Proč tu jsme a žijeme?

Taky se tak poslední dobou hodně často zamýšlím... Nejčastěji asi, když jedu atobusem do školy nebo ze školy. Vždycky mě napadá spousta otázek ohledně života, o tom, proč tady musíme být, proč všechno kolem nás má řád zrovna takový, jaký má... Nemyslím si, že je to nějaká depka, já když jsem v depresi, tak myslím na hodně horší věci. Tyto myšlenky v hlavě se mi více rozproudily, když jsme se začali učit filozofii.
Někteří filozofové se mi zdají být až příliš blázniví, u některých si myslím, že bychom možná mohly přemýšlet nad životem na jedné vlně, ale každý z nich má nějakou svoji pravdu, protože nikdo neví, jak to ve skutečnosti je. Já nevěřím v Boha, neoddávám se žádnému náboženství a přesto, že věřím vědě a fyzice, ta nám taky nikdy nedá odpověď na všechny otázky...
Někdy si i myslím, že z těchto otázek zešílím... několikrát mě popadla taková myšlenka, že musím vědět, jaké je to po smrti, že je to tam určitě lepší než tady. Ještěže mě vždycky někdo dokázal zastavit, protože později toho vždy lituju, že jsem jednala neuvážlivě.
Dost už těch řečí, zase mi ty otázky začínají lézt na mozek a to teď v tuhle chvíli vážně nechci

<span class="reaguji">Reaguji na kukysek:</span>

život není jen o tom vstávat , vydělávat peníze a dělat denně stejné rituály. Vidíš to moc černobíle , život je pestrobarevný, ale musíš umět si jej vychutnat. Pokud vnímáš život tak jak popisuješ vnímala bych to tak , že je na čase změnit kurs a začít něco nového. .

jinak pokud máš pocit , že tvůj život postrádá jakýkoliv smysl možná by opravdu stálo za úvahu toto:

podle mě máš začínající stadium syndromu vyhoření...bacha na to!!
promluv si nejlépe se zkušeným psychologem.

Tohle jsem řešila v době, kdy mi bylo -náct. Hodně jsem o všem přemýšlela, proč žiju, jak vidím svět kolem sebe, kdo jsem a co tu dělám? Prostě dost schíza. Na střední jsem se dost bála školy, ani nevím proč, pak na uni taky. Kolikrát jsem jen tak brečela, že to prostě nezvládnu, měla jsem strašnej strach. Pak se to ve třetáku na vejšce nějak zlomilo a já se hodila víc do pohody a už nebyla ve zkouškovým tak vystresovaná. Tedka už chodím do práce a taky si říkám, že je člověk jak v kolečku - během týdne běží, o víkendu si dá pauzu a pak zas dokolečka dokola. Ubíjející, i když mě práce zatím docela bavím, ačkoliv to bývá někdy dost o nervy! Já se tedka dost zamýšlím nad svou rodinou a vztahy, kde mám třeba najít novýho chlapa? Radši nad takovými věcmi nepřemýšlet, jinak by člověk fakt chytl akorát depku...

Reaguji na Patty:
Dobré názory

Tak o tomhle jsem taky dřív přemýšlela a jediné k čemu jsem došla bylo: Nemyslet na to, proč to tak všechno je, lepší si každý den něčím zpříjemnit a udělat si ho trošku jinak, aby každý den nebyl stejný.
Reaguji na Kollyasek:
Mám stejný problém, kde si najít nového chlapa :/ ... už jsem se dostala přes to truchlení a vyblbnutí po bývalém partneru, které sice trvalo docela dlouho, ale budiž, a teď bych se ráda seznámila, ale kde, toť otázka ...

Reaguji na Terrrrry:
Teď je tu taky téma - Kde sehnat chlapa, tak se tam mrkni. Nicméně rady - budte samy se sebou spokojené, pracujte na sobě, mějte koníčky atd. mě už moc neuchlácholí. Ono když se to tak táhne už několik let, tak to jednomu začne lézt na mozek, i kdyby byl celý den v jednom zábavném kole, a už by se taky chtěl zas k někomu přitulit. Nepotřebuju umět deset jazyků a bloumat sama po městě. Já chci zas vědět, že mě má někdo rád a je to ten člověk, kterého mám ráda taky. A cítit ty hezké pocity, chvění v břiše a knedlík v krku a těšit se na někoho, až se uvidíme a podobně. Tohle mi žádné koníčky určitě nedají!

