Schizoafektivní porucha

Durinko, cítím s tebou, je to evidentně průšvih, tahle nemoc. Jsi moc statečná ženská, neměla jsi lehký život, a dotáhla jsi to vlastními silami vysoko. Hyperaktivitou trpí hodně dětí, ale musí se řešit, jak, to by měli sdělit v pedagogicko psychologické poradně. U lehčích forem nastupuje terapie, u těžších zklidňující léky. Znám jeden extrémní případ, hyperaktivní agresivní chlapec, házející v průběhu vyučování předměty po spolužácích a z oken, lezl pod lavice, hýkal jak *****, napadal fyzicky děti, házel po nich židle, svévolně opouštěl třídu atd...Po pravidelném podávání medikace se zázračně zklidnil, a je bez problémů.
Co se týče schizoafektivní poruchy - zjistila jsem, že nemocní mají obrovské problémy s emocemi, mají porouchané jejich vnímání i projevování. Nesnesou emoce ostatních lidí, mívají deprese nebo mánie, strach, trápí je obrovská zloba a vztek, které si musí ventilovat. A kde jinde, než na lidech, kteří jsou jim nejblíž...Pořád přemýšlím nad slovy Andrije. Říká, že je možné se s ním přátelit, a já jsem tomu ráda. Zřejmě je už relativně "v pořádku". Ale co když přijde ataka, vztek, strach, zloba a nenávist? Co pak, když je jeho přítel terčem toho vzteku, nenávisti? Může to normální člověk snášet bez mrknutí oka, vše přejít a pak přátelství obnovit, jako by se nic nedělo? Mně to nejde. Naštěstí ta moje kamarádka už zájem neprojevuje, jen občas "hodí udičku", jak to trefně vystihla Janis, slíbí, že se staví, ale pak stejně nepřijde, ani nevysvětlí proč. Také není obvyklé, aby "blázen uznal své bláznovství", myslí si, že jí nic není, že se proti ní všichni spikli. Zda plánuje dítě, to fakt nevím. Snad ne.

Ahojky, jak čtu vaše příspěvky, mám strach, aby tu schizoafektní poruchu neměla moje máma.
Dříve byla normální, ale asi před dvěma lety v létě odjela na týden s příbuznými na dovolenou a začalo to. Vrátila se asi po třech dnech s mou mladší sestrou domů, hrozně rozčílená.
Běhala po bytě, nadávala, proklínala, líčila jak hrozně nenávidí celé příbuzenstvo. Takto začala vyvádět kvůli malému konfliktu na který by ostatní ani nereagovali.
A od tý doby to sní jde od deseti k pěti. Střídá se u ní takové "horší" a "lepší" období. Jeden čas vůbec nechtěla do společnosti (prý z ní lidé vysávají energii), chodila po bytě a někdy uklízela skoro až 24h denně, za každou maličkost napomínala, to by se dalo ještě přežít, ale celkově se chovala podivně a jako "blázen". Když jí asi po měsící uklízení omrzelo, přestala jíst a výrazně hubla. V té době jsem o ní měla hrozný strach a říkala jsem jí, ať si někam zajde. Jenže říct jí ať si zajde k psychologovi je jako píchnout do vosího hnízda. Hrozně se rozčílila.
Toto léto si mamka našla přítele a řekla bych, že je na tom psychicky líp. Trochu přibrala a nechová se "jako cvok". Ale za to se zhoršil její vztah ke mně. Nenávidí mě, ale nemá k tomu důvod (tedy alespoň myslím). Říká mi to i do očí a je jí jedno, že mě zraňuje a ubližuje mi. Možná je to její záměr. Také mi říká, že má ke mně celoživotní odpor a že když sem se jí narodila, nemohla tušit, že ze mně vyroste pubertální klacek. To vážně nechápu, jelikož si myslím, že nejsem pubertální parchant, nekouřím nepiju a ani na diskotéky nechodím, ve škole se mnou nemají problémy. Ale asi není na místě se obhajovat, jen jsem chtěla říct, že nechápu mámy chování a to co říká mi nedává smysl.
Stále studuji a před měsícem jsem musela školu opustit, přestoupit na jinou a nyní jsme na internátě. Velkou zásluhu na tom měl mámy přístup ke mně a k mé budoucnosti.
Zajímavé je, že moje sestra (13 let) je přesně příklad pubertálního klacka a máma jí miluje.
Neuvědomuje si, jak ubližuje ostatním a bojím se, kam až tohle zajde. Od té doby, co mám takovéto "rodinně problémy" jak já říkám, přestala jsem také chodit do společnosti, v kolektivu problémy nemám, jen se chovám zamlkle až zakřiknutě, jak říkají moji přátelé. Dřív jsem byla jiná, veselejší a společenštější.
Navíc, nejsem plnoletá a máma za mně stále nese odpovědnost. Nyní mě chce vyhodit z bytu a už jsem vážně zoufalá. Nemám rodinné zázemí, rodiče jsou rozvedení a celá rodinná situace je zvláštní.

