První láska versus stávající vztah

Souhlasím s vámi, že je to blbý, nemít ve 30 žádné plány. Na druhou stranu já to fakt už nechávám plynout, jak to je, beru to tak, že já můžu potkat muže, kvůli kterému přítele opustím, stejně tak že on může potkat ženu, do které se zamiluje a kvůli které opustí on mě. Rozhodně nemám pocit, že bych se z toho nějak hroutila, i když to zní hrozně cynicky
V současné době je to přítel, kdo tuší, že něco pěkně po..., protože jsem mu řekla, že po těch letech ve mě zadusil jakékoli milé očekávání, kam by se náš vztah mohl ubírat, a že už nemám po tom všem ani chuť mít s ním dítě či si ho vzít. Je to jeho chyba, protože to nechal dojít takhle daleko. Ono když člověk léta při každé příležitosti očekává, že se ten druhý nějak "vysloví", a ono pořád nic nepřichází, tak člověk dost vystřízliví.

Maria
to je vlastně i odpověď na to, co jsi psala ty - teď už rozhodně nemám pocit, že by mi to nějak ubíralo radost ze života, ba naopak. Hodila jsem to za hlavu a poprvé po letech se netrápím, věnuju se sama sobě, věnuju se práci, chci začít ještě studovat, a konečně se vnitřně netrápím tím, že nepřichází to, co já bych si přála.

Marge1980

to už si myslím,že je lepší být sama, než s někým, s kým jen čekáš na to, až se někdo jinej objeví. Ztráta času. Ty jo, já jsem stejnej ročník jako ty,ale tohle bych nesnesla. Život je příliš krátký na to, abys stále na něco čekala.

Marge1980
A zkoušelas s přitelem promluvit o tom co ty chceš a očekavaš? Vi že bys rada svatbu a ditě (pokud to chceš)? Mě přijde že některe chlapy to maji spiš tak, že se přizpůsobi situaci, něž aby sami něco planovali. Prostě žiji se ženou kterou miluji a neřeši. Až by přišlo těhotenstvi, tak by se začali starat že je třeba svatba apod. Přijde jim to jako samozřejmy průběh. Jestli to neni jen typ co potřebuje popohnat?

tavimi

jo, to jsem si taky říkala, pošťouchnout ho malinko....některým to fakt nedochází

Marge1980

Ahoj,dlouho jsem tu nebyla.Ve vztahu se celkem daří a tak nebyl ani moc důvod a hlavnmě čas.Úplně chápu,že jsi dospěla do takového stadia.Dohnaly tě k tomu prostě okolnosti.

Já také teď nic neřeším,na nic nespěchám.Na 2.pokus mám pocit,že se přítel konečně pořádně zamilovat a vyjasnil v sobě vztah ke svým dětem.Konečně mu došlo,že jeho děti mu parnerku nenahradí.A najednou jsem to já,kdo je mírně nad věcí.Mám ho ráda hodně,ale když něco nevyjde,rozhodně se nehroutím.Možná jsem v podobném stadiu jako ty,jen si teď vztah daleko více užívám.Děti máme oba,není vůbec kam spěchat.Jen jsem si sama v sobě(on to neví)dala čas pro nás do r.2010 pro nějaké vyřešení společné budoucnosti.Budeme mít oba v té době kulatiny a já bych se ráda usadila a žila ve společné domácnosti)se svým partnerem.Pokud by se na věc díval jinak,a já doufám,že ne,myslím,že najdu v sobě dost síly a vše radikálně vyřeším.
Ono na ty chlapy opravdu platí ženské,které vědí co chtějí,netočí se jen kolem nich,mají pevné hranice,za které už nejdou.Přišla jsem na to,že malá nejistota v nich vyvolává snažení,lásku a někdy i plánování do budoucna.

