Mám pocit, že mé reakce na různé "dojemné" chvíle jsou poslední dobou přehnané. Také jste to na sobě někdy pozorovaly? Asi jsem vždy byla citlivější, ale poslední dobou už mi to příjde extrém. Stačí nějaká citová scéna ve filmu a já mám okamžitě oči zalité slzami. Ani nevím, jak to popsat. Ale popsala bych to, jako že jsem jako bomba napěchovaná city, která každou chvíli upouští páru). Mylíte, že to může souviset s tím, že bych chtěla založit rodinu a tím pádem se ve mně hromadí tato přehnaná přecitlivělost? Nemám pocit, že se to odvíjí od nějakého stádia pravidelných hormonalních změn (jako dříve), ale spíš, že je to už permanentní stav. Přítel ze mě už nemůže. Stačí aby v televizi "sebrali děcku hračku" (přehnaný příklad) a já už bulím jak želva. Sama sobě se při tom musím smát, že nejsem normalní. Ale už mi to začíná docela vrtat hlavou, že co to má jako být. Nebo se s někým bavím o našich domácích mazlíčcích - blahem bych se rozplynula a musím se hodně držet, abych se nerozbrečela z toho, jak je hrozně hezké, že prostě vůbec jsou) Zažila jste některá z vás toto období, které trvalo už déle, než byste samy uvítaly?