Chtěla bych se zeptat, jak se ta schizoafektní porucha projevuje? Jsou nějaké výrazné rysy, podle kterých se ta nemoc pozná?

Mámy chování občas hraničí se zákonem a narušuje život mně i všem okolo ní. Má ráda jen svého přítele a mou sestru, ostatní nenávidí, jak říká. Nechci zde všechno rozebírat. Před měsícem sem opustila školu, kterou jsem měla ráda a přestoupila na učeliště. Je mi 17 let a budu muset zřejmě opustit domov.
Předem díky za odpověď.

malinqa
Nemáš jednoduchou situaci. V první řadě Ti chci říct, aby ses nenechala tou situací úplně otrávit, pokud je mamka nemocná, tak za svoje jednání nemůže. Neber proto příliš vážně, co Ti říká ohledně svého vztahu k Tobě.
Ta porucha kombinuje příznaky schizofrenie (první část názvu) a maniodepresivity (to je pochura související s náladou - afektivní část). Nemocný má příznaky schizofrenické - například halucinace (slyší hlasy) a bludy (utkvělé myšlenky, například že ho někdo pronásleduje, sleduje, ukládá mu o život ... často to jsou nějaké mimozemské bytosti, tajné služby apod.). A k nim přibývají příznaky poruchy nálad - jednak zachváty aktivity (manie) a nebo zase naopak smutek, pasivita, deprese.
U Tvé mamky to musí diagnostikovat lékař, nejlépe psychiatr. Některé příznaky má, ale vůbec to tak nemusí být. Ty v tuhle chvíli moc dělat nemůžeš, zvlášť když se mamky situace trochu zlepšila a ona se nechce léčit. Zaměř se na školu, na svoje zájmy, přátele, zajdi si za školním psychologem, pokud ho máte, aby ses někomu svěřila a nebyla na svoje trápení sama.
Držím Ti palce, aby bylo lépe.