Já to vidím jinak- vstanu ráno a vidím jak vychází sluníčko, kdyby tam nebyla taková zima tak bych si myslela že už je jaro, ketré miluji. Za okny to tak vypadá. Těším se až budu mít na zahrádce sněženky a další kytky až si sednu na lavku a nechám na sebe hřát slunko. Těším se až půjdu příští týden poprvní do nové práce a věřím, že tam budou samí milí lidé a bude mě to bavit. Jsem ráda, že budu mít práci, že nebudu jen tak sedět doma. Že si budu moct vydělat peníze, připadat si schopná, soběstačná, samostatná. Budu si moct zaplatit bydlení, jídlo a část jich použít jak chci. Těším se každou minutu když jsem se svým přítelem, kterého miluji. Na léto až pojedem na festival. I se těším z toho, že studuji, že pro sebe něco dělám. Těším se ze své rodiny, kamarádů, koníčků. I z budoucnosti.
Možná to zní celé hloupě, ale prošla jsem si pár ošklivýma věcma, změnila životní přístup, nežiji minulostí ani budoucností a je mi dobře. Pomohlo mi Tajemství a Tajemství přitažlivosti srdce, tyto knížky nejsou návody nebo poučky, ale něco co spojuje např. všechny náboženství, všechny fikozofie, vědy, , ... odpovědělo mi to na spoustu nevysloveých otázek o životě a vesmíru, vztazích, prostě mě to pomohlo k lepšímu vidění světa. Nemylsím, že jsem ve své podstatě rozchechtaný optimista. Spíš jsem idealistický realista-situaci jaká je teď vidím reálně, ale věřím že dopadne ideálně.

Krásný příspěvek a gratulace, že si život dokážeš užívat

to je ten krásný kapitalismus. Děláš ze sebe otroka pro druhé pro velký peněžní systém Všichni se honí za penězi. Není se čemu divit, když je tady takový tlak. Lidi davají stranou svůj život. Málokdo má svoji práci jako koníček, který ho naplňuje. Pokud se budete nudit podívejte se na tenhle dokument. Má to asi 2 hodiny. Začíná to povídáním o pěnezích, ale pak je to zajímavější. Trošku to člověku otevře oči aby se pokusil dívat na ten život trošku víc za sebe. http://video.google.com/videoplay?docid=4642167330 989213588# zeitgeist addendum české/slovenské titulky

Taky o tom poslední dobou hodně přemýšlím. Jsem bez práce a nebaví mě to, jenže si nedokážu představit, že bych měla pracovat - protože to by mě taky nebavilo. Stačilo mi chodit občas na brigády. Nemám ani žádné zájmy, nic mě nebaví, v ničem nevidím perspektivu, nevím co chci, kolikrát si říkám, že bych si asi měla hodit mašli, ale vím, že na to jsem moc velká sra.čka

Já spíš přemýšlím z jiného důvodu proč tu jsme a to : proč žijeme když stejně jednou zavřeme oči a už nikdy více nebudeme?
Mám z toho pocity na zvracení, motá se mi hlava když jen pomyslím, že za 1000let už nebudu, smát se, dýchat, učit se, cokoliv... přemýšlím o psychologovi protože jsem z toho někdy až šílená...
Klidně bych věčnost dělala práci co nemám ráda 9hodin, pak čučela na TV a spala...

Taky jsem nad tím už nejednou přemýšlela, proč vlastně žijeme a jaký je smysl našeho života? Ale jednou večer před spaním jsem začala přemýšlet, jaký by to bylo, kdyby vůbec lidstvo neexistovalo, tak že by tu nebylo prostě NIC a z toho pak byly deprese, no hrůůza. Radši na to nemyslet.

zajímavé téma, několikrát mne tyhle otázky taky napadly, prošla jsem si mnoha ,, depkami" ale shrnula jsem si to pro vlastní klid duše asi jako framboise, jen bych chtěla podotknout, že jsem měla období, kdy jsem přemýšlela ( pouze přemýšlela) o sebevraždě ( zní to hrozně, když to takhle napíšu), ale vím, že to není cesta... vím, že tu z nějakého důvodu na tomhle světě jsem, ještě jsem to důvod tedy 100% neodhalila, ale jsem tu a mám tu ještě určitě ,,nějaký úkol" , který musím ,,dodělat" než z tohodle světa odejdu ( doufám, že stářím ), taky se každý den šoupu do práce, kdy mě to někdy fakt ba, někdy jsem z ní otrávená, pak se šoupu z práce... a takhle furt do kola, každý den se dá spestřit nějakou malou ,, radostí" a nemusí to být radost materiálního původu...jsem ráda, když ráno svítí slunce - hned mám lepší náladu, když zavolá někdo koho mám moc ráda, když jsou všichni moji blízcí zdraví, když je naše psí smečka v pohodě... někdy si říkám že bych strašně chtěla vědět jak to se mnou vlastně všechno dopadne... jestli najdu třeba zas nějakýho partnera, jestli budu mít děti a tak... ale pak si říkám, že na životě je vlastně krásné to, že dopředu nikdy pořádně nevíme co bude... většinou ty momenty, které nečekáme, s kterými dopředu nepočítáme jsou těmi nejhezčími ( nemyslím proboha to, že nikdo nečeká, že bude mít bouračku např.) ... tady na světě je krásně a já například naši republiku ( myslím přírodu, i lidi) prostě miluju...