Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

Prostě je to trochu jiný, když se člověk stěhuje k někomu - příteli, než když by se měl odstěhovat někam sám...přiznám se, že mám doma pocit bezpečí a to mi vyhovuje......Sice si někteří myslí, že bydlení u rodičů=full servis, ale tak to u nás fakt není....

Jinak mi je 25.......

Reaguji na bakalářka: A u tebe si zase myslím, že je to jiná situace a odráží to tvůj hezký vztah k rodičům, žádný mama hotel.Četla jsem tvé komenty a vím, že jim vlastně pomáháš.Je vidět, že tě vaši dobře vychovali.Ve tvém případě to beru jako určitý důkaz sounáležitosti.

Momentálně jsme 1. rok na výšce a bydlím na koleji, doma se ukážu jednou za 14 dní na 3 dny a úplně mi to stačí. Před výškou jsem byla 3 měsíce v zahraničí a myslím, že pro mě i pro naše to byla taková "přípravka" Po škole si najdu byt, k našim už bych se nevrátila, umím se postarat sama o sebe a i mi přijde, že takhle mám s našima mnohem lepší vztah, když se nevidíme denně

Jak se díváte na to, když někdo studuje v jiném městě, domů prakticky nejezdí, ale rodiče mu přispívají nějakou tou korunou na živobytí (tím myslím opravdu nejnutnější peníze po dobu studia). Od doby co se naši rozvedli prakticky nemám důvod jezdit domů, nesnesu se s bratrem, on mě nemůže vystát a chová se ke mně děsně, vždycky když jsem doma, akorát uráží a nadává..nemám to zapotřebí, tudíž už chci být s přítelem co nejvíce jinde. Jenže je tady babička, táta? Jak se na to díváte a co byste poradili? Je mi 21 a vím, že doma zůstávat nechci.

Reaguji na Lalka01:
Mám zřejmě podobnou situaci, ale s tím, že bydlím stále doma.
Je mi 20, ukončila jsem VŠ, hledám si práci. Naši se hádaji, připadá mi, že spolu už ani nedokážou být v jedné místnosti. Vše se děje od doby, co bratr začal jet v drogách, dost tvrdě, naši se věčně kvůli tomu hádali a takhle to dospělo.
S bratrem se nesnesu, dělala jsem vše pro něj to dobré, platila za něj dluhy, on mě jen uráží, ponižuje.
Doma, se snažím být co nejméně, važně si připadám bezradná. Byli jsme dokonalá rodina, nejen na pohled. Ale dva roky už je to všechny pryč!
Takže doufam, že co nejdřív seženu práci a najdu si nějaký slušny nájem.

Ahoj, tak já taky řeším naprosto opačnou situaci než zakladatelka tématu. Uz 5 let mám přítele, naše dětská láska, která začala v mých 16 letech nám vydržela V září nastupuju do 3. ročníku VŠ, takže dva předchozí roky jsem bydlela na koleji v jiném městě, ale odjížděla jsem v pondělí ráno a už ve čtvrtek odpoledne byla doma, takže než jsem se nadála, byla jsem doma. Pátky a víkendy jsem přes den bývala u našich a večery