Schizoafektivní porucha znamená poruchu cítění (emocí). Nenapíšu ti to odborně, to je v knížkách, nebo je taky možné to opsat z internetu, ale tak, jak jsem to vnímala, a dala si to dohromady s tím, co jsem se dozvěděla ze školy (mám státnici z psychologie, trochu se to tam nakouslo, i když je to problém psychiatrický). Napíšu to podle své bývalé kamarádky, jinou přímou zkušenost nemám.
Jedna věc je u části psychiatrických pacientů stejná - nikdy nepřiznají, že jsou nemocní, že mají problém. Moje bývalá kamarádka tvrdila, že doktoři lžou, že si vymýšlí s cílem jí zničit prášky. Spojili se s tímto účelem s jejími rodiči (nutili ji k léčbě), proto je nenáviděla.
Tato nemoc se u mojí bývalé kamarádky projevovala 2 etapami - buďto měla depresivní (smutnou, sebevražednou, lítostivou) fázi, nebo manickou (rychlé mluvení, nadšení, jiskření energie). Taky byl "zlatý střed", ale ten byl o podezřívání a vyhýbání se mi.
Lidé s touto závažnou nemocí nezvládají nebo mají pochyby o "správném" vnímání svých emocí. Neví, zdali cítí opravdu, nebo si city jen sugerují, neví, co je pravdivé a co lživé. Jakékoli cítění, které by měli projevit k okolí, je proto stresuje a stres má za následek zlobu a vztek. Např. pomůžete kamarádce se schizoafektivní poruchou. Dáte jí výsledky testů zkoušky. Zpočátku bude vděčná, ale začne mít brzy pochybnosti. "Proč to vlastně udělala? Bude ode mně něco chtít? Nebo je to zkouška, zdali to přijmu? A co když je dohodnutá s profesorkou?" Výsledkem řetězce těchto úchylných myšlenek je to, že vaše nemocná kamarádka vezme výsledky a bonzne vás u profesorky.
Láska se jim ve chvilce promění v nenávist, strach v odvahu či naopak. Jsou enormně podezřívaví. Vše, co člověk řekne, udělá, i to, jak se podívá, otočí tak, že vy jim škodíte. Je to jejich obraná slupka, nikoho si k sobě nepustí, neboť je to ohrožuje, zraňuje.
Situace: Stojíte ve frontě ve spořitelně. Jste dívka se schizoafektivní poruchou. Sledujete okolí, a všimnete si pohledného mladíka. Normální dívka - reakce: začne si ho prohlížet, flirtovat, začne si s ním povídat, pokud cítí odezvu, přemýšlí, jaké by to bylo mohlo být s takovým fešákem třeba na pláži. Dívka se schizoafektivní poruchou - reakce: "Jak to na mě kouká? Jéje, ten ale blbě kouká. Proč tak kouká? Co mi chce? Určitě se mu na mě něco nelíbí. Nebo mi chce ublížit? No jasně, vždyť to je pohled zabijáka!" Reakce nemocné dívky - vyběhne ze spořitelny jakoby jí za patami hořelo (lepší varianta) nebo napadne (slovně či fyzicky) onoho mladíka (horší varianta).
Typické jsou záchvaty vzteku (přicházející "z čistého nebe, bez varování"), doprovázené slovními (v lepším případě), nebo fyzickými (v horším případě) útoky, s cílem co nejvíce ublížit těm, kteří se "dostali příliš blízko". Perfektní charakteristiku máš i s příklady v knize, o které hovořím výše.

Co se týče tvojí situace, Malingo, podle chování tvojí mámy soudím, že po psychické stránce asi v pořádku nebude, zvláště, když to propuklo v určité době, po dovolené. Stává se, že když je člověk v klidu, stres ho dožene a dochází ke kolapsům (psychiky, těla). Je to daň z předchozího života, kdy člověk neumí odolávat stresu, má slabší náturu, nebo má vrozené dispozice k duševní nemoci. Máte nějakou rodovou zátěž? Často jsou psychicky nemocní lidé, kteří jsou velice citliví, moje kamarádka se např. věnovala téměř na profesionální úrovni malování, a nebýt nemoci, dosáhla hodně vysoko.
Co se týče tvojí situace - určitě bych zavolala na Linku bezpečí (nebo jinou linku pomoci), pěkně jim vše pověz, a oni ti určitě kvalifikovaně poradí. Nejlepší by ale bylo dohodnout si s mámou nějaká pravidla, "No fajn, nenávidíš mě, ale jsem tvoje dcera a potřebuju dodělat učňák. Řekni, co mám dělat, abych tě nerozčilovala..." Vím, že se mi to radí, já taky nemám ideální vztah s mámou, taky jsem mluvila horem dolem, ale zlepšilo se teprve tehdy, co jsem se odstěhovala. Takže ti držím palečky! PS: Je dobrý, když se aspoň vyučíš, maturitu si můžeš dodělat při práci.

Teprve teď jsem si všimla, že Andrije odstranil svůj příspěvek - velmi osobní prožitek nemoci, sugestivně napsaný. Proč jsi ho tu nenechal, aby i ostatní mohli pochopit? Nebudu moc ošklivá, když řeknu, že se to dalo čekat?...Kudy šly tvoje myšlenky?

