Poznamenaná otcem alkoholikem

můj táta pije pořád a kdybych takhle měla soudit každého chlapa, tak jsem snad ještě panna

ale pravda je, že si taky dávám pozor a utíkám, jakmile se někde objeví něco, co mi až tak nesedí

pravda je, že pije každý, a jak odhadnout, jestli někdo bude alkoholik?

lidi se mění, vyvíjí a ten, kdo se třeba ve dvaceti nedotkl ani vypité skleničky po alkoholu, může ve 40 skončit jako težký pijan a bezdomovec

přitel má určitě vlastnosti, pro které jsi s ním už tak dlouho - být tebou tak to neřeším a užívám si toho

Určitě má spoustu dobrých vlastností, vždyť on mi byl největší oporou, když mi nebylo dobře, když byla u nás situace opravdu vážná....Je to takový šašek, dokáže mě rozesmát i tehdy, když je mi do pláče ale prostě ten strach ve mě přirozeně je, protože mě třeba mamka několikrát říkala, že taťka se rád napil už před svatbou, ale že ho tehdy milovala, neřešila to, myslela si, že se to změní....ale šlo to od 10 k 5. Proto se bojím, abych jednou nedopadla já a mé děti stejně

Měl jsem kolegu, který ve dvaceti byl schopný i několikrát v týdnu přijít do práce "rovnou z hospody..." Poté, co s ním jeho holka otěhotněla a porodila dítě, tak se z něj stal dříč a opije se jen párkrát do roka - většinou pak spí po kamarádech, aby ho takto jeho žena a dcera neviděly... Takže, pokud Tvůj partner nepije denně, tak je dost reálná šance, že bude časem pít podstatně méně...

Pravděpodobně ano. Vyrovnala ses s alkoholismem svého otce?

Osobně nechápu, jak se lze vyrovnat s alkoholismem někoho jiného, resp. jak lze tuto otázku vůbec chápat. Ignorací? Odpuštěním?

Ano odpuštěním a přijmutím toho člověka jaký je.

Přijmout fakt, že člověk pod vlivem alkoholu ničí všechno a všechny, na které přijde, třeba i děti...?

Neříkám, že je to tak v pořádku, a ani jej neobhajuji. Alkoholismus je nemoc a jako každá jiná nemoc by se měla léčit... A také neříkám nechat alkoholika ničit své okolí...

Pokud ale budeš odmítat svého otce, protože je alkoholik, tak to s sebou stále poneseš a bude to negativně ovlivňovat Tvůj život... Je to potřeba přijmout a smířit se s tím...

Nedá se říct, že bych se s tím smířila, protože tím rozvrátil rodinu a připravil nám tím spoustu problémů. Ale pořád je to můj otec a mám ho ráda. Ano, alkoholismus je nemoc a je nutné říct, že jsme se mu mnohokrát snažili pomoct, vedli s ním dlouhé debaty, přesvědčovali, že jediným řešením je léčba. Ale pokud sám ten člověk nechce a nevidí u sebe problém, resp. necítí se nemocný, tak s tím neudělá nikdo nic. Takže určitě mě poznamenal do konce života, ale nedá se říct, že ho nenávidím... Těžko se to vysvětluje

Mikinka87
také jsem měla otce alkoholika,ale v sprnu zemřel takže už ho nemám..léčit se snažil,ale pak se stala jedna věc a tělo už nějak nechtělo aby dál dýchal tak tu už není..moc mi chybí i když byl k nám hnusný..byl to přece jen taťka..tím jsem chtěla říct,že vím jaké těžké to je žít s takovým člověkem a lidi co si tím neprojdou nikdy neví,jak se ti druzí cítí,jak jim opravdu je..já mám naštěstí přítele co si dá tak max 2pivka,ale myslím,že tvůj přítel to zatím nějak extrémně nepřehání tak bych to zatím nějak neřešila..horší by bylo kdyby dávky pití zvýšil a pil takhle častěji..ale jak už tu někdo psal..i ten nejúžasnější člověk se za pár let dokáže změnit v někoho, s kým by sis nikdy nechtěla podat ruku..

hafatko: tak to je mi moc líto já to vlastně u svého taťky čekám také, že to takhle dopadne nám naštěstí nijak třeba fyzicky neubližoval, ani mamce. To je jediné štěstí, jinak bych jistě měla mnohem mnohem horší následky. Je pravda, že on byl spíše mistr v ponižování a srážení sebevědomí-hlavně teda u mamky. Teď už s ním nežiju, což je jen dobře, protože jsem se hodně uklidnila a jsem stabilnější, ale zas mě pořád trápí, co je s ním....ale k tématu- já jsem si právě vědoma toho, že chyba je z větší části ve mě (mít normální fungující rodinu, tak tyhle partnerovi občasné výbrky nejspíš vůbec neřeším). Právem na mě byl párkrát naštvaný, že z něj "dělám" alkoholika. Nevím co s tím

Chápu, že celé rodině velmi ublížil, jistě sis vytrpěla své - ale je třeba mu odpustit, vnitřně jej přijmout jaký je a jít dál...

Ale jo, to já jsem už pobrala, jsem dospělá a mám svúj život, on má také svůj život (otázka jaký, že?). Necítím nenávist, prostě takový je život, já vyrostla v takové rodině, někdo jiný má zase jiné problémy..vím, že kdyby chtěl, mohl to třeba všechno zachránit, ale co bych tím teď už vyřešila...nic. Jde mi spíš o to, že se nedokážu oprostit od toho opileckého obrázku, který ve mě zůstal...a ten se mi zobrazuje při každé příležitosti. Ale máte pravdu, že asi nemá smysl to teď řešit, jestli z mého partnera bude jednou alkoholik...tím se může stát asi každý, někdo to má v genech a někdo třeba začne alkoholem řešit své problémy.

Chytrá holka!

Myslím, že je dobré, že si uvědomuješ, co Tě svazuje... Zkus věřit příteli, že nebude jako Tvůj otec. Snad čas jednou vše zahojí..... Moc bych Ti to přál!

swist: díky moc!