Přespávání přítele

Tak jelikož od sebe s přítelem bydlíme asi 200metrů tak to nikdy ani nějak nebylo třeba.. pak jsem hodně spávala spíš já u něj a on u nás když byli naši pryč- to jim bylo jedno.. Jinak teď už jsme spolu skoro 3 roky a kdy u nás spí vůbec neřeší..
Asi bych vašim bejt tebou víc vysvětlila "situaci" o co ti jde.. A přítele častěji vodila domů ať si na jeho přítomnost u vás doma víc zvyknou.. Třeba mamka taky neni 2x nadšená když jí ten muj vidí v pižamu takže se hned běží převlíkat.. ale jeho rodiče tohle vůbec neřešej což je zas někdy až divný mě =D

Já jsem sice neměla přítele natolik dlouho, abych ho vzala k nám aby spal u nás, za to můj bratr je jiný. Všechny holky nebo milenky tahal domů. Ze začátku v pohodě, ale když u nás ty holky byly půl týdne, dokonce když jsem byla doma(měli sme společný pokoj) a spali s bratrem hned naproti mně, neuměly ani pozdravit, doma s ničím nepomohli.. tím myslím, že dělali spíš jen ******, který po sobě neuklidily, tak to nebylo nic příjemného ani pro mě, ani pro mamku. Pak mamce vadilo, že živila nás i bráchovo přítelkyně. Naštěstí si bratr uvědomil, že tohle je vůči nám blbé, opravdu se zamiloval a ted mají vlastní bydlení. Myslím si, že jestli máš slušně vychovaného přítele a rodiče si ho oblíbí, že by to neměl být problém, aby u vás občas přespal. Hodně štěstí

Mně je 19 a s přítelem jsem téměř 3 roky. Dřív o tom (hlavně mamka) nechtěla ani slyšet, že by tu spal anebo já u něj (taky mi bylo 16, tak je to celkem pochopitelný), ale čas plyne a teď je to tak, že přítel už tu skoro bydlí. Z práce jezdí k nám, přespí tu a ráno zas do práce, k sobě domů se stavuje jen občas. Naši si s ním hodně rozumí, takže je to v klidu Jinak máme taky velký dům, takže místa je tu až až. A přítel přispívá na domácnost.
Zkus si o tom s rodiči promluvit...to by snad neměl být takový problém, když je ti 20 a jak říkáš máte velký dům, takže místa dost. Ono ty začátky jsou nejtěžší, potom si už zvyknou a ani jim to nepříjde

No tak pod tohle se můžu podepsat Úplně jsem se rozesmála, jak je to přesně takhle i u nás Naše mamča se v pyžamu taky stydí a když jsme u nich, tak úplně v klidu, jeho táta si tam chodí v trenýrkách, pohoda

Tohle bych si taky jednou přála, naši měli vždycky něco proti komukoli s kým jsem chodila. A přitom to byli vždycky normální fajn kluci, takže to jsem nikdy nechápala

O to jsem se snažila, si s nima o tom promluvit, ale je to celkem zbytečné. Řekli mi že, až spolu budeme aspoň rok, tak u nás možná bude moct občas přespat. A když jsem chtěla, že se jednou odpoledne když venku zrovna lilo u nás kouknem na film, byla z toho akorát hádka

Děkuju. Právě přítel je úplně skvělej, se vším se snaží pomáhat, jenže naši se ho nesnaží ani poznat. A brácha ten si nikdy k nám nikoho snad kromě jednoho kamaráda nepřivedl, takže to tomu taky nepomáhá. Třeba by to naši pak víc brali a trochu si zvykli..

Kdyby mi bylo třeba těch 16 tak bych je chápala, to bych s něčím podobným asi ani nepřišla, ale mě je 24, to už bych mohla mít klidně i svou rodinu Navíc ten náš dům má 2 patra, takže mi přijde hodně zbytečné dávat spoustu peněz za byt, když máme volnou snad polovinu místností. Je to sice krajní řešení, ale lepší než se pořád dohadovat

Jinak všem děkuju za příspěvky holky

Přiznám se, že první příspěvek ve mě budil dojem slečny ve věku 20-21 let...
A upřímně, někteří lidé jsou opravdu citliví na své soukromí a jestli ti je 24, je dost možné, že si rodiče říkají, že se stejně brzo odstěhuješ, tak proč by ustupovali
Po nich chceš, ať se omezují, ale sama vstřícný krok neuděláš...

Proč jen někdy? Vídejte se u něj a máte po problému. A že to u něj nejde? U tebe evidentně také ne, takže byste se měli snažit o pobývání u něj, zřejmě to bude schůdnější než zatvrzelí rodiče

Můžeš to zkusit s rodiči probrat v tom stylu, že bys byla velmi ráda, kdyby vám to na pár měsíců umožnili právě s tím, že budeš intenzivně pracovat na osamostatnění se.

K tomu můžu říct toto - mně je 22, skoro rok bydlíme s milým v patře u našich, je to samostatný byt, samozřejmě platíme náklady na elektřinu atd. a jsme finančně i jinak samostatná jednotka. Obě strany počítají s tím, že je to přechodně na pár let, ať můžu v klidu dostudovat bez obav o každou korunu a vyhození z podnájmu, ale i tak rodičům nikdy nepřestanu být vděčná za to, že nám to umožnili - jsme spolu pět a půl roku a ten vztah by další "rande" a scházení se asi nepřežil. A vděčná jim budu právě proto, že si uvědomuji, že to vůbec není samozřejmost a zdaleka ne každý by to zvládl navrhnout, natož realizovat...

