Psychika nezaměstnaného - psychické a zdravotní dopady

Včera tu bylo něco podobného a hnedka to bylo pryč. Jinak určitě na některé jedince to může dolehnout, že si pak připadají nepotřební, neužiteční apod. Pro někoho to zase může být požehnáním z dlouhodobého hlediska, že se třeba rozhodne postavit na svoje nohy a začít podnikat a dosáhne úspěchu, který by v zaměstnání nebyl možný. je to dost individuální i o povaze člověka apod.

Reaguji na standysman: včera jsem to sem totiž dávala já a když se to začlo rozjíždět tak mi ho smazali, grrrr

Já, když byla nějaký čas nezaměstnaná, tak jsem z toho byla dost otrávená,ale ještě snad víc z toho, že mi okolí (rodina) pořád předhazovalo, kdy už si najdu práci (a jestli už jsem nějakou našla) a přitom jsem jí hledala.To mi dost vadilo.

Reaguji na Juu: Souhlasím! Rodina ještě dobrý, ale okolí... co jee ještě nemáš práci? Kdy už pujdeš makat atd. Nikomu jsem nevysvětlila že sem u toho seděla a hledala a hledala

Jo jinak po delší době psychika na nule, pocit že je všechno zbytečný, na nic, že jsem nemožná...jo to je hned

holky a já sem pročítala nějaké výzkumy, které byly provedeny v Anglii a Austrálii, a tam ženy, aby se ,,zbavily,, statusu nezaměstnaných , tak raději otěhotněly, aby byly ženy v domácnosti - to vážně nějak nechapu ...

Ano, s touto problematikou jsem se setkala ve svém okolí, konkrétně si osoba, která má částečné zdravotní omezení a byla douhodobě nezaměstnaná PŘESTALA VĚŘIT. Přestala věřit v sebe sama, ztratila sebevědomí, s každým následujícím pohovorem a opětovným záporným výsledkem propadala do depresí a pocitů beznaděje... opravdu nic veselého :-/

Mně se tohle stalo.
Pracovala jsem 15 let, pak jsem během pár měsíců najednou o práci přišla.
Zahoupalo to se mnou řádně.
Protože ta práce mi byla nejen zdrojem obživy, ale i sebereaklizací. Bylo těžké si vážit sama sebe.
Partner stál nějakou dobu při mně, pak mu došla trpělivost a začal si taky myslet, že práci nechci nebo co. Byli jsme nervozní i proto, že muž musel živit 4 lidi úplně sám. Někdy mi to i připomněl a to moc bolelo.

Praktické důsledky? Deprese, poruchy přijmu potravy (kdo nepracuje ať nejí), několik předávkování léky (ne ale pokus o sebevraždu, jen snaha uniknout realitě), pobyt ve stacionáři (abych nemusela přímo do PL), pak jeden krátký terapeutický ozdravný pobyt, při tom všem medikace a podpora v terapii. Ohrožení manželství, muž tohle dlouhodobě snášet opravdu nechtěl, dělala jsem hrozné věci ze zoufalství, vlastně jsem nevědomě dělala vše pro to, abych nepřežila raději vůbec. Moc ráda jsem myslela na smrt a zrušila pojistku a uložila to na konto, ze kterého se má platit vše kolem mého úmrtí. Abych muže nestála ještě další prachy.

Z nejhoršího jsem venku, mám i částečný úvazek, ale tu ránu už nikdo nezacelí. Možná čas...nevím. Ztratila jsem sebeúctu. To byla nejhorší ztráta, možná horší, než ta první (ztráta práce), ale úzce to spolu souviselo.

Když má člověk nastavené, že jeho hodnota se poměřuje jeho výkonem a výsledky, tak není divu, že při takové ráně rychle letí dolů a najednou se není čeho chytit.

Proč tohle téma vlastně řešíš Ty? Jsi v podobné situaci?

