Odloučení partnerů (práce, studium v zahraničí)

Ahojík, přidávám se i se svou zkušeností.
Skutečně když vztah stojí zato a má budoucnost, odloučení ho nezbortí.
Dříve jsem nechápala vztahy na dálku a nedovedla si představit, že bychom byli s miláčkem bez sebe déle než týden.. A tak to i po téměř pět let bylo.
Pak přišla nabídka a manžel odletěl daleko s tím, že za ním co nejdříve přiletím a budeme spolu nějakou dobu pobývat mimo domov. Loučení bylo šílené i přes vyhlídky brzkého shledání.
Nakonec to díky tamním okolnostem dopadlo tak, že jsem tři měsíce byla doma sama.
Navíc to bylo těsně před svatbou, ani jsme zpočátku nevěděli, zda ji vůbec v termínu stihnem uspořádat, anebo se bude muset přesunout.
Můžu napsat, že ani jednou mě nenapadlo, že by to naši velkou lásku jakkoli negativně poznamenalo. Čas plynul tak přirozeně, jako bychom ho trávili vedle sebe.
Myšlenkama jsme byli pořád spolu. Díky dnešním vymoženostem jsme klábosili klidně i dvě hodiny denně přes skype. Posílali si fotky, vyprávěli si navzájem zážitky během dne, řešili praktické věci.. (já občas smutkem zaplakala)
K nevíře se to dalo přežít, rodina a přátelé mi mile vyplnili dlouhé chvíle a uteklo to jako voda!
Drahý mi přiletěl zarostlý, krásný, šťastný, že už je u mě, se spoustou zážitků, novými zkušenostmi, penězi, dárečky atd....
Ty dny do naší svatby a týdny potom jsem si neskutečně užili, bylo to jedno z nekrásnějších období mého života.
Snad jsem Vás aspoň malinko uklidnila, nebojte, zvládnete to

Určitě jeď, litovala bys. a když ten vztah nevydží, nestál za to. Kruté, ale pravdivé.

Děkuji všem za reakce a zkušenosti, nakonec jsem se rozhodla, že pojedu.
Obavy mám hlavně já, i přesto, že vím, že jsou hloupé. Jsem prostě takový mazel a neumím být moc sama, svou lásku potřebuji stále u sebe
Ale i proto jsem se nakonec rozhodla jet, přeskočit svůj stín a stát se samostatnější a tím i přitažlivější Vím, že to pro mně bude těžké, ale chci to zvládnout. Protože sama obdivuji nezávislé, úspěšné, sebevědomé ženy.

Hm, přesně takovou bych se chtěla stát. I když přítel si nikdy nestěžoval, on je přesně takový, hrozně tolerantní a plně mi důvěřuje. Nevím, jak to vyjádřit, ale cítím, že já jsem tak daleko zatím asi nedošla. Nechtěla bych ho časem ztratit jen kvůli tomu, že jsem od přírody takový "domácí mazlíček"

Také si říkám, že když spolu máme být ještě třeba 50 let, tak proč to trochu nerozvířit?

Přítel říká, že on si je jistý, že to náš vztah neohrozí, protože mně miluje a chce si mně vzít Je to prostě miláček.

Já jsem náročná?? Nevím nevím, ale vidět se s přítelem jednou za měsíc o víkendu mi pro vztah připadá hodně málo, kdyby to bylo na dva měsíce-prosim, ale půl rok je dlouhá doba, ač se to nezdá. A tady nejde o to jestli mu věřim nebo ne, nic takové jsem nepsala, ale o to, že já bych bez svého přítele teda tak dlouho být nemohla. Nic na světě ani žádnej skype, icq ti nenhradí fyzický a osobní kontakt, toť můj názor!

