Rozvod rodiču když dětí jsou dospělé

To víš, jak je jednou narušená důvěra, je to pak těžké... A pokud se otec ani moc nesnaží, tak se to asi nezlepší. Ale bohužel, ty s tím nic neuděláš, je to jejich věc a záleží na nich, jak se k tomu postaví, moc bych se do toho nemontovala.

Promiň, ale to z ní jako dělá nějakého dlužníka, který je teď povinný snášet všechno, protože on sám nějakou dobu táhl domácnost? Pokud vím, manželství nedělá dlužníky... On táhl domácnost, mamka se o něj starala, uklízela, vařila, nebo ne? Tohle nejde, aby se mezi partnery mluvilo o tom, kdo je komu co dlužen. Takhle to nefunguje.

.......ztracená důvěra se hodně těžko získává zpět, často to ten podvedený ani nedokáže. Také si myslím, že je na tátovi, aby mamince dokázal, že to byl úlet, který se nebude opakovat. Ale to nejde slovy, to jde pouze tím, jak se bude chovat. Podle toho co píšeš, tak se moc nesnaží, dělá jenom to, co ho "nebolí"

Mí rodiče se rozvedli po 35 letech manželství, mě tenkrát bylo kolem dvaceti. Mám dojem, že jim to připadalo ohromně rozumné - rozvést se, když jsou děti dospělé, takže je to nebude tolik trápit. To je samozřejmě omyl. Musím ovšem podotknout, že moji rodiče neměli zdaleka idylické manželství a posledních cca 15 let manželství se opravdu hodně hádali a byli si dost cizí. A to je taky zle. Nutit se kvůli dětem a v důsledku to těm dětem ubližuje mnohem víc, než ten rozvod. Ani jeden z nich nikdy nikoho jiného neměl a ani teď, když už jsou léta rozvedení, žijí každý sám a vím určitě, že nikoho nemají a ani nechtějí. Když rozvod probíhal, rozhodla jsem se já i moje starší sestra, že se do toho nebudeme absolutně angažovat, nikoho nebudeme přemlouvat a ani jednoho z nich nebudeme litovat nebo osočovat. Nechaly jsme to úplně v jejich režii. A jsem zpětně ráda. V dětství jsem si víc než dost užila role prostředníka. Několik měsíců bylo zle, rozvod inicioval otec a máma byla těžce dotčená a byla z toho samozřejmě špatná. Ale nic není černobílé a vím moc dobře, že si nemají co vyčítat a oba se v minulosti chovali jak se chovali a žádné servítky si nebrali. Po několika měsících se máma uklidnila a domluvili se: každý se odstěhoval samostatně do svého bytu (máma nechtěla a ani si nevzala od táty ani korunu, je to samostatná žena a umí si vydělat vlastní peníze, takže si koupila byt sama - tím si myslím, že u táty dost stoupla), táta se taky odstěhoval do jiného bytu. My se sestrou už jsme tou dobou bydlely každá samostatně. A pak to přišlo - díky rozvodu a samostatnému životu se konečně volně nadechli, uklidnili se a navázali spolu úplně nový a "inteligentní" vztah. Úplně normálně se celá rodina stýkáme, rodiče i nadále drží spolu a vystupují jako "rodiče", po letech spolu dokážou v klidu mluvit, tráví spolu čas a dokonce jezdí spolu i na dovolenou a mají opravdu moc pěkný vztah, jaký nikdy předtím neměli, dokud byli svoji. Ale to všechno funguje jenom díky tomu, že i když spolu tráví čas a chovají se k sobě hezky, vždycky vědí, že nemusí a každý se vrátí k sobě domů a mají svůj životní prostor, o který se nemusí s nikým dělit a jsou "volní a svobodní". Po té, co se moje rodiče rozvedli, mám mnohem šťastnější "rodinný život". Je to zvláštní příběh s neobvyklým koncem, ale i tohle se v životě stává. Tobě bych doporučila - určitě to nech být a šetři své nervy, neangažuj se do jejich vztahu (ikdyž to určitě není lehké), tohle musí vyřešit sami. Kdyby Tvoje máma chtěla tak moc rozvod, už by na něj podala papíry, z toho, jak to popisuješ, to na mě působí, že mají skutečně krizi a táta ji hodně ranil a ona "trucuje" a cítí se ponížená a zrazená, ale nakonec se to vstřebá a ona mu odpustí. Navíc když on chce. Jen mu to dává "sežrat". To je můj subjektivní dojem, možná se samozřejmě pletu, do duše nikomu nevidím. Uvidíš, jak se Ti uleví, když tomu necháš volný průběh, dopadne to jak má. Místo toho, abys vymýšlela, jak to mají řešit, zkus jim oběma dát jasně najevo, jak jejich jednání zraňuje Tebe - i to by je mohlo "proplesknout" a budou v zájmu milované dcery schopnější dialogu a spolupráce. Třeba. Držím palce!