Mrge, mě právě táhlo omalu na třicítku a já chtěla rodinu. Tak nějak mi došla trpělivost poslouchat ty plané sliby, navíc mi bydleli u jeho rodičů, což byl horor a osamostatnit se nedokázal. Dnes jsem za to ráda. Našel si holku s bytem, jak chtěl, tak snad jim to vyjde. On je skvělí kamarád, ale jako partner, nic moc.

omlouvám se za překlep, Marge

Na jednu stranu ano. Na druhou stranu, já ho mám moc ráda a v denním životě je mi s ním dobře. V létě jsem se odstěhovala, že si dáme pauzu, vydržela jsem to týden, jak mi chyběl a já jemu.

tavimi
o tom jsme mluvili xkrát. On se prostě dobrovolně neožení, na děti se ještě necítí, dům nechce kupovat, protože řešíme - tedy on řeší, kde vlastně chceme žít. Já nejsem typ, abych si věci jako svatba vynutila a miminko bych brala,ale teď už vlastně nevím, jestli s ním. Rodičovství je pro mě závazek a nechci mít dítě s člověkem, o kterém si nejsem 100% jistá, i když vím, že to člověk není nikdy. Ale toto by fakt bylo rodičovství z rozumu, ne takové to společné hurá, budeme mít miminko...

Parma
jsem ráda, že se máš dobře Je to přesně jak píšeš, ale u mě je situace blbší v tom, že mi táhne na 30 a už bych asi měla přemýšlet o dětech atd... Mám to přesně jako ty, jak píšeš

. Já si dala čas během příštího roku. Jsem fatalista, takže věřím, že ono se to nějak vyvrbí, co má být, má být. Tak uvidím.

Každopádně holky je mi jasné, že mezi váma, vdanýma s dětma, asi působím jak totální exot

Petti
máš můj obdiv. Ty jsi odešla jen tak, že jsi byla sama, nebo jsi někoho měla?

To víš,že ne Jak jde o lásku,ztrácí se rozum i logika.V lásce jsme exoti asi všecxhny-mladí,staří,s dětmi i bez nich

neměla, našla jsem si práci v jiném městě, nastoupila na studia, našla si podnájem.Poprosila jsem kamarádku a jejího přítelem, aby mě odstěhovali a během dne jsem byla pryč. Nakonec jsem si vzala svého nadřízeného, který mě přijal do nového zaměstnáníTo byl prostě osud

tak to souhlasím

Petti
jsi fakt silná ženská Stěhování je třeba další věc, které bych se děsila, i když vím, že jsem srab... Jak jsi to měla s tím nadřízeným? Jak jste to dělali v práci, teď myslím vztahy a tak? Nedávali ti ostatní sežrat, že spolu chodíte?

Carnia.. on ji nenavidi, to je jasne.. ted na nej poslala pravnika, ze se tedy nenastehuje, ale od smlouvy z bytu odstoupi jen tehdy, kdyz ji da pul mega je to sileny.. pritom ten byt neni jeho, muze si ho odkoupit az za 5 let.. ach jo je to hrozny

marge, mě s tím bývalým už vážně došla trpělivost, navíc jeho matka byla a je děsná fůrie, sprosté nadávky byly u ní na denním pořádku, už mi z ní začínalo hrabat, takže jsem potřebovala od nich už vypadnout a mít svůj klid.
S manželem to trvalo víc než rok, než jsme spolu začali chodit. Nikdo nic nevěděl, navíc během toho roku jsem měla krátce jiný vztah a on jich měl snad i víc za tu dobu, těch vztahů..Pak, když to u nás prasklo, já nastupovala na mateřskou. Ale kolegyně z práce mi šla za svědka, přála nám to

Petti
Tak to se ti nedivím, to bych taky nevydržela. My bydlíme sami, vztahy s obojíma rodičema máme naprosto super. Někdy si stejně říkám, že jsem fakt šílená trubka, takto to nechat být a žít jen tak ze dne na den, ale vím, že ničeho víc nejsem schopná...
S tím kolegou, to je fakt dobrý