Naprostý souhlas takhle jsem to přesně myslela

glamorousss
aspoň někdo mi rozumí

Taky přispěji svoji troškou do mlýna. Přítel mi to řekl pár týdnů předtím než měl odjet. Odjel na rok do Německa s tím, že původně mi říkal, že se bude každých 14 dní vracet na víkend domů, pak z toho byli 3 týdny a nakonec jeden měsíc. Takže jsme se viděla cca 1 víkend v měsíci, v létě o trochu více, měl dovolenou a jezdil častěji. Bylo to hodně krutý, ale zvládli jsme to, více jsme se na sebe těšili atd. Měla jsem z toho taky strach, ale pak to tak neskutečně uteklo... Teď sice máme problémy, ale trochu něco jiného řešíme... Nebála bych se toho, buď to ten vztah zničí (a to je známka toho, že by to stejnak nemělo cenu) a nebo posílí... Teď přemýšlím co se vlastně stalo u nás

Ještě že nejsem postižená tím, že bych musela být denně partnerovi za zadkem, aby mu nedejbože někdo nenaslouchal...
Rozhodně bych nepohřbila super pracovní/studijní příležitost. Jsem přece mladá, chci toho hodně vidět, vědět, zkusit a ne vždy to jde ve dvou.
Naopak si myslím, že spousta chlapů si váží ženy, která se o sebe dokáže postarat, pracuje na svojí kariéře a vlastně muže "nepotřebuje". O to víc se pak snaží si partnerčinu přízeň získat. Co by to byl za život, kdybych se musela neustále přizpůsobovat tak, abych mohla přítele "stíhat"?!

Já bych odjela 100%, jestli si věříte, jste si hodně blízcí a navíc spolu ještě bydlíte a plánujete budoucnost, tak proč ne! jeden víkend v měsíci je ok, jestli k sobě patříte, tak si myslim, že to vašemu vztahu hodně dá. Je škoda si pak za pár let říct, že si tý šance nevyužila, po určitym čase se pak člověk nepodívá nikam, až třeba bude rodina, práce a takovej ten všední kolotoč. Pak už na nějaký cestování a velký změny nebude čas.
Partner by měl bejt tolerantní a né ho mít jako vězeňskou kouli za sebou, aby mě snad brzdil a já si to pak třeba vyčítala.

Vždyť já ale nikde nenapsala, že jsem partnerovi za zadkem, nevidíme se každý den, ale jen tak 3x do týdne a to jsme spolu pár hodin, občas o víkendu spím já u něho nebo on u mě,a to jen tak jednou do měsíce, protože oba ještě bydlíme u rodičů. Nikde sem taky nenapsala, že se nechávám partnerem omezovat, nebo že já omezuju jeho, naopak, navzájem se podporujeme, já chci jít studovat do jiného města on zůstane pracovat v jiném, ale uvidíme se o víkendech. Také bych se chtěla podívat do světa a plánuju to, ale já mám štěstí na partnera, který chce to samé až dostuduju. Ale jak říkám a budu se opakovat, jeden víkned za měsíc je podle MNĚ málo, tím mé vysvětlování končí A zezačátku sem jen psala, ať to partnerovi NAVRHNE, že byl jel s ní, ne ať ho přemlouvá!! A najednou mě někdo nařkne z toho že jsem náročná

martinam
ja mam odzkoušeny vztah na dalku, ale jen kratce, 3 měsice. S tim že manžel teměř každy vikend jezdil domu. V našem vztahu to nebyl vůbec žadny problem. Ja vim, že jezdil často a je to jine. Ale takto často jezdil ne kvůli mě, ale kvůli dceři. Ja bych takovou namahu po něm rozhodně nevyžadovala. Měl velmi naročny tyden a vikend travil v autě. Ale dcerka byla ještě malinka a nesla to hodně negativně, takže jsem se odstěhovala za manželem. I přes to, že jsem tim přišla o zajimavou praci. Můj nazor je, že dnes to jinak už nepůjde. Za praci a studiem se stěhuje čim dal tim vice lidi a diky Skypu to neni až takovy problem. A taky mi připada byt v pořadku, že když jeden ma přiležitost, tak druhy se s nim odstěhuje. I když to ma pak samozřejmě těžši.

