Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

anget
taky jsem nebyla psychicky plně připravena, ale okolnosti tomu napomáhali a jinak to prostě nešlo, taky jsem od té doby hrozně rychle vyspěla (hlavně duševně).. taky už nejsem tatínkova holčička, už jsem samostatná, dospělá žena, která sama rozhoduje o svém životě a jsem na to patřičně hrdá

já vím..jestli se to nějak vyhrotí ta už to zabalím..začíná to vadit i přítelovi,jak o něm otec pořád mluví jak kdyby byl budižkničemu..taky by mě to štvalo..doufám,že nám to s tím bydlením vyjde.jinak to udělám i tak

anget
pokud se s přítelem nerozejdeš (pokud budete šťastni, tak proč bys to taky dělala), tak se to prostě nikdy neuklidní..přeji ti, aby ti to vyšlo, asi to nebude bez následků, ale aby to bylo co nejlehčeji.... jinak jak si psala, že pokud odejdeš, tak to bude definitivní, jako že by si se nemohla vrátit? To já teda jako jezdim domů na víkend tak jednou za měsíc, protože i když nebral mého přítele, tak jako nebyl proti tomu, abych se odstěhovala když jsem byla dospělá...to ti přece nemůže zakázat, i kdyby si přítele neměla..

s těmi pěnězmi je to asi složité všude, já tké musím doma ať už od matky nebo od táty (jsou rozvedeni a každý mi měsíčně dává 2500,-) poslouchat, jak je to nebaví mi dávat nějaké peníze atp, ale oni si mě udělali, oni mě dotlačili dělat gympl, takže vysoká byla jedinou další možností.. A mám rozvrh tkový, že mám volný víkend a jeden den v týdnu, přítel pracuje a bývá někdy v práci až do večera, takže si sebe užijeme jen o víkendech a na jeden den v týdnu mi nikdo práci pravidelnou nedá a jinak sehnat nárazovou brigádu tady, kde bydlím a aby byla alsp za 50kč na hodinu je docela fuška, občas to řeším brigádou na celý víkend, ale to moc peněz stejně nedá, takže jsem rodičům vysvětlila, že ať chtějí nebo ne, peníze dávat musejí, je to ze zákona dané, takže vědí, že dobrovolně dávají kolik dávají a pokud chtít nebudou, vyběhám si to soudně a při jejich výdělcích by dávali podstatně víc..

a vztahy jsme s matkou dobré neměly nikdy, k tátovi mě bydlet jít nenechala, takže jsme se naučili časem nějak tolerovat a snášet.. s tátou je to tkové... nevím, kdž jsem byla menší, tak se ve mě viděl, ale čím jsem byla starší, tím jsem byla vzpurnější a mám svou hlavu a spoustu vlastností, které nesnáší a ví, že s něma nic neudělá, takže abych slyšela jakoukoliv chválu to ho ani nenapadne ani kdž mi byl na promoci, zato na ségru pěje ódy jak je skvělá a úžasná a to jen proto, že mu všechno odkývá a aby ji dal peníze jen tak nebo jí něco koupil mu leze až do... a přitom zatím nic nedokázala, šla na učňák, pak se rozhodla, že si chce vlastně udělat nástavbu, teďka že chce zkusit vysokou, no vymýšlí si neskutečně, ale je pro rodiče prostě hvězda.. hlavně že chlapa ani nemá, při tom, jaká je...

já odešla v 19 z domu, odjela jsem pryč, do Španělska pracovat. U nás na malám městě práce žádná, navíc po škole, takže to nešlo. Jiné východisko ani nebylo. Po půl roce jsem přijela domů, našla jsem si s kámoškou pronájem a bylo to. Peníze jsem měla vydělané,takže to šlo v pohodě. Takhle jsem to táhla ještě další tři roky, pak jsem se jednou na podzim vrátila a poznala manžela, tak jsem šla za ním do Prahy, tady jsme taky začínali oba od nuly...

