Jde o to, že jsem nedávno prodělala dost pro mě bolestivý rozchod po 6 letech. Kde můj bývalý přítel nebyl zrovna ten správný partner vedle kterého by jste si přály zestárnout. Rozchody nejsou pěkné, ale prostě k životu to patří, přijala jsem to jako zkušenost a byla přesvědčená o tom, že nastane období, kde se zaměřím sama na sebe a dám si od mužů klid (i jsem se na toto období těšila), no netrvalo to ani měsíc a objevil se nový muž.
Nový muž z počátku nebyl vůbec můj typ, dodnes ani nevím proč, ale pozvání na rande jsem přijala a byla velice mile překvapená. S dotyčným jsme si hned sedli, měli si toho spousty co říct, stejné názory, myšlenky a hlavně stejný humor. Nikdy jsem si s nikým nerozuměla takhle od první chvíle a velmi mě to zarazilo. Dotyčný o mě hodně stál a dával mi to hodně najevo, a ačkoliv to na mě bylo všechno moc rychlé a chtěla jsem být chvíli po rozchodu sama, tak s dotyčným již chodím.
A teď k věci, jde o to, že si vážně uvědomuji, jak skvělého člověka jsem potkala, nebudu tady rozepisovat jak úžasného chlapa jsem našla a jak moc pro něj znamenám. Ale chyba je nejspíš ve mě, bývalého jsem milovala, byl pro mě polobohem, ačkoliv se opravdu choval škaredě a není pozitivní věc, co bych mohla o něm napsat. A já se teď bojím, že už nikdy nikoho takhle milovat nebudu, přitom o dotyčného opravdu moc stojím i k němu něco cítím, záleží mi na něm a chci s ním být, ale furt mám v sobě nějaké pochybnosti, že pokud jsem se nezamilovala a nezbláznila hned, tak to není ten pravý( přitom vážně nevím jak víc pravě by ten pravý měl vypadat 
)
Další věc která mě trápí je moje povaha, nikdy si přijdu opravdu už psychicky labilní a říkám si jestli bych si neměla někam dojít. Jde o to, že dotyčný se mnou chce trávit veškerý volný čas, prakticky se vidíme denně a neustále něco podnikáme. Což velmi oceňuji, ale někdy mi přijde, že je to už i na mě příliš a mám na dotyčného ponorku a jsem protivná a dokážu vybouchnout kvůli maličkosti do nepříčetnosti, a pak mě to velmi mrzí, ale nemůžu si v tu chvíli pomoct. Začnu si říkat, aha tak ho asi tak ráda nemáš ne, když se k němu dokážeš takhle chovat a už si zase jedu ty svoje monology v hlavě...Pak se zase vzpamatuji, je mi to všechno líto a omlouvám se. Já nevím, nikdy jsem nebyla v situaci, kdy mě někdo miloval víc než já jeho, a nevím jak se chovat. Jsou chvíle kdy si myslím, že ho miluji a chci ho a vím, že lepšího nepotkám, protože mi přijde jako moje spřízněná duše, a pak jsou chvíle, kdy si říkám je to on? mám s ním být? atd. atd. atd. Probírali jsme i společné bydlení do budoucna, a já na jednu stranu opravdu chci, ale pak si zase říkám jestli to vůbec zvládnu, když nezvládám ani se s ním stýkat každý den, aniž by mě nechytl můj amok protivnosti.
Vím, že problém je jen a jen ve mě, jsem strašně nerozhodná a pomatená a nevím, jestli je to prostě mnou a mou povahou, která je opravdu komplikovaná (jsem štír) a já se musím naučit se sebou nějak vycházet a korigovat se, a nebo to prostě není ten pravý, a až se ten pravý objeví zmizí veškerá moje špatná povaha a bude vše v pořádku
Chci se zeptat, zažila jste některá něco podobného? Máte přítele, který si vás získal časem až svojí povahou, který nebyl váš typ? Je normální, že máte někoho rádi a pak jsou dny kdy dotyčného nechcete ani vidět? Měla jsem šestiletý vztah, který měl do opravdového vztahu opravdu daleko, a teď jsem našla konečně někoho pořádného a já nejsem schopná normálně fungovat. Jinak je mi 26 a příteli 31
Předem se omlouvám, za tento pomatený a text, sama mám v hlavě guláš, tak to i tak vypadá... a děkuji všem za vaše názory. 
)
Poslat SZ