já si třeba nemyslím, že si náročná, každá to máme jinak. Mě tehdy měl bývalej odjet na půl roku pryč, ale to by jsme se neviděli vůbec. Mě se to nelíbilo, ale nezákazala jsem mu to, chtěl to a bylo to jeho věc. Nakonec jim to nevyšlo ale z jinýho důvodů. Ale vztah nevyšel i tak. Každá to máme jinak. Jedna je ochotna vydržet a vydrží, ale jsou i ty co né....Zase na druhou stranu je to velká příležitost, odjet se někam zdokonalit je v dnešní době potřeba. Třeba to už bude poslední šance. Je to těžký. Já se s přítelem vídám jen o víkendu a někdy ani to né. Vím není to tak dlouhý odloučení,ale vadí mi. Zatím spolu právě nebydlíme, ale doufám, že se to brzy změní. je fakt, že některý vztahy to prověří a posílí. záleží to jen a jen na lidech. Vidět se spolu můžete každej den a stejně to nevyjde.Ale určitě bych odjela, nebo partnera odjet nechala, i když pro mě by to bylo hoooodně těžký. Spíš bych se snažila odjet spolu, pokud by to šlo.

tavimi
Naprosto se s Tvým příspěvkem stotožňuji*
glamorousss
Jasně, že je to těžký, asi skoro nikdo není nadšený z toho, že svou polovičku dlouho neuvidí, ale opravdu nevěřím, že kvalitní vztah na "jednorázovém", ačkoli třeba několikaměsíčním či až ročním odloučení zkrachuje, nebo ochladne.
Jestliže se k tomu však takovým obávaným způsobem jeden z páru, nebo dokonce oba staví, pak vidím problém. Jinak ne

Možná bys měla větší obavy proto, že s přítelem ještě nejste ve fázi společného bydlení a soužití, až dospějete tam, třeba tuhle záležitost uvidíš jiným pohledem. Vztah se posune, upevní, nejspíš pocítíte větší jistotu jeden u druhého atp.

taky přispěju svým příběhem. Mám přítele cizince a vídáme se opravdu málo. Vždy je mi smutno, cestou na letiště raději mlčím, protože bych jinak pořád plakala a to i když vím, že se zase brzy uvidíme. Ten pocit, když musím projít bránou a on mi mává a čeká než zmizím, je hrozný. A i když ten okamžik loučení trvá chvilku, je to pro mne taková zátěž, že se z toho musím vzpamatovávat ještě pár dní. Když ale přijedu, je to ten nejkrásnější moment, on na mě čeká na letišti, oči mu září, obejme mě pevně a políbí, i když se na veřejnosti moc projevovat nechce. Celou cestu z letiště mě drží za ruku, proplétá svoje prsty s mými, mačká mě, dívá se na mě očima plnýma lásky a svým pohledem mě hladí. Ty chvíle jsou pro mne důležité, protože cítím, jak mě má rád. Jsme spolu dva roky, navštěvujeme se jak to jde, jednou já tam, pak zase on sem. Denně spolu mluvíme po Skypu, několikrát denně si voláme a píšeme sms. Za celé ty dva roky byly asi jen dva dny, kdy jsme se neviděli, tak mi alespoň volal. Cítíme oba, že to takhle nepůjde dál a snažíme se situaci řešit. Tím vším jsem chtěla jen říct, že vztah na dálku je možný, je plný trápení, intenzivní lásky a intenzivních pocitů, v době, kdy jste zrovna spolu a slziček a smutků, když spolu nejste. Myslím, že si tak lze ujasnit, zda spolu dva chtějí být a je to podle mne i určitou formou zkoušky kvality vztahu. Prostě mi za to odloučení a čekání stojí a já jemu taky. Jinak by to nedělal.

ahojky, tak se hlásím, že už jsem odloučená .-) už jsem skoro 10 dní v Londýně, včera jsem začla na zkoušku pracovat v jednom pubu, takže uvidíme. No s přítelem si každý večer voláme na skype, ale musím přiznat, že se mi začíná docela stejskat. není to žádná sranda. ale tak doufám, že se to ustálí a že bude líp. tímto se chci taky zeptat, jestli některá , která jste na omlazení a čtete to nejste třeba ted taky v Londýně, že bychom se mohly vidět nebo někde jinde v zahraničí ve stejné situaci, že bychom se mohly podělit o své zkušenosti a zážitky

