Povaha na učitelování

Reaguji na Marcipán: Narodila jsem se jako tichá myška co má vše na zlatém podnosu a vesměs nemusí nic, navíc do učitelské rodiny. Odmalička mi bylo babičkou vtloukáno, v dobrém, až budu velká, budu studovat v Praze a budu učitelkou, tenkrát jsem se těšila. Pak se to na ZŠ zlomilo a chtěla jsem být modní návrhářkou, ale někdy v sedmé třídě přišel další zlom a v deváté už to byl zlom zásadní, podala jsem přihlášku s velkou podporou rodiny na střední pedagogickou, já, která nikdy nechodila do hudebky, nikdy nikde nezpívala, nikdy nehrála na žádný nástroj, vystoupit před lidmi pro mě bylo trauma na týden dopředu a mohla bych pokračovat, zkártka jsem vůbec nebyl ten učitelský typ. Na střední škole jsem se trápila v tom, že vše jsem se učila jako snad jediná ve třídě od začátku, vynikala jsem akorát víc ve výtvarce, u PZ jsem zářila i ve zpěvu, překvapivě A když přišly první výstupy na praxích, byla to totální katastrofa, nervozita udělala své a neustále mi bylo vytýkáno, že je na mě znát strach a nervozita, že hlasově jsem tichá a nezvládnu třídu atd atd. Nicméně podpora rodiny byla silnější a ukázalo se, že mám vynikající teoretické vlohy pro učitelství, ale praktické pokulhávají. Po matuře jsem se přihlásila na UHK učitelství pro 1. stupeň a nyní mám bakaláře (to, proč nemám dokončený UHK jsem rozepisovala včera v jiném tématu zde na diskuzi) na oboru Speciální pedgogika, vychovatelství a pokračuju na Mgr. Speciální pedagogika učitelství. Učím první rok v prestižní MŠ, učím již šestým rokem v jazykové škole, a již třetí rok doučuju děti. Jsem naprosto otrkaná, nedělá mi problém vystoupit před lidmi, nedělá mi problém učit, nedělá mi problém, ani to, že mě někdo při práci sleduje a musím říct, nechci, aby to vyznělo jako samochvála, ale mé okolí, které mě vidělo při práci říká, že když učím jsem herec a prakticky někdo jiný, děti mě mají velice rádi, vnímám jejich potřeby a při práci je dostávám, tam kam potřebuju, snažím se být veselý kamarád učitel a to se mi daří, takže když děti zlobí a já houknu, mám respekt a to dřív nebývalo, když jsem byla na střední, bála jsem se jich a bylo to na mě hodně znát, skupina to vycítí, neposlouchá, nulový respekt a já propadala v zoufalství, že to nikdy nezvládnu. Léta praxe a hlavně milé slovo, jako podpora nejbližších, od kterých jsem dostávala věcné rady mě naučily opravdu moc a ten talent, který mám teď si troufám říct, asi někde dřímal, samozřejmě je stále zatím málo rozvinutý, ale léta praxe opravdu ukáží povahu pro učitelství.
Každý začátek jsem prožívala stejně, ale když zjistíš jak na danou skupinu, jak udržovat meze rolí učitel kamarád ( ve smyslu toho, aby toho děti nezneužívaly a ve finále ti nelezly po zádech a ty jsi zůstala bez respektu ) a hlavně překonat ten prvotní strach a postavit se před ně s tím, že chceš něco naučit a dokázat i sama sobě, že jsi silná a že na to máš, stojí sice hodně sil a odhodlání, ale ta odměna, za první zvládnutou hodinu je nepřekonatelná
Držím pěsti a určitě neházej flintu do žita, to co prožíváš je podle mě normální, zatni zuby a zkus co zvládneš Pár hodin se ti třeba nepovede, ale uvidíš, že až to překonáš, budeš na sebe pyšná!

Souhlasím s předchozím příspěvkem. Já několik let vedla turistický oddíl, jezdila na tábory, tak dráha učitelky vyplynula nějak přirozeně, ale první hodina praxe byl totální nezdar. Děti okamžitě vycítili, že se chci chovat jako starší kamarádka a totálně hodinu rozmetali-nejenže si zgustli na zákeřných otázkách, byli neukáznění, ale já ani nestihla probrat naplánované učivo. Prostě jsem vážně uvažovala o odchodu ze školství. Naštěstí mě spolužáci a kamarádi přesvědčili ať vytrvám a dnes už mám za sebou 16 let ve školství. Žáci o mě říkají, že jsem náročná, přísná, ale ferová a spravedlivá a to beru jako velké ocenění. Důležité je nastavit si jasná pravidla a umět z nich občas podle situace i polevit- občas překvapit, občas si jen tak pokecat, ale vždy si zachovat respekt. Je jednodušší začít přísností a pak odlehčit než se snažit být kamarádská a pak si vynucovat klid a pozornost..

To je úplně normální pocit než jdeš učit. Mně se taky zvedal žaludek kdykoliv jsem měla přednášet referát před třídou. Ale časem se to zlomí a ty to přestaneš vnímat jako stresovou situaci. Já učím na SŠ a v jazykovce a pár dní bylo ze začátku docela krutejch. Dnes beru učitelství jako normální práci.
Jinak já ve druháku na VŠ měla stejnej názor. Nechtěla jsem učit, striktně jsem to odmítala. Šla jsem na FPE jen pro získání znalostí z AJ. Po praxích jsem byla svolnější a teď dělám to, co jsem původně sice nechtěla, ale baví mě to.
Přeju hodně štěstí, dej vědět, jak to dopadlo!!

Já sice učím v MŠ, takže ti asi moc nepomůžu, ale musím říct, že mě práce změnila k lepšímu. Dřív mě vytočila každá hloupost a všechno jsem řešila, ale děti mě naučily všechno vnímat úplně jinak. Jsem mnohem klidnější, než jsem bývala a lépe rozeznávám skutečné problémy od maličkostí.
Jen do toho

Mě vadí přednášet něco před třídou, jen jako. Na skutečné praxi to není problém, nevím proč. Taky bych chtěla zlepšit hlasový projev, jsem příliš tichá. Ovšem to nevidím jako problém.