Ahoj holky, nedávno jsem psala deníček o mém současném příteli, se kterým jsem se dala dohromady téměř před půl rokem a se kterým jsem šťastná. ALE. Přijde mi, že spolu trávíme tak moc volného času, že se bojím, že mě náš vztah omrzí a já začnu hledat jinde. A to NECHCI, protože jej opravdu miluji a chci s ním být, je to nejlepší chlap, jakého jsem zatím potkala.
Abych to nějak přiblížila - v době, kdy jsme se dali dohromady, jsem bydlela pouze s bratrem. Tím pádem jsme měli s přítelem spoustu prostoru, byl u mě každý den, každou noc, vždy, když přišel z práce, byl doma jen chvíli a pak přišel ke mě. Za těch 5 měsíců, co jsme bydleli jen s bratrem a já tím pádem měla jeden z pokojů jen pro sebe, bych noci, kdy u mě nespal, spočítala na prstech jedné ruky. Co se týče dní, nebyl ani jeden, kdy by u mě nebyl, i když u mě nespal, viděli jsme se prostě bez výjimky každý den, i když třeba jen na večer, protože jsme odpoledne oba dělali něco jiného. Jsme v začátcích, takže mi to nevadilo, byli jsme spolu rádi. Ale od určité doby už jsem si začínala přát mít třeba jeden den jen a jen pro sebe.
Před několika dny nám soukromí s bratrem skončilo a my se přestěhovali na barák k rodičům. Tím pádem už skončilo i každodenní spaní přítele u mě, jelikož by musel docházet každé ráno do města, aby mohl jet do práce (nemá auto). Takže u mě může spát max o víkendech. Přesto se však vídáme každý den. Tak nějak jsem zjistila, že na sebe nemám moc času, protože se pořád vídám s přítelem. Přijde mi, že je takové té povahy, kdy prostě chce být co nejvíc se mnou. Párkrát jsme se kvůli tomu už i chytli, když jsme byli s přáteli posedět, on musel druhý den do práce, tak šel domů, ale já se chtěla dál bavit. To byl hrozně dotčený, že s ním nejdu domů a jdu s nimi, i když jinak mi nedělá problém jít s ním. Poprvé jsem chtěla pokračovat bez něho a už byl uražený.
Také před pár dny, když jsem z "práce" (brigáda) dorazila v 5 hodin, dala si jídlo, seděla s mamkou v kuchyni a povídala si, tak mi najednou asi v 7 hodin volal a dotčeně se ptal, jak to, že se mu jako neozývám, že kvůli mě sedí doma a čeká, až mu dám vědět, jestli má přijít, nebo ne. Tak jsem říkala, že jsem brala tak nějak automaticky, že prostě dneska si dáme od sebe voraz, že jsem nepočítala s tím, že se uvidíme. No byl dotčený. Začínám z toho být malinko na nervy. Uvědomila jsem si, že ač nerada, vždycky se jakoby "zaraduju", když třeba odejde večer domů, nebo má jít v sobotu do práce a tím pádem u mě nebude spát a já tak mám chvíli čas na sebe, i když se jen tak poflakuju, vysedávám si u počítače, cokoliv. Ale tak já to nechci, chtěla bych se na něho těšit, (což se sice těším i tak, ale už to upadává do stereotypu) zároveň si dát dny úplně bez něho a dělat, co se mi zachce, pak se domluvit, že se zase uvidíme, pak si zase dát voraz... Jen nevím, jak mu to říct. Je dost citlivý a mám strach, že se ho to dotkne, že si třeba bude myslet, že mi leze na nervy a chci od něho pokoj... Což není pravda, mám ho opravdu moc ráda a ráda s ním jsem, jen chci prostě aspoň co druhý - třetí den dělat, co se mi zachce a neohlížet se na někoho jiného. Setkaly jste se s tím?
Poslat SZ
Galerie obrázků
Já tedy ne. Prostě jsou dny, kdy jsem raději sama, zalezu si někam, kde nemusím s nikým mluvit a nikoho vidět. A partner to chápe, on to má občas stejně, nevidím na tom nic divného. Opravdu se na něj neusmívám 24 hodin denně. Většina z nás přece potřebuje někdy vypnout-takže bych to nebrala nijak tragicky.
