem mu jen přeju, ale v dnešní době je to spíš vzácnost.

Ségra je o 3 roky mladší..když jsme byly malý, tak to bylo peklo i ráj..do mých 20ti let jsme měli společný pokoj a bylo to v pho, i když člověk už chce mít víc soukromí..Teď už máme každá pokoj svůj, ale stejně jsme dost času spolu..i naši přítelové se spolu kamarádí a podnikáme dost věcí společně..

Mám o 7 let starší ségru a vztah máme super

Mám sestru a jediné, co máme společné jsou rodiče. Je to pro mě cizí člověk. Nevoláme si, nenavštěvujeme se. Když se potkáme u rodičů, pozdravíme se. Nikdy před ní nemluvím o svém životě, před ní si své soukromí chráním. Vím, že s ní budu muset jednou komunikovat po smrti rodičů kvůli dědictví a pak už s ní naštěstí nebudu muset nikdy mluvit.
Za mě - kdyby mi naši raději místo sestry koupili psa nebo nic, líp by udělali

Mám o 7 let staršího bráchu, vztah super, řekla bych. Sice jsme spolu nikdy moc nikam nechodili, ale to jedno. Když jsem byla malá, tak mě hlídal, a pak když jsem někam šla, jeho už to nějak nebavilo, měl jiné zájmy, a později měl už svou rodinu. Ale jako v pohodě, víme, že jsme a kde jsme, takže když je potřeba, tak. Myslím, že si rozumíme a jsme na stejné vlně, máme stejný fóry, smějeme se stejným věcem, a občas se stane, že si něco myslíme úplně stejně a řekneme úplně stejnou věc