Ahoj, myslím, že vztahy na dálku mají pozitiva i negativa a těžko někomu radit, zda podobnou zkušenost podstoupit či nikoliv. Není to jednoduchá záležitost a je určitě ohrožením a prověřením vztahu, ale to může být i každodenní soužití. Já osobně jsem se svým přítelem sedm let, z toho čtyři roky žijeme ve vzdálenosti 600 kilometrů. Pro upřesnění: Vidíme se jednou měsíčně po dobu maximálně čtyř dnů, dvakrát do roka po dobu jednoho měsíce a telefonujeme si minimálně třikrát týdně. Někomu to může připadat šílené a netvrdím, že není, nicméně neexistuje žádný zaručený recept na spokojený vztah a tak každý dělá, co umí. Když mi můj přítel řekl, že má úžasnou pracovní nabídku v Hamburku, byla jsem v šoku. Žili jsme spolu dva roky a já si neuměla představit, že tomu bude jinak. Na straně druhé bych mu však nikdy nemohla stát v cestě. Neumím si představit, že by mi to jednou vyčetl a tak jsem jen řekla: Jeď a nutno říci, že opravdu jel. První rok byl těžký. Strašně se mi stýskalo. Několik měsíců jsem se učila spát sama v posteli, nikam jsem nechodila, každý telefonát jsem probrečela, a když mi přítel po sedmi měsících na konci sezóny řekl, že mně nechce již dál trápit a že se tedy vrátí, byla jsem nejšťastnější na světě. Bohužel jsme se po tom roce odloučení odcizili. I když byl doma, byl mi vzdálenější, než když byl pryč. Trápil se on i já. On, protože věděl, co obětoval, já, protože to již nebylo jako dřív. Nakonec jsem mu řekla, ať se vrátí opět do Německa, že to tak bude lepší. Nebylo. I když… Naučila jsem se být sama. Měla jsem nové přátele, mnoho přátel, již jsem nečekala na telefonáty a neodškrtávala dny v kalendáři, kdy přijede. Stávalo se běžným pravidlem, že jsem třeba celý týden nenapsala ani sms a když mě přítel zastihl, snažila jsem se hovor rychle ukončit, protože jsem byla děsně zaneprázdněna svým novým životem. Není divu, že ani ne po roce mi přítel řekl, že to takhle dál nejde a že má v Německu nový vztah. Rozešli jsme se a vlastně díky tomu k sobě našli znovu cestu. Přítel mi telefonoval denně a já se najednou na ty hovory opět těšila. Povídali jsme si dlouhé hodiny, stali se z nás nejlepší přátelé. Byť i jsme oba měli nové partnery, trávili jsme spolu více času, než kdykoliv dříve. Teprve nyní jsme se naučili vážit společně prožitého času, svých vlastností i svých chyb. V létě jsme spolu odjeli na společnou dovolenou a přesně rok po našem rozchodu jsme se k sobě opět oficiálně vrátili. Teď jsme spolu další rok. Šťastný. Je to nejkrásnější rok našeho vztahu. Já si ponechala své zájmy, při práci jsem začala studovat vysokou školu a jsem tak vytížena, že měsíc bez přítele mi kolikrát připadá jako týden. Přítel je zase maximálně vytížen svou prací v Německu. Nicméně, ať jsme vytíženi sebevíce, užíváme si každý telefonát i setkání. Jezdíme na dovolené, na výlety, hovoříme spolu dlouhé hodiny. Co bude dál? To přeci nikdo neví. Žijeme současností. Já chci nejdříve dostudovat a přítel postavit dům v Čechách. Vše ostatní ukáže čas. Naučila jsem se však, že vzdálenost nemusí být pro vztah překážkou. Koneckonců, jak bylo řečeno v poslední scéně filmu „Zkrocení zlého muže.“ : Muže žena nemůže držet, ona mu musí jen povolit otěže, aby se k ní mohl sám chtít vrátit.“ PS: Můj přítel je trenér ledního hokeje . 