Odstěhování z rodného města

Já tu zkušenost nemám, ale jeden čas jsem uvažovala, že bych šla do zahraničí. Byla jsem po rozchodu, měla jsem pocit, že tu nevydržím. Bavila jsem se o tom s jedním kamarádem a on mi tenkrát řekl, že před problémy a smutkem nikam neuteču. Že zklamaná budu pořád stejně, akorát o pár tisíc kiláků dál. A mě podle měl v něčem pravdu.
Jestli máš pocit, že ti tohle pomůže, tak do toho. Vypadáš, že už jsi skálopevně rozhodnutá.
Tak hodně štěstí

Asi skutečně jen vypadám přece jen mě to vše vrtá hlavou... to spíš životní události a zkušenosti mě zcelili jak skálu...

Ale je pravda, že mám celkem pevné rozhodnutí něco udělat - aspoň odstěhování o to město dál. Jen nevím zda by to bylo řešením (mám asi obavy že bych stále potkávala po různu ty známý, rodinu). Možná můj problém je jen psychický a proto mám tendenci prchat. Ale jinak jsem v sobě vyrovnaná a s okolnostmi smířená. Ale jak jsem již psala - chci začít od znova, a proto pocit k odstěhování. Města, přírodu zde přece jen mám ráda, ale nemohu si pomoct, lidé jsou zde "zlí". Proto mě hlodá - odstěhovat dál, dál.... a nebo mě napadlo, ano odstěhovat se z města, např. do druhého o kus dál, a do ústraní (vesnice).

Děkuji za podporu hodně je na tom pravdy co píšeš.
Dokonce to může i mou rodinu semnou sblížit... to je jediné co mě asi trápí ta rodina moc nekomunikujeme (v očích některých jsem za nevím co, chybí tam už taková ta důvěra),.... asi si myslím, že když se odstěhuji daleko, že to budou brát za "slabost" a v jejich očích více klesnu a už se ani neozvou... a já jsem člověk i tvrdohlavý

Mluvíš mi z duše..já bydlím na vesnici, kde jsou lidi, se kterými si nemám moc co říct, vadí mi se s nima i stýkat, tak jsem radši sama nebo s pár svýma opravdovýma kamarádama
Jediné co by mi chybělo by byla rodina...na tu jsem opravdu hodně zatížená...ale jinak lidi tu nemám moc ráda a prostě chci vypadnout..ale až dokončím školu..takže tak za 5 let, pokud se nestane něco jiného...
Myslím, že ti rozumím a na tvém místě bych určitě odjela a začala někde jinde...nemusí to být hned nějaké velké město, ale malé regionální městečko v krásné přírodě a s relativně dobrou nabídkou služeb..super je třeba Vlašim

Ahoj
Je to tak měsíc co jsem se z menšího města přestěhovala do Prahy,
Bydlela jsem s rodičema, se kterýma sem vychazela nejlpším zpusobem.
Od rodiny jsem 200km daleko. Odstěhovala jsem se za přítelem.
Našla sem si tu práci, pro mě strašně stresující, že každý den nemůžu ani spát.
Nemám tu přátele, rodinu po který se mi taky stýská, mám daleko a moji práci nemám ráda.
Co ti budu povídat. Snažím se zvykat si tu, a žít tu. Přítel mi nesmírně pomáhá, ale i tak, je občas chvíle, kdy je mi smutno po našich a někdy neraději bych utekla domů,do takovýho toho bezpečí, kdy víš, že si doma.

Co si od toho odstěhování do jiného města slibuješ? Myslíš, že to v tvých rodinných vztazích něco změní? Já se odstěhovala asi před rokem, 400 km daleko, bylo to kvůli rodinným vztahům, hlavně teda kvůli vztahu s matkou. Myslela jsem, že tím něco vyřeším, ale můžu tě ujistit, že útěk od problémů a starostí nic neřeší. Možná ti bude chvilku fajn a zapomeneš, ale pak se ti to bude vracet. Lepší je si promluvit a vyřešit to, co tě tíží a jestli to nejde s rodinou, tak zkus třeba psychologa.

