Obsedantně kompulzivní porucha

Lisa
Jééé, tak na hračky jsem úplně zapomněla. Taky jsem si myslívala, že ožívaj. A pak přišly filmy jako Toy story nebo Pinokio a bylo to jasný........

hehe ztracene klíče..to znám

Tohle moc dobře znám..měla jsem před pár lety až chorobný strach o svoji mámu,a měla jsem různé rituály-hlavně před usnutím,které když jsem neudělala,tak jsem se bála,že mamce se cestou do práce něco stane...bála jsem se když někam jela,šla...večer před spaním jsem srovnávala všechny věci na zrcadle s kosmetikou na přesné místo,dokud to tak nebylo,tak jsem neusnula. Moje a mamky klíče jsem rovnala na chodbě na botníku přesně do jedné polohy(to je jediná věc,-teda když nepočítám,že se 3x ujišťuju,jestli je vyplá konvice a sporák,než někam jdu-která mi zůstala do dnes,ale tomu se doma spíš smějem). Když jsem šla večer na záchod musela jsem 3x přibouchnout dveře,jinak jsem neusnula...pak to šlo i do takovejch kravin,že jsem šla po ulici,vyhodila dřívko od lízátka,a po pár metrech mě to začalo hlodat,že když se nevrátím a to dřívko nezvednu,tak se mamce něco stane...nevím,proč jsem o ni v té době měla takovej strach,nic jí nehrozilo,ani nebyla nemocná....byly to ale strašný pocity. Pomohla mi kinezioložka. Byla jsem na jednom sezení a dá se říct,že se to úplně srovnalo. Dala mi ještě takové kapičky-bachovy květové esence-ty namíchá každému "na míru". Od té doby strach i obscese zmizeli. Jen mám teda jeden problém už od dětství,co se nutkání týče-před cestou někam autobusem,která trvá dýl jak hodinku musím těsně před odjezdem jít na záchod,nemůžu jít 5 minut předem,musím maximálně 2 minuty. Jinak se mi začne chtít,jakmile nastoupim....a tohle mě teda dost štve,ale co...každej máme nějakou úchylku

jenže tohle je právě hrozně těžký...

tak to se divím,mě to obtěžovalo natolik,že jsem k tomu psychiatrovi snad i sama chtěla,ale to nechtěla mamka,tak mi sehnala přes kolegyni tu kinezioložku

Taky tím trpím, akorát tou formou, že mám panickou hrůzu, že zaviním nějaký požár či nehodu. Projevuje se to tak, že než vylezu z bytu, všechno stokrát musím zkontrolovat. Občas to je tak intenzivní strach, že jsem něco zapomněla vypnout nebo zamknout (!), že na to myslím třeba celý den v práci. Někdy mi stačí vše jedenkrát proběhnout, jindy mam období, kdy trávím kontrolováním třeba i 1/4 hodiny před odchodem... Hodně se do toho odráží můj současný psychický stav, ale kolikrát už přemýšlím o návštěvě nějakého odborníka, protože to docela znepříjemňuje život. Nejde totiž jen o to odejít z bytu, ale pak taky opouštím poslední pracoviště. A že bych někomu třeba hlídala byt? Nepředstavitelné!

Co se týče věku, kdy to začíná, tak mě to začalo už tak ve 4. třídě na základní škole. Už jako takhle malá jsem po rozvodu rodičů sama odcházela do školy a sama zamykala byt. Z tohohle to určitě všechno pramení, zřejmě to bylo moc brzy. Tenkrát jsem třeba došla až ke škole a znovu se vrátila domů se podívat, jestli jsem zhasla nebo zamkla, a to to byla docela štreka... Nakonec jsem si musela vždycky dělat uzlíky na kapesníčku a celou cestu do školy jsem se na ty uzlíčky musela dívat...

OCD se u mě objevila už v raném věku, tipuji to někdy kolem 12. roku. Přisuzuji to neutěšenému dětství, kdy na mě byly kladeny nepřiměřené nároky a v podstatě jsem byl neustále vystavován psychickým tlakům, které u mě vyvolávaly pocity úzkosti. Nejprve si nedokážete sami poradit, ale posléze si vytvoříte vlastní "léčebný" program, vlastní svět, svět obsesí a kompulzí, který na okamžik navodí pocit psychické pohody a spočívá právě v provádění různých rituálů.