O psychózách zde: http://www.deprese.com/pdf/brozury/kdyzsereknepsyc hoza.pdf
Krátký článek o schizoafektivní poruše je v Seznamu - Wikipedia, a diskuse na stejné téma na Doktorce. Tam mluví ti, kteří chorobu mají, je to velice poučné.

Ganti
Ahojky, děkuji za odpovědi a děkuji za odkaz.
Zaujalo mě toto: Paranoidní psychóza
Pro tuto psychózu je charakteristická pøedevším porucha myšlení. Postižený
zaène být nevývratnì pøesvìdèen o nìèem nereálném, napøíklad že druzí lidé
jsou proti nìmu bezdùvodnì nepøátelsky zamìøení, že na nìm provádìjí nìjak
é pokusy, že jej okrádají, pomlouvají apod. Tomuto nevývratnému mylnému
pøesvìdèení øíkáme blud. Pøitom nejsou pøítomny poruchy vnímání, napø. sluchov
é halucinace, které by nemocnému vyhrožovaly. Mimo oblast svého bludn
ého pøesvìdèení je nemocný schopen myslet a jednat zcela logicky.

Docela jsem v tom našla příčinu chování mámy, ale raději nebudu dělat žádné závěry.
Jsem objednaná k psycholožce, jelikož mám v poslední době deprese a mám v plánu jí o všem, co se doma děje říct. Třeba mi poradí.

Ahoj, tak jsem byla u té psycholožky, tedy byla to spíš pedagogicko-psychologická poradna a svěřila jsem se se vším, co mě trápí. Pravá deprese by to snad být neměla, ale měla bych si prý odpočinout a dostat se z toho.
Taky jsem se jí svěřila s tím, jak se ke mně máma chová. Chová se tak proto, protože má pocit, že jsem to, co se jí nepovedlo. Jsem pry nezdar v jejím životě nebo jak mi to vylíčila. Zřejmě proto mě nenávidí.
Doporučila nám, abychom se objednali do rodinné poradny a do té doby se spolu pokusily spolu vyjít. Mámy chování je snad ale ještě horší. Snažím se navázat s ní komunikaci, ale nejde to. Promluvím na ni a dostane výbuch zlosti. Když se jí zeptám proč, co sem řekla, odpoví mi, že jí slovně napadam. Proto je lepší s ní vůbec nekomunikovat, být zavřená v jednom pokoji nebo ještě lépe, útéct pryč z bytu.
Každopádně mi pomohlo, že jsem se nekomu svěřila a počkám, co řeknou v té rodinné poradně.

Ahojky, díky, že jsi sem napsala, jak to probíhalo u té psycholožky. Upřímně si nedovedu představit, že by člověk typu tvojí mami byl ochoten jít do nějaké poradny. Mám něco takového doma, dělá jí radost, když může škodit, a rozhodně by nebyla ochotná z toho ustoupit. Vyřešila jsem to tak, že jí ignoruju a nevídáme se. Jestli tam tvoje máma půjde, znamená to, že není nic ztraceno. Písni, jaký to mělo efekt. Ubližovat ti nesmí, na to nemá právo. Jsem ráda, že ti odkaz na stránky trochu pomohl.