Já sem měla přítele 5 let a nikdy u nás nespal, když byli naši doma. Mohla jsem začít spávat až já u něho, když mně padlo 18. Výhoda byla, že se jeho rodiče rozvedli a on bydlel jen s otcem, který třeba týden nebyl doma, tehdy sem tam spala, jinak ne. Přijde mně to blbý, abych spala u přítele, když jsou doma jeho rodiče nebo moji. Jako nechápu proč by měl nebo já měla spát v domě/bytě, který není můj a neplatím tam nic. Navíc každá rodina je zvyklá na svoje "členy" a určitý soukromí a musí být nepříjemné, když tam je najednou někdo cizí. Došlo mně to až teď, když si brácha našel přítelkyni a ona poslední dobou u nás doslova bydlí. Je to navíc ještě puberťačka, bráchovi 21, ale je to strašný vám řeknu Rodičům to nejdřív taky nevadilo, ale teď už jo, takže se to bráchovi chystají zakázat, přece jenom je to jejich barák a oni platí inkaso, oni neplatí nic, do pěti odpoledne vyspávají, mamka je obskakuje, dělají ****** (jak nepořádek tak hluk), jsou prostě jak v hotelu. A já už ji prostě nemůžu vystát a nemám takový to soukromí. A navíc mně to přijde fakt blbé, tahat si přítele domů, rodiče o to fakt určitě nestojí, já kdybych bezprostředně musela být každý večer s přítelem tak jedině ve vlastním. Jinak si počkat... Možná vám přijde můj názor blbej, ale zkuste se na to podívat i zdruhé strany (ze strany rodičů)... ( oni se těší až vypadnete z baráku a oni budou mít konečně klid a ne abyste tam ještě dotáhli dalšího člověka )

Jéje, to my jsme v mých 17 letech jednu dobu bydleli ve čtyřech v 2+1 - naši v ložnici, já s milým v mém pokoji. To byly časy... Teď jsme tu čím dál tím častěji jen sami dva. Máti je ráda, že si má aspoň s kým pokecat a že přítel navaří.

Měla jsem přítele 4 roky (od 16 do 20) a nikdy jsem nespala já u něho ani on u mě, i když místa máme doma spoustu. Poprvé u mě můj přítel spal až když naše požádal o moji ruku (já to tenkrát ještě nevěděla) a končila mu nájemní smlouva a chyběl měsíc než se mohl nastěhovat do svého nového bytu. Tak to mu táta nabídl s tím,že je zbytečné vyhazovat třicítku za byt když tam bude jen měsíc,když už jsme rodina. Tak to jsem valila oči,ale byla jsem ráda.....
Tobě bych poradila si s nima promluvit,vysvětlit,že už ti sice není patnáct a tedy se chceš vídat s přítelem i u vás,ale že se ještě nechceš stěhovat k němu,protože je ještě brzy. MYslím,že když si uvědomí,že už jsi dospělá mladá žena a máš dokonce i rozum (což pro rodiče bývá někdy překvapením ), tak možná pomaličku začnou polevovat. Hodně štěstí

My jsme to dřív řešili tak, že cca 2 noci v týdnu byl přítel u nás, další dvě noci jsme spali u něho/jeho rodičů doma a zbytek týdne jsme spali každý sám u sebe doma...výdaje za stravu apod. se neřešily, protože on jedl u nás, stejně jako já u nich a vyšlo to zhruba nastejno, nájem jsme rodičům taky žádný neplatili, protože jsme studovali a nebylo ani z čeho platit...nevím, jestli to rodičům moc vadilo, ale občas si s námi i rádi popovídali a když chtěli soukromí, tak přece máme dveře a v koupelně jsme se taky bez problémů vystřídali. Nepořádek ani hluk jsme se snažili nedělat a v domácnosti jsme pomohli s čím bylo zrovna potřeba, ale taky je pravda, že se po nás žádná zvlášť velká práce nechtěla, např. když jsem vařila pro přítele, uvařila jsem rovnou pro celou rodinu. Takhle to fungovalo necelé dva roky, potom jsme si už zařídili vlastní bydlení.

Reaguji na Loli88:
A vzali jste se nakonec?

Reaguji na tera26:
Mě spíš zaujalo, že k vám nechodily návštěvy a že tví rodiče taky nikoho nenavštěvovali.
Přece společenský život se s tím rodinným nevylučuje a řekla bych, že je naopak velmi důležitý pro správné fungování rodiny a výchovy dítěte.
Naši měli domov otevřený a já jsem jim za to velmi vděčná, protože jsem celkem velký introvert, ale už od dětství jsem se učila, že ať zůstanu pod stolem zalezlá jak dlouho chci, návštěva dřív prostě neodejde.
Njn, pokud tvoji rodiče neuměli být pohostinní, tak teď s nimi budeš bojovat.

Mí rodiče s tím nikdy neměli problém a ještě se mě vždycky ptali/ptají, kdy přijede, asi se nemůžou dočkat opravdu jsem moc ráda, že mám takové rodiče.

Já jsem s přítelem téměř 5 let a přespává u nás téměř od začátku (první kluk, který u nás přespal). Byl to bráchův spolužák, takže už ho naši znali, měli ho rádi a nebyl s tím problém. Samozřejmě, že to nebylo každý den, spíše jen vyjímečně a vždy jsme se ptali. Postupem času už jsme si všichni zvykli, přespává u nás téměř každý víkend. Naši ho mají rádi, patří téměř do rodiny, máme taky velký dům, takže pomáhá i na zahradě, nebo tam, kde je třeba... Vídáme se jen o víkendech, bydlíme od sebe celkem daleko, takže si nedokážu představit, že bychom potom museli jet každý domů...