Ja som momentálne vo fáze osamostatnovania Už druhy rok študujem 120km od domova, chodím ale domov vždycky kedy sa dá. Priateľ robí v tom istom meste kde ja chodím na VŠ, bývyme spolu na internáte. Je to hrozné ale zase na tie 2-3 noci d týždňa to stačilo. Dovtedy kým nám nezdvihli nájom, vtedy sme si povedali tak dosť, ideme radšej na privát. Našli sme si krásny 3izbový bytík, jediná chyba je tá že nám je to s peniažkami dosť platiť celý nájom tak sme si našli jedneho chalana ktorý je zo Švédska, je veľmi milý, tichý. Sťahujeme sa tam od marca, som zvedavá ako tam budeme spolunažívať. Bojím sa ale toho, že priateľa to bude ťahať domov. On je dosť naviazaný na domov, vždy sa ponáhľa domov s tým že jemu je proste doma najlepšie... Bojím sa že aj keď budeme spolu, furt bude utekať domov. Má 22 rokov, ja 21. Má aj sestru ktorá ma 27 a stále býva doma a ich mama si asi myslí že aj on bude do 50 bývať doma. Ja mám ale trochu iné plány
Viem že aj mne bude domov chýbať - hlavne to pohodlie, vždy navarené, upratané... Teraz budeme na všetko sami, tak to dúfam zvládneme...

Holky, když tady čtuvaše příspěvky, vůbec vám nezávidím....Já jsem sice taky ve fázi osamostatňování, s přítelem jsme si našli byt ve městě, kde chodíme na VŠ, a teď si ho zařizujeme a tak do dvou týdnů se tam nastěhujeme... Doma to máme ale oba s rodičema skvělý, máme oba dobré vztahy s rodičema, a i s rodičema navzájem, podporují nás jak nejvíc můžou (nemyslím jen finančně, ale i psychicky, jsou za nás šťastný). Přítel pracuje na částečný úvazek, a já si taky něco hledám, krom toho máme podporu od rodičů, a na víkend se máme kam vracet. Strašně vás obdivuju, já bych v takovém stresu žít nemohla....

ahoj,já bydlím sama od 18let ajsem spokojená.je mi 28let.Našla jsem jsi práci abych zvládla zaplatit nájem ajiné poplatky a jsem spokojená.Žije semnou přítel pár let.Sem ráda že mám svoje soukromí a nebydlím u našich ikdyž mají barák.radši mám svuj byt.Můžu jsi dělat co chci.K rodicum jdu jen na návštevu a je to fajn člověk mám mit svoje soukromí.

Taky už bydlím v podstatě sama, mám svou domácnost, ale čas od času je hezké být doma u maminky, která kolem mne jen celý den skáče a ptá se mě jakou buchtu chci ještě upéct.

Jinak s osamostatňováním mi velmi pomohli právě rodiče, kterým za to dlužím veliký dík, bez nich a jejich pomoci by to bylo mnohem těžší.

Jestli totiž jo, tak pro tebe nemám jediné slušné slovo. Také jsem studovala, od rodičů jsem si nevzala ani korunu a pracovala jsem při studiu..fuj, mě se chce normálně z tvého příspěvku zvracet..

vega
Mám podobný názor, ale nechci nikomu sahat do svědomí....Jsem štastná, že mám s našima i přítelovýma rodičema krásný vztah, a že spolu klidně můžeme jet ve čtyřech na dovolenou a skvěle si to užijeme.....docela se ptám, jak je možné, že to tak někdo nemá......Jakto, že někteří rodiče nemají své děti rádi a nechtějí je podporovat a dělat pro ně první poslední.....Já to tak mám a rozhodně ke svým dětem budu přistupovat stejně......A trochu si říkám, jak budou vychovávat své děti lidi, kteří mají se svými rodiči tak špatné zkušenosti..Ale to je trochu jné téma. Každopádně všechny, co se dokázali postavit na vlastní nohy bez podpory rodičů, obdivuju!

jsem si to musela 3x přečíst a doufám, že takhle jako matka nikdy nedopadnu

Zlati, mám takovej pocit, že jsi nevděčná. Já bych tě vyhodila hned