Ahoj holky, tak se přidám se svou životní strastí. Rodiče se rozvedli, když mi byly cca 3 roky. Od té doby jsem s mladší sestrou vyrůstaly skoro bez otce, ale občas jsme k němu musely...no to je vedlejší. Každopádně se mamka občas chovala divně, moc si nepamatuju, kdy to přesně začalo. Ale naplno se to rozjelo, když mi bylo asi 17. Začala šíleně vyvádět, že ji i nás někdo znásilňuje a pak nám to "maže" z paměti, že chodíme ven, protože někdo ovládá naši mysl a provádí tam s námi bůhvíco. Tak to gradovalo, sledovala nás, nechtěla nás pouštět z bytu, pořád chodila ohlašovat na policii a na úřady krádeže, znásilnění apod., neustále se chichotala a nebo z ničeho nic něco zařvala. Prostě diagnóza zní paranoidní schizofrenie. Takže já se sestrou jsme musely jít bydlet k otci. Nějakou dobu ještě vyšilovala, až ji nakonec odvezli do PL...samozřejmě odmítala a říkala, že mafie se jí chce zbavit...Tak se celkem dala do kupy asi po 4 měsících, samozřejmě musí pořád užívat léky, což je problém....prostě časem jí začalo připadat, že ty léky vlastně nepotřebuje a vše se rozjelo nanovo, ale ještě horší než předtím. Přidaly se nové utkvělé představy, jakože všechno musí "vysvětit", aby nás ochránila, takže několikrát denně polívala vodou úplně všechno...od televize po koberec a nakonec namáčela i všechno, co bylo ve schránce, doma to páchlo neuvěřitelně plísní, sousedi si pořád stěžovali, tv i další věci zničené. To už jsem já doma nebyla, protože jsem odešla na VŠ a později se nastěhovala k příteli. Byla doma jen sestra, která to snášela hodně špatně, ale co s tím chcete dělat. Jediné řešení, jak ji dostat do PL bylo, že udělá něco, čím ohrožuje okolí, takže soused ji neustále provokoval až nakonec ho údajně napadla, tak zavolal policii a znova jela do PL. No zkrátím to...to se opakovalo znova zase nedávno a teď už ani pobyt v PL nepomohl, některé utkvělé představy jí prostě zůstaly, s práškama je ale konec, teď už musí chodit na injekce, což je o něco větší jistota, že zase nesklouzne do schizofrenie. Sestra už je taky na VŠ, takže na ni nemá, kdo dohlédnout, pořád přemýšlím, jestli se stará o našeho pejsana a jsli za ní občas dojede babička, která na ni má dohlížet, protože mamka samozřejmě byla zbavena svéprávnosti. Nikdo, kdo tohle nezažil, nemůže pochopit, čeho je takto nemocný člověk schopný a nedokáží to prostě nijak pochopit....viz její "chápavý" soused, který nevynechal příležitost, aby mamku nějak neurazil, nenadal, neprovokoval, atd. Jsem na jednu stranu ráda, že už mám svůj život, ale na druhou mám obavy, co bude s mamkou dál. Teď je naštěstí relativně v pohodě, ale asi nikdy už nebude jako dřív.
Jejda, jsem se teda vypsala

Nevím, nejedná se spíše o laktační psychózu? Pokud vím, tak není dědičná, ale je neléčitelná. Takový člověk postupně skončí v naprosté demenci.

Jeden můj známý trpěl schizofrenií celý život, ale rozhodně nebyl zbaven svéprávnosti. Pouze občas pobíval v H.Brodě, ale jinak až do své smrti pracoval. Moje bývalá spolužačka touto nemocí trpí třicet let, ale také není zbavena svéprávnosti. Jen když v záchvatu podpálila dům se svým malým synem, byl ji samozdřejmě ihned odebrán. Často mi líčila svůj pobyt v léčebně, kde byla přivázaná v kleci, protože byla nebezpečná a nezvladatelná.
Nutno podotknout, že si za tyto stavy mohli ve většině případů sami. Oba měli shodou okolností sklony k alkoholismu a odmítali brát pravidelně léky, které ve většině případů dokáží tyto schizofrení záchvaty eliminovat.
Kamarádka je v současné době šťastně vdaná, nepije, bere pravidelně léky a nikdo by na ní nepoznal, že trpí tak hroznou nemocí.

Misty87
Přečetla jsem to jedním dechem. Ach jo, to je trápení. Paranoia to je teda mazec. Ale když maminka nebude zanedbávat injekce, tak by to mohlo být dobré.
Nejhorší na tom všem je, že když se tito lidé léčí, pak se začnou cítit dobře a dojdou k názoru, že jsou zdraví a nepotřebujou do sebe nic cpát a to je pak zle, když léčbu vysadí. Následují obrovské záchvaty a potom pobyt v léčebně. Trvá to pěkně dlouho, než se dají do kupy.