Partnerská krize, když se všechno sype

Vím z vlastní zkušenosti, že finanční krize není ve vztahu moc příjemná zkušenost, ale tvůj přítel by se nad tebou neměl nijak povyšovat, jestliže teď hradí všechno on. Samozřejmě chápu, pokud má kvůli tomu občas nervy, to je běžná lidská reakce, ale pakliže se k tobě chová tak, jak popisuješ, tak bych dost začala pochybovat o tom, je-li ta tolerance a pochopení i na jeho straně. Ví o tom, že si hledáš práci? Měla bys s ním promluvit, protože věřím, že ti na vztahu s ním záleží, jinak bys nehledala radu.Tady na omlazení ti ale nepomůže nikdo tolik, jako tomu můžeš pomoci ty. Píšeš, že tvůj přítel nevidí tvé trápení. Pokud mu na tobě záleží, neměla by ses bát mu říct všechno na rovinu, co tě tíží a že se ti nelíbí jeho postoj. Protože jestli o tom pochybuješ, pak není něco v pořádku. Přeju hodně štěstí, ať už to dopadne jakkoliv.

Já myslím, že takto by se ten úžasný chlap nechoval. Určitě tato situace není příjemná, ale ani nic tak tragického, aby se musel chovat takto. Představa, že jsem na mateřské tři roky závislá na někom takovým, no potěš koště.

Ztráta zaměstnání je vždy silně traumatizující zážitek a nedivím se, že jseš zoufalá - na druhé straně, reakce tvého partnera neukazuje na "nejúžasnějšího chlapa na světe". Sama píšeš, že jsi práci ztratila jen nedávno a že jste dovtedy všechno táhli napůl, tak přítel určitě nemá důvod být uražený, že je "na všechno sám" . Partner má být partner nejen, když je všechno v nejlepším pořádku, ale i v těžších chvílích. Mohl o tu práci přijít místo tebe on - co by se stalo pak ? Ztráta práce není předpokládám z tvé viny.
.

Možná je problém zde. Proč neřekneš příteli ( pokud možno s klidem ) , že Tě ztráta Tvé práce velice trápí a děláš co můžeš, aby sis sehnala novou a že Ti rozhodně neprospívá, když si vybíjí vztek na Tobě. Sorry, ale pokud přítel nechápe, že i když nejsi zaměstnaná, tak potřebuješ jíst, aniž by dělal scény, tak tohle

bych brala s velkou rezervou. Představ si, že bys byla třeba déle nemocná nebo na mateřské - taky by ses od něj dočkala něčeho podobného ?
Přijde mi, že díky "závislosti" na partnerovi, potažmo jeho penězích, se ti trochu podlomilo sebevědomí, z toho vyplývá i žárlivost. Teď se ovšem nevyčerpávej konflikty a neřeš jeho pánské jízdy ( asi na tom ještě tak špatně není a tolik prostoru mu neubíráš, když je pořád dost peněz na hospody ) ale svou práci. Nepíšeš odkud jsi, kolik Ti je, ani co jsi dělala, ale každopádně držím palce při hledání - vypadáš mladě a hezky, tak se nenech odradit počátečním neúspěchem ...

Ahoj, po přečtení tvého problému mi tak trošku připadá, jestli nejsi až moc zbytečně sebekritická. Možná si řekneš vzhledem k mému věku (22), že ještě nemůžu méít takové zkušenosti abych ti s čímkoli radila, ale...sama vím, že mě potěší rada od kohokoli, nebo aspoň ten pocit "svěřit se" když je mi nejhůř. Mám za sebou (bohužel tedy neúspěšný) šestiletý vztah, je to sice už přes rok co jsme se rozešli, ale můžu říct, že ničeho nelituju, protože mi tenhle vztah dal do života tolik zkušeností kolik si jenom můžu přát. Krizí jsme si s přítelem prodělali víc než toho pěkného...a to jsem se taky vždycky snažila stavět na vzájemném porozumění, toleranci, nikdy jsem nechtěla patřit mezi ty stíhačky, nebo ty co nemaj pochopení pro to, že si člověk potřebuje občas někam vyrazit sám.

Nějaké řeči typu: nepřijde mi tak dokonalý když dokáže se chovat takhle v první menší krizi, dokonalost člověka je v tom, když dokáže druhého podržet (a tím pádem i sebe) i v tom nejhorším a že ti za to nestojí a bla bla bla, ti určitě nepomůžou a ani je myslím slyšet nechceš i když na nich určitě bude něco pravdy. Zažila jsem si něco podobného, přítel pracoval živil nás oba a já si šla dodělat školu. Vztah skončil rozchodem....přesně jak říkáš-začaly výčitky, byl věčně podrážděný, protivný, vylil si na mě kde co všechno, vadily mu úplný hlouposti. Prostě jakmile má chlap strach z toho, že to nezvládne, že se něco sesype, nebudete mít kvůli finanční situaci co jíst nebo budete nějak strádat a bude to tím pádem JEHO chyba, protože příroda už to tak zařídila, že žena se stará o domácnost a muž shání potravu...proto si podvědomě dláždí pomaloučku cestičku TVOJÍ neschopnosti aby to jeho ztroskotání bylo na koho hodit. I když ty to jako jeho chybu pochopitelně nevidíš.....bereš to tak, že je to věc vás obou a podle toho se i chováš, on si pocit svojí neschopnosti kompenzuje na tobě. Neříkám pochopitelně, že to tak je, jen je to můj názor...protože takhle nějak jsem to pochopila díky bývalému.