lehce se to píše, ale těžko říká... přesto opět nemohu s tím nesouhlasit. V mém případě je toto asi nejlepším řešením. Všichni na mě totiž zde tlačí, ano rodina mě má ráda, ale nějaké narušené vztahy tam jsou a pak ta jejich přehnaná starost o mě (smrt blízké osoby). Mě to zkrátka spíš podráží nohy.
... hodně věcí sama teď nevidím tak děkuji za každý názor...

asi skutečně to není pro mě jednoduché.... byla jsem fixovaná na člověka, který mi umřel a podporu v rodině prostě nemám.... ale jak psala panda08: asi ano promluvit si s rodinou a vysvětlit jim že bych ráda začala od znova v jiném městě na novo (že se chceme s kamarádem třeba i více poznat) a že to není žádný útěk ani snaha oddělit se od rodiny, že je tam kdykoliv uvidím a pozvu. ... jen mě mrzí, že má rodina na jednu stranu mě moc také nepozve když se něco děje (druhý rodič apod) ale to jsou prostě takové vztahy v rodině. ach proč to je tak těžké že? Kór když je člověk teď spíše potřebuje a né slyšet jen samou kritiku na mou osobu.

Jinak moc děkuji za příspěvky, dosti mi to pomáhá.
Přátelé mi též dobře radí, a cením si i upřímnosti vůči mému jednání, né jen pochlebování apod.

Přesto mě stále zajímá zda někdo prochází a nebo prošel něčím podobným. Poněvadž teď mohu dělat hrdinku, zmizet a pak se mi může vše ještě více rozsypat...

Reaguji na La-vazza: chápu, že je to těžké a že potřebuješ aby tě podpořili a dali ti ten pocit, že ať se děje cokoliv jsou tu pro tebe. Komunikace je ve vztazích strašně moc důležitá a je možné, že tvá rodina ani netuší, co se v tobě odehrává. Držím palce, asi by vztahy vyjasnili a aby ti nový začátek vyšel aniž bys musela něčeho litovat nebo za sebou nechala nedořešené záležitosti

Reaguji na made_in_heaven: děkuji za příspěvěk... ano, na venek jsem silná, a nesu si hodně v sobě, kdyby nebylo přátel, asi by mě to sežralo.. má rodina asi skutečně netuší co se ve mně odehrává je to těžké, zvlášť tím jaká jsem povaha - nedovedu si říci o pomoc.

Přestěhovala jsem se do 30km vzdáleného města - hlavně kvůli tehdejší práci, k rodině jezdím pravidelně na návštěvy, s přáteli se také setkávám (ale ne moc často, všichni se rozutekli pryč). A jsem spokojená. Ale nepopírám, že jednou bych se chtěla vrátit do rodného kraje (ne tedy nutně do rodné vesnice), chybí mi tamní prostředí a vím, že časem mi bude chybět víc a víc. Navíc mí rodiče jsou už poněkud starší lidé a s tím to taky souvisí...

Osobně z tvého vyprávění mám pocit, že je nejvyšší čas. Nevím, co a jak se ve vaší rodině událo, ale pokud cítíš, že potřebuješ pryč, tak je nasnadě svoje pocity poslechnout. Není zbytečné se trápit? Pokud nemůžeš dýchat, tak vyleť z hnízda a žij.

Hezky napsané... díky za podporu.

Já se chystám za 2 roky, až dokončím školu odstěhovat do Prahy. Jsem z malého města ze severní Moravy a už teď se nemůžu dočkat až vypadnu. Naše město fakt nesnáším, nic tu není. K Praze mám citový vztah, navíc miluju velkoměsta, spousty lidí všude možně. Jediné čeho se bojím je to, že si jen tak lehce nenajdu nové přátele a ze začátku se budu cítit osamělá. Na druhou stranu zase studuju v Brně, takže přes týden jsem na privátě s mojí spolubydlící a s přáteli z našeho města se potom, co skončila střední, vidím jednou za uherský rok.Takže to možná žádná změna ani nebude... Každopádně na tvém místě bych neváhala! Máš přítele, jste mladí, běžte do toho. Rodiče přece můžeš navštěvovat nebo oni tebe