S bývalým přítelem jsme spolu byli 2 roky, byl to ne úplně typický vztah, neprožili jsme si takové ty pěkné zamilované začátky, ale možná i proto ten vztah zrál a byl čím dál hezčí, i když ne úplně dokonalý. Kvůli studiu v jiném městě jsme se vídali převážně o víkendech.
Na podzim jsem se seznámila s jedním svým spolužákem, byl mi sympatický, rozuměli jsme si, měli jsme si pořád o čem povídat, ale nepřikládala jsem tomu větší váhu. Bohužel časem se stalo to, čemu jsem se celou dobu snažila podvědomě vyhnout, zamilovala jsem se, jemu jsem se hodně líbila už od začátku, jak se mi později svěřil. V tu dobu jsem začala bojovat sama se sebou, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a trápila jsem se výčitkami. Na jedné straně tady byl přítel, kterého jsem měla hrozně moc ráda, ale náš vztah pomalu upadal do stereotypu, a na druhé tady byl skvělý kluk, ke kterému mě to neskutečným způsobem táhlo. Nechávala jsem to otevřené několik měsíců, věděla jsem, že bych měla utnout kontakt se spolužákem, pokud chci zachránit současný vztah, ale nedokázala jsem to, tak moc se mi zaryl pod kůži, že už jen ta představa mi způsobovala bolest, na každé naše setkání (většinou v kolektivu) jsem se těšila dlouho dopředu.
Abych to zkrátila, stalo se to, co se od začátku dalo trochu čekat. Čím silnější city jsem začínala mít ke spolužákovi, tím víc začal chladnout můj vztah s přítelem. Výčitky byly čím dál horší, později došlo k tomu, že jsme se se spolužákem políbili a to už svědomí vyloženě křičelo, nikdy bych nevěřila, že zrovna já budu přítele podvádět (i líbání pro mě znamená podvádění). Musela jsem se rozhodnout a po několika probdělých nocích jsem se rozhodla zkusit to se spolužákem, opustila jsem přítele…
Měla jsem z toho velký strach, ale překvapivě první týdny nebyly tak hrozné. Se spolužákem, nynějším přítelem, jsme zažívali/zažíváme krásné zamilované začátky, pomáhal mi se s tím vyrovnat. Ale pořád je tady jizva z minulého vztahu, která se nehojí, naopak mám pocit, že je čím dál větší, on o tom neví. Kromě pocitů viny a sentimentálních vzpomínek se přidal hrozný zmatek, takové to „co by, kdyby“. Mám pocit, že se od bývalého stále nedokáži odpoutat, i když jsem to byla já, kdo to ukončil. Prožívám horší a lepší chvilky, ale těch horších je stále hodně i po 3 měsících. Nedávno jsme se s bývalým přítelem viděli a zanechalo to ve mně rozporuplné pocity, v jednu chvíli si říkám, že to bylo vlastně v pohodě, není mezi námi žádná zášť (o spolužákovi jsem mu neřekla, jak kvůli němu, abych ho netrápila ještě víc, tak přiznávám, že sobecky i kvůli sobě), na druhou stranu mi prostě pořád chybí a trápím se. Jsem rozpolcená a už nechci být, unavuje mě to, téměř každou noc brečím, mám pocit, že k současnému příteli nejsem úplně upřímná. Neumím se pohnout dál, říkám si, že kdyby tady nebyla ta záležitost s bývalým vztahem, tak bych si teď lítala na růžových obláčcích 
Možná hraje svou roli i to, že to byla moje první velká láska. Ale jednou už jsem se rozhodla, musím jít dál. Neumím říct, zda to bylo správné rozhodnutí nebo ne, i když v tu chvíli jsem měla pocit, že to musím udělat.
Pokud jste došli až sem, tak děkuji za trpělivost, vím, že jsem se rozepsala a přitom jsem se snažila napsat jen to podstatné 
Pokud Vás napadá nějaká rada nebo cokoliv k tématu, budu moc ráda, když mi sem napíšete, děkuji
Poslat SZ
Galerie obrázků
Je to půl roku, dodnes je z toho zdrcený, když jsme se nedávno viděli a i s bandou zašli popít, dokonce mi už ovlivněný alkoholem plakal na rameni... Bylo to pro mě dost těžké 