Ano, znala jsem muže, který cca v 50 letech přišel o práci. Bylo smutné vidět, jak sedí celé dny na lavičce a popíjí s bezdomovci, jak pan inženýr vybírá kontejnery s papírem, aby ho odvezl do sběrny a měl na chlast. Mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, proč nedělá nějakou práci doma -může uvařit, vyprat, opravit kapající kohoutek, s čímkoli pomoct ženě, která chodí do práce. Ne, jen popíjel. Až k smrti. Za 1,5 roku zemřel. Upil se. Sama jsem byla kdysi na ÚP asi 4 měsíce. Kromě shánění práce jsem si vygruntovala domácnost, denně jsem vařila, nadělala domácí nudle do zásoby, zlikvidovala resty. Rozhodně jsem nesledovala telenovely. Výhodou bylo, že jsem měla dostatek naspořených peněz, takže o snížení životní úrovně nemohla být řeč. Je chybou utratit všechno "když mám" a pak skučet. Pro nikoho, kdo je nezaměstnaný, to po stránce psychické není jednoduchá situace. A když k tomu přidáme ještě finanční problémy, tak se situace jeví jako tíživější a beznadějnější. Ovšem to, co člověka psychicky ubíjí, je pocit zbytečnosti a neschopnosti. Někdo se uzavírá do sebe, nestýká se s přáteli, spíš sáhne po skleničce.Takže za sebe doporučuji : hledat práci nebo začít podnikat, mít vytvořenou finanční rezervu a neustále něco dělat.

Byla to hrůza. Ono je děsné už to, když to v práci spěje ke konci a když se to dlouho táhne. Doporučuju odejít dřív, pokud to jde. Nejhorší mi přišlo jít do města - prodavačka pracuje, paní na pracáku taky pracuje, ještě k tomu díky takovým, jako jsem byla já. A navštěvovat příbuzné - nemožná věc, v tu chvíli to nešlo. Jen jsem ležela a jedla. Aspoň povzbuzující knížku jsem si půjčila. A zdraví - v době, kdy jsem chodila na dvě brigády, jsem měla angínu, afty, záněty dásní. Vůbec nejhůř se mi to podepsalo na zubech, asi jsem toho měla plné zuby, nebo to nemohla skousnout. A dohánět nějaké resty doma, to bylo to poslední, na co jsem měla chuť, to spíš udělám ve spěchu, když chodím do zaměstnání, protože psychika je prevít.

Přesně tak jsem to cítila taky tak...zajímavé.
Někdo má tu sílu zabojovat.
Někoho to srazí, a právě už ty měsíce předtím jsou děsivé, jak to uhasíná, do poslední chvíle se neví, KDO půjde pryč, pak se nejistota stane strašnou jistotou...
Nápady něco dělat, nepřipadá v úvahu.
Přihlásila jsem se do několika kurzů, abych měla důvod vylézt z domu a nezdechnout. Pak jsem se proklínala, co za bič jsem si na sebe ušila.
Třeba AŠ jsem dělala na několpikrát, protože jsem bojovala se zdravím i psychikou, jezdila jsem a tekly mi slzy jako hrachy, až se mě instruktor ptal, proč vlastně ten řidičák dělám...já jsem nedokázala odpovědět. No prostě asi proto, abych měla motivaci vůbec žít, protože jinak to žití bylo nesmyslné, a zbytečné.

Mnohem radši jsem teď po uši ponořená v práci a nestíhám, to je po takovém zážitku prázdnoty krásný naplňující pocit.

Naštěstí v této situaci nejsem a doufám, že snad ani nebudu.
Toto téma jsem si sama vybrala pro svoji Bakalářskou práci - a nejdřív sem myslela, že to bude něco jako seminárka - napišu a už mě to víc zajímat nebude, ale nějak mě toto téma chytlo a chtěla jsem znár příběhy nejen z teorie (z knížek)

Můj přítel je bez práce už třetím měsícem a depky ho chytají čím dál častěji...Má pocit že je lempl,že není schopnej si najít práci,že je k ničemu atd....No je to čím dál horší tak doufám,že jí brzo najde..Nechápu to...je mu 30,umí aj i nj,zkušeností i praxe má fůru a nic prostě ,akorát chodí po pohovorech...Doba fakt no ho..! Sem tam ho to prostě chytne,je absolutně bez nálady,nejradši by se na všechno vykašlal...Takže asi tak..

Dobrý téma,já už jsem s nervama totálně v p......Už fakt nemůžu už chci i skočit z mostu.Odmítají mě kvůli mé postavě,už dva roky hledám práci žijeme z huby do huby a nervy mám fakt v p......Nemůžu spát,už mám fakt chut to ukončit