Problém je v tom, že jako dítě nemáte sebemenší šanci vědět, že si pod sebou podřezáváte větev a pěstujete si zárodek této značně unavující a velmi nepříjemné psychické poruchy. Ještě před pár lety jsem si vůbec neuvědomoval, že toto jednání je nesmyslné a bezvýznamné a přikládal jsem mu vysokou důležitost: Věřil jsem tomu, že pokud neprovedu rituál, stane se něco zlého. Tato porucha tu se mnou žila každý den, stala se moji součástí a je tu dodnes, ale už není tak agresivní jako v mládí. A teď se dostanu k tomu proč.

Náhodou jsem někde objevil článek, možná televizní reportហo OCD, už si nevzpomínám zcela jasně a v tu chvíli jsem si uvědomil nesmyslnost svého jednání a začal jsem si představovat, jak krásně by se mi žilo bez všech těch otravných rituálů. A tak jsem se začal léčit - sám. Nemůžu říct, že bych se toho zbavil zcela - takřka každý den mívám návaly úzkosti, které se snažím potlačit, a to tak, že se pokouším "přeladit" svou mysl na příjemné myšlenky spojené s hezkými zážitky - úzkost potom sama odezní. Nefunguje to však vždy spolehlivě a pak zcela bezděčně provedu myšlenkovou kompulzi. Ale jak říkám, pracuji na tom a lepší se to.

U lékaře jsem nebyl, farmakoterapii v tomto případě odmítám, jednak proto, že chemie v těchto lécích obsažená by mohla eventuálně vytvořit závislost na nich, a také proto, že si myslím, že toto chování je naučené, jak ostatně tvrdí jedna z lékařských teorií. Je naučené a vypěstované právě v důsledku vystavování mladé nedozrálé mysli úzkostem a pocitům strachu. Je to stav mysli, který lze ovlivnit vůlí. Někdy je to opravdu velmi těžké, to mi věřte. Ale jde to, i když občas to trochu "bolí". Možná jsem lékaře navštívit měl, podchytil by to mnohem dřív a já bych nemusel pracně zjišovat, co že mi to vlastně je. A možná, že ho navštívím někdy v budoucnu, protože člověk nikdy neví. Doufám jen, že to nebude třeba.

Pocitů úzkosti jsem se sice nezbavil zcela, to snad ani nelze. Zřejmě je to dáno i geneticky. Úzkost se prostě objeví a je tu. Ale paní obsese s kámoškou kompulzí mi můžou vlízt na záda.

Také jsem si něčím takovým prošla a v mnoha ohdlech vlastně procházím do dneška

Pamatuju si, že jsem tak ve 13ti byla silně fixovaná na svou babičku a hrozně jsem se bála toho, že umře. Babička byla věřící, a tak jsem se sama naučila nazpaměť Otčenáš a jeden čas každej den jsem se modlila, aby babička ještě dlouho žila. Pak jsem se dostala do kolotoče, že pokud jsem se nepomodlila aspoň 30x tak by se babičce něco stalo. Zabralo mi to třeba půl hodiny a děsně mě to štvalo, ale měla jsem prostě strach, že když to neudělám, tak....
Pak to nějak samovolně a přirozeně přestalo.

Tahle "porucha" je šílená v tom, že tě dovede zcela pohltit a opravdu silně znervóznit, když zadanej "úkol" neprovedeš. A taky to s časem může narůstat jako sněhová koule.

di_gi
Já bych si z toho nedělala moc hlavu. Pokud to je opravdu na tý bázi, že když třeba třikrát pohladí talisman a je v pohodě, tak bych to neřešila s odborníkem. Dokonce si myslim, že jí to časem přejde, protože já jsem měla to samé. Taky někdy na střední jsem měla talisman, který jsem vždycky před odchodem do školy musela správně umístit, jinak jsem měla pocit, že se něco stane rodině. Pak mě to samo přešlo. Teď mám zase obsesi, že nechám otevřené dveře, ne nezamčené, ale otevřené.. takže vždycky když odcházim, tak si musim na ty dveře klepnout a nahlas si říct, že jsem to zkontrolovala, prostě nedělat to automaticky, ale vědomě. A moje kámoška to má se žehličkou, když odchází z bytu, vyfotí si vypnutou žehličku uprostřed místnosti, aby nikam kabel nedosáhl a ona se nebála, že jí nechala zapnutou
To jsem četla článek o těhle obsesích(ty se teda liší od těch talismanových) a nějaká doktorka psychiatrie, která právě se zabývala obsesema a strachama jela na dovolenou a v autě dostala pocit, že nevypla žehličku, ale řikala si, že to je právě jen obsese, že se vracet nebude. A vyhořela

Takže klid, každej je svym způsobem pošuk a dokud to nevede k nějakým hodně úzkostným stavům, tak bych to moc neřešila..