Takže jednoduchá a obehraná rada-sednout promluvit, stát si za svým, dát mu jasně najevo, že práci hledáš, usilovně, že se snažíš, ale že pokud se k tobě bude dál chovat takhle a házet ti tím klacky pod nohy o to dýl bude trvat než se všechno spraví, protože to prostě psychicky nezvládneš. Říct mu i třeba, že je od něj dost nefér...že dokud bylo všechno v pořádku jen si vozil zadek na vašem vzájemnym úspěchu a když jednou potřebuješ oporu, tak se ti jí nedostává. Ať si to zkusí představit naopak a stáhnout to na sebe. Co kdyby on přišel o práci a ty ses zachovala takhle?
Co s takovým chlapem, který nedokáže podržet a být oporou do budoucna? Co až budeš těhotná až budete chtít děti? Navalí na tebe těžký tašky s nákupem a táhni? Chytí tě u porodu za ruku? Vím, můžeš mít pocit, že to s tím nesouvisí...ale o tom to je, jedno malý gesto a kolik je v tom podpory. Když chce jeden stavět na toleranci a druhý nedokáže svůj stres ventilovat jinde....neni to ono!

Tak to snad potřebuje každý i ženská...

Jinak k tvému trápení...už jsem to psala v jiném tématu ale tvůj přítel podle mě není chlap pro život...To co jsi popsala na začátku na čem stavíš vztah je pravda s tím souhlasím ale k tomu patří i podpora v těžkých chvílích. Já mám pocit,že tě přítel asi nemá ráda...najednou nevyděláváš takže jsi jen přítěž....Z tohoto chování se už dá předpokládat jak se jednou bude chovat
Co až budeš třeba jednou na MD...a bude muset živit tebe a dítě...??
Mě se přístup tvého přítele zdá opravdu dost zvláštní....A nemá třeba někoho jiného?? Nechci tě děsit ale že by se takto k tobě choval jen kvůli tomu,že jsi bez práce?

Být tebe seberu veškerou sílu co mám...přestanu řešit přítele (vím lehce se to říká) zkusím najít pro začátek alespoň nějakou práci...a pak uvidíš co bude dál zda s ním zůstaneš...
V takové chvíli ti má být přítel prostě oporou.

Špatně jsem se vyjádřila, tak aby nevznikl omyl... Chtěla jsem tim říct, že má třeba strach z toho, (když je teď on ten na kom to visí) že selže, že to nezvládne a bude on vypadat jako ten neschopný....a proto si dělá zadní vrátka, aby to bylo na koho svádět. Takhle to teda aspoň měl můj bývalý a já myslím, že chlapi jsou si v tomhle hodně podobní.

Než to mezi námi ztroskotalo, hodně jsme se snažili to zachránit, mluvili jsme a mluvili, řešili a řešili...a nakonec jsem stejně došla k názoru, že se k sobě nehodíme. Neřikám, že je to tak i u tebe....to je pouze příklad.

Reaguji na Genesis:
Ahoj Gen, já si myslím, že jsi právě v nouzi poznala "přítele."
Vím, že to není příjemná zpráva, ale je lepší, že jsi poznala včas, že nemáš takového partnera, o kterého by ses mohla v životě opřít...

Reaguji na Genesis:
Řeknu Ti to krátce a to jen podle toho, co vidím ve Tvých slovech....příběh takhle napsaný může vypadat nakonec jinak, ale...

Z mého pohledu bys měla být ráda, že se to stalo teď a takhle.
Umíš si představit, co by se stalo až byste měli děti?
Vím, že v ideální situaci kdy oba mají práci a všechno funguje je vztah ok. Jenže to, co vztah právě nejvíc prověří, to jak je kvalitní, jsou problémy a překážky.
To, co je na vztahu z mého pohledu nejdůležitější, je právě to zda mi je nebo není partner oporou v době kdy je třeba.
A promiň, z toho co jsi napsala, si to tedy nemyslím.
On umí téměř každý být okouzlující, když žádné problémy nejsou, ale o tom vztah skutečně není.

Řeknu Ti kus svého příběhu. Dost vážně jsem onemocněla a prakticky ze dne na den jsem neměla práci, na krku závazky z podnikání a svého partnera vedle mě. A byl to právě on, kdo mi tehdy pomohl a stál při mě. Jezdil se mnou po lékařích, pečoval o mě. A musím říct, že první čtvrt rok jsem jeho péči skutečně potřebovala prakticky ve dne, v noci.
Nikdy mi ani slovem neřekl nic. O tom, že převzal část mých závazků, platil léky atd. vůbec nemluvím.
Byl se mnou, když jsem ho potřebovala a dělal vše, co je v jeho silách...to je láska.

Mů vztah je taky tak přes měsíc v krizi. A to jsme spolu teprve půl roku.