Pooperační zmatenost - odmítání léků

Reaguji na Badunka: Ahoj, neboj, kdyby babička odmítala léky užívat, určitě najdou způsob, jak to řešit - injekce, atd.....mají zkušenosti. Moc ti přeji, aby se babička brzy uzdravila

nooo nenazvala by som to zmatenosťou, môže to byť taká nemocničná depresia..... zažili sme to s babičkou..... ale s tým, že ona odmietala lieky, odmietala rehabilitácie, chcela ísť domov, nespolupracovala, absolútne sa opustila..... podľa jej rečí: ,,ja už chcem zomrieť a mať pokoj" nakoniec sa nejako vzchopila, hoci nakrátko, lebo potom odišla v spánku v kľude a doma.....

Tohle je strašně smutný téma. Já zažila něco obdobného u dvou babiček (ani jedna teda nebyla moje vlastní, ale i tak to bolelo na to koukat). Jedna si vymýšlela historky, co se všechno děje v rodině, třeba jak ji mlátí a to vykládala cizím lidem na potkání. Ona tomu všemu věřila a bylo těžký jí dostat do "reality". Ani nevím, jak to s ní teď vypadá. Vím, že měla období, kdy byla uplně v pohodě, a to se střídalo s těmahle výletama mimo realitu. Druhá babička zase nikoho nepoznávala. Pouze ležela doma, nic nemohla a ostatní, především její dcera, se o ní starali. Ptala se třeba, kdy přijde ta zdravotní sestřička (myslela vlastní dceru, která okolo ní pořád skákala, ale ona nevěděla, kdo to je). Pořád se ptala, kdy přijde důchod, pořád byly Vánoce.. Bylo to až neuvěřitelný, jak žila ve vlastním světě. Nevím, jestli s tím jde něco dělat, ale tuším, že ne, protože lékaři to věděli a nijak to neléčili. Já se obávám, že tohle u těch starých lidí považovali za "normální". Buď ráda, že to má pouze v nemocnici, snad to přejde, až se dostane domů.

Já strávila na JIP týden minulý rok (17 let) a mám z toho noční můry doteď. Měla jsem tam strávit podle slov primáře tak měsíc, měla jsem na pokoji nepohyblivého dědu, veškeré potřeby konal v posteli či v křesle vedle postele, celou noc blouznil a křičel a já z toho byla fakt zoufalá. Když se mi podařilo přemluvit rodiče, aby podepsali reverz, primář mým rodičům NALHAL odporné věci, že prý jsem zralá na psychiatrii, jsem hysterická, sebepoškozuju se tam, rvu si vlasy apod. NIC Z TOHO NEBYLA PRAVDA. Neuklidňuje mě ani fakt, že jsem plnoletá a násilím mě v nemocnici držet nemůžou. S tímhle přístupem primáře věřím, že by mě snad byl schopen zbavit svéprávnosti.

Proto kdyby měl nějaký můj blízký problém s tímhle, neváhala bych a udělala bych vše, abych mu pomohla. Samozřejmě jen do té míry, aby to neohrozilo zdraví, popřípadě život. Ale věřím, že psychika je v oblasti léčení těla velmi důležitá.

Jsi si jistá, že jsi tam nevyváděla? Hysterčíš z toho ještě teď. A jestli jsi šla z JIPky domů na reverz, tak to asi muselo bejt divadlo přemluvit rodiče.

Chceš tím příspěvkem snad říct, že Badunky babi fakt chtí otrávit?

No bejt s někym takovym na pokoji tak bych taky chtěla utéct za každou cenu.

Jinak k tématu - no, něco podobnýho mám v rodině. Co se týče léků, tak jak bylo řečeno, myslim že oni si v nemocnici vždycky nějak poraděj jak to do člověka dostat...

Já jsem spíš reagovala na to, jak se caillean pustila do primáře, že lhal. Tohle JE hysterický chování. Nemám nic proti tomu, že chtěla domů.

Přesně tak.
A pokud by byla hodně neklidná, dostane i něco na utlumení, takže žádný strachy.

Já z vlastní zkušenosti ne, ale to proto, že když jsem ležela jednou v nemocnici byla v tom známost. Ale v okolí mám mnoho případů, kdy byla v nemocnici zanedbána péče a nebo nebyla správně určena diagnóza, protože sestry nevolaly lékaře a stále tvrdily, že to bude "dobré".

Takže, buď kontaktujte někoho známého v nemocnici, aby byla babičce opravdu poskytnuta optimální péče. Pokud nikoho takového nemáte, tak dejte hlavní sestře nebo ošetřujícímu lékaři úplatek. Bohužel, takhle funguje české zdravotnictví.

Záleží v jaké je nemocnici a jaká je tam péče
Se starým člověkem se nikdo moc nepáře,nechce jíst - nejí,nebere léky - nebere.
Sice je to smutné,ale dnešní nemocnice vypadají tak jak vypadají

a nejlépe 3x denně osobní kontrola

Reaguji na Badunka: Tahle zmatenost po operacích je bohužel naprosto normální věc. U starších lidí se to vyskytuje hodně často. Většinou se tenhle stav zmatenosti dá do normálu po přeložení z jipky na pokoj nebo při návratu domů. Jediné co můžete udělat je navštěvovat babičku co nejčastěji. Co se týče léků myslím si, že lékaři vědí co s pacientama, kteří odmítají brát prášky. O to bych se nebála.

Kéž bys měla pravdu. Každému se dělá dotazník ohledně stavu výživy, pokud i umírající nejí, nenechá se klidně umřít, ale píchá se mu centrální žilní katétr, nebo se mu dá žaludeční sonda nebo díra do žaludku a tou se dávají roztoky, což je děsné a je to kolikrát i z alibismu, aby si někdo nestěžoval...Vyloučeno, aby se tohleto dělo na JIP. Nemluvíme o LDN.
Babička má vážnou diagnózu, má mozkovou sklerózu až demenci, aktuálně hospitalizmus až delirium a celkově JE to vážné, záleží taky na příčině střevní neprůchodnosti, jestli to byl nádor nebo cévní záležitost, je to opravdu vážné, možná má prezidentskou nemoc....
Lékařská a sesterská péče dokáže hodně, ale tohleto se děje opravdu i v lepších rodinách.
Samotná hospitalizace seniora je natolik riziková, jako kdyby dostal infarkt.
Přeju hodně štěstí!

Reaguji na JulčaPulča: Nevím, co se ti na tom zdá špatného. Kdybych si tam rvala vlasy a napadala ostatní, všimla bych si toho Přemlouvání rodičů bylo sice náročné, ale na hlavu jsem se nestavěla Ve snaze udržet mě na JIP mi primář za otevřenými dveřmi vypočítavál dobu úmrtí (,,Tak kolik jí dáváte?"). Jsem ráda, že jsem vyvázla psychicky v pořádku, protože ležet tam měsíc, tak su asi poznamenaná do konce života.

Hlavní bylo, že jsem ještě skoro rok musela chodit na kontroly k jedné doktorce pracující na JIP do její soukromé ambulance... 35minut za 1 000,-. A nešlo o žádné vyšetření, jen zkontrolovala výsledky moči od obvoďačky a zapsala si je do PC. Hlavně z toho vytřískat co nejvíc, že...

Upřímně přeju autorčině babičce, ať se jí takoví lidé vyhnou.