Jo, tak to jsem taky jeden čas dělala. Moje mamka má nemocný srdce a já se o ni odmala hrozně bála. Bydlely jsme bez táty. Vždy, když jsem byla venku a slyšela jsem třeba houkající sanitku, tak jsem brečela, že jede pro mámu, že se jí něco stalo. Pak mi jednou mamka ukázala, jak se večer modlí, jen taková jednoduchá krátká modlitba. No...,modlila jsem se potom každý večer a když jsem to neudělala, bála jsem se, že se mámě kvůli mě něco stane. Jinak jsem s těmi rituály žádný problém neměla. Mě spíš trápí ten přehnanej kontroling před odchodem z domova. Ikdyž možná se to dá taky počítat jako rituál, že se 4x kouknu, jestli jsou vyplá kamna nebo že je televize či počítač skutečně vypnutý ze zásuvky... Každopádně mi to na jedné diskuzi pojmenovali obsedantně kompulzivní poruchou.

Jinak mi tam radili, abych si pořídila tuto knížku, že tam pár lidem pomohla. Jmenuje se Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit

Je velice těžké se z toho dostat,ale nejste na to sami.Vím o čem je řeč.

Tak když to tu tak čtu tak vše pochází z dětství, takové ty řeči když rodiče říkají před odchodem do práce a pořádně zamkni, skontroluj to, vypni konvici a všude zhasni... Já byla schopná si vsugerovat, že jsem nezamkla i když jsem věděla že jsem zamkla, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela tím víc jsem si nebyla jistá a byla jsem schopná se vrátit a několikrát mi ujel autobus.. Nešlapu na kanál, když vidím černou kočku 3x si odplivnu. Vracím se k autu a kontroluju ho jestli je zmklé... Když odjíždím na víkend často se vracím do bytu, jestli jsem vypla žehličku na vlasy, nebo vytáhla nabíječku na telefon ( vždy rodiče říkali, že z toho je nejvíce požárů), než někam jedu jdu se třeba 4x vyčůrat, to samý před spaním bych bez toho neusnula... A jsou i jiné věci, které dělám, ale snažím seto omezit, bydlím sama a na dveřích mám kouli, takže se už ani moc často nevracím... Ale všude kde je klika tak ano

Tiež by som to nepodceňovala. Nie je to sranda. Moja kamarátka naša suseda robila toto isté a v 18 sa z toho zrútila, treba to podchytiť, čo najskôr! Ona je dnes na invalidnom dôchodku. Bola dlho neliečená, až je to prerástlo cez hlavu. OKP môže mať kľudne aj malé dieťa. Ale ono si neuvedomuje, čo robí. S dospievajúcim vekom si to človek začne uvedomovať a mať aj pocity úzkosti a strach z toho, že vie, že to nie je normálne, ale tieto nutkavé myšlienky má. Prosím Ťa robte s tým niečo už teraz. Naozaj predídete zbytočnému prehĺbeniu tohoto ochorenia. Je nutné navštíviť odborníka.

Ešte podotknem, že táto choroba sa často spája s prílišnou precitlivelosťou jedinca so sklonom k strachu a obavám o svojich blízkych. Často prepukne u jedincov, ktorí prežili nejakú traumu alebo sú jedináčikovia, popr.deti silne viazané na svojich rodičov. Je veľmi dôležité od malička učiť dieťa samostatnosti a priebojnosti. No niekedy je to naozaj podmienené geneticky. Zoberme si príklad. Dvaja ľudia s rovnakou genetickou predispozíciou. U jedného sa OKP prejaví, u druhého nie. Je to vplyvom vonkajšieho prostredia, kto aké "traumy", stresy zažije. U jedinca, ktorý má to šťastie a viacmenej sa nič vážne nestane, ciže ho to nezasiahne po emocionálnej stránke, sa OKP nerozvinie do nejakej obmedzujúcej formy. Čiže je to aj vplyvom prežitých vonkajších udalostí. Súvisí to jedno s druhým. Dôležité je včasné riešenie. Ako viete, ide o poruchu neurotransmiterov v mozgu, chýba hormón serotonín. Aj spravne cielená psychoterapia dokáže eliminovať nepríjemné myšlienky.

Kamarátke sa OKP spustila po autonehode a traumy z nej. Vtedy to nabralo šialené tempo.