K tomu, aby vztah fungoval, nejen manželský jsou třeba dva a aby oba dva se snažili tu situaci nějak vyřešit. Když ani jeden nechce a nebo stačí, když jeden nechce a ještě je tam nedůvěra, tak to prostě jde do kytek.

Trošku to na mě působí, že jsi na straně táty a ta poslední věta, to je snad, jako kdyby to říkal on.. To nemůžeš myslet vážně.

Hele, nech to na nich. A začni u sebe. Myslím, že tam bude problém A hlavně jim nevyčítej, že díky nim jsi přišla o iluze. Poděkuj jim. Mám taky rozvedené rodiče, rozvedli se, když mi bylo 25. A mám s nimi lepší vztah, než kdy dřív. Zkus si z toho vzít to pozitivní. Oni neprožívají zrovna nejlepší období svého života, to mi věř, Ale dostanou se z toho. Zkus jim být akorát oporou v momentě, kdy budou chtít. Sama se nevnucuj. Měj je ráda a odpusť jim. Pomůže ti to.

Reaguji na Anaphalis: děkuji za napsaní tvé osobní zkušenosti . Chtělaa jsem právě zjistit i jak to prožívají ( prožívali ) ostatní dospělé dětí.
Právě snažím se už neangažovat, ale jde to ztěžka. O mojich rodičich máš nejspíš pravdu. Taťka o tom nemluví za to mamka mu to co chvili vždy připomene příp. v některých obyčejných otázkach na něj začne řvat asi mu to pořád dava sežrat.
Prozatím teď jsou jakž takž docela v klidu ( předemnou ) snažím se je nechavat co nejvíc o samotě aby si to kdyžtak vyřikavali mezi sebou. Parkrát sami viděli jak mě to žere tak se zklidnili na chvilku a pak jeden vyčetl něco druhému a už byli zase v sobě. Tak uvidím jak dlouho jim to vydrží teď, ale musím se od toho odpoutat.
Sice je nechavam o samotě, ale myslím na to pořád a občas i něco prohodím musím toho nějak nechat. Trošku mě v tom štve i to že mamka má ty poznámky na tatku předemnou což mě obecně taky neděla moc dvakrát dobře a i sama mamka říká že to předemnou nechtějí řešit že vidí že mě to žere a pak na taťku prochodí nějakou poznámku. Hodně to i řeší s kolegyněmi a díva se i na soudkyni když tam jde o rozvod, něveru a srovnava to s tím co se jim stalo a to už si myslím že je naprosto blbé a určitě ji to neprospívá...
Reaguji na Frederique: Máš pravdu jsem spíš na straně taťky, ale ne díky tomu co se stalo ( mě samotnou štve že udělal to co udělal ), ale spíš z dlouhodobé hlediska. Mám z taťkou lepší vztah už hodně dlouho asi už od mala - nikdy mě neuhodil, nezvyšil na mě hlas a máme společný jeden koníček a několikrát se mě zastal před mamkou. Oproti tomu mamka mě nekolikrát zmlatila koštětem a vyčetla věcí, které se prostě dítěti neříkají. Nevím celkově mi to přijde ( asi i díky všemu tomu co se mezi nami stalo ) že mamka u sebe nevidi chyby, ale vidí je jen u druhých. Když jsem něco nechtěla udělat ( blbosti chtěla jsem být venku, nechtěla jsem spát atd..) tak mě řikala že mě da do pastaku a pod. Celkově mi to přišlo z jeji strany jako psychické tyraní ke mě ( těch věcí byla spousta) asi i proto tihnu víc k tatkovi a asi i v tomto. Protože já jsem jeji chování po dlouhe době přešla a normalně se s ní bavim, proto si myslím že ona by měla vůči tatkovi udělat to stejné.
Reaguji na Pollinko: Děkuji Budu muset, ale bude to nejspíš ještě dlouhý boj sama se sebou. Já jsem člověk, který se snaží ke všem chvoat slušně a asi to hodně vyžaduji i po druhých aby se k sobě chovali taky slušně nejen rodiče, ale komplet všichni. A každý je jinej tak se budu muset držet trochu dál a nemluvit jim do toho.

Nevím, kolik je ti roků, ale píšeš, když jsou děti dospělé. Nemáš právo jim do vztahu mluvit. Rodiči zůstanou na pořád, ať svou situaci vyřeší jakkoliv. To, že jim do vztahu mluvíš, svědčí o tvé nedospělosti. Mají právo na své soukromí, pokud to nezvládáš, odstěhuj se. Možná, že to jejich vztahu prospěje nejvíce. Pokud jsou děti dospělé, rodiče mají právo na svůj život, ať se rozhodnou žít jakkoliv. přece nemůžeš žádat, aby pořád žili podle tebe. Ty si žij svůj život a totéž dopřej i jim

Reaguji na flowerss: Chápu. Někdo má lepší vztah s tátou a někdo zase s mámou. Normálka. Každopádně zkus pochopit i mamku. Sama nevíš jaké budeš mít vztahy a co s tebou události udělají. Pro někoho je nevěra ok a smíří se s tím a pro někoho je to velké narušení vztahu. Kolikrát i když jsi jejich dítě. Nevidíš všechny jejich problémy a nejsi ONI, abys to chápala. Já jsem z rozvedené rodiny, ale rodiče šli od sebe, když jsem byla dítě. V té době jsem si občas přála, aby byli spolu a mračila jsem se na každého, kdo chtěl s mojí mámou něco mít. Po čase jsem si uvědomila, že je dobře, že zrovna oni dva šli od sebe. Určitě by se člověk měl snažit ten vztah zachránit, ale pokud to dlouhodobě nefunguje, tak je lepší odejít a začít znova. Při nejhorším jim můžeš poradit poradnu, ale nech je v tom a určitě nikomu z nich nic nevyčítej.

Mě se rodiče rozvedli krátce po svatbě. Bylo mi 21 let, když jsem se vdala. Vrátili se z dovolené a matka otci oznámila, že už s ním nechce dál žít ať se odstěhuje. Bylo to asi rok před rozvodem. Byli spolu 20 let a nikdy dřív o rozchodu nemluvili. No, jediné, co jsem v tu chvíli mohla dělat bylo to, že jsem sedla na net a začala hledat tatovi byt podle jeho požadavků. Pokud jsou tví rodiče v takovém rozpoložení, nech je jít si vlastní cestou. Ať jde každý sám. Jenom je to ubíjí stejně jako tebe. Když by tě partner podvedl, taky by si s ním nechtěla být a u sezdaných párů je to stejné a když jsou děti dospělé, tak mají svůj život a co oni? To mají strávit celý život s někým, komu nevěří jenom proto, aby tím náhodou netrpěla dospělá dcera? Nesmysl. Ať jdou od sebe a budete šťastní všichni a ty se s tím hold budeš muset smířit a najít si cestu k vlastní rodině, kterou si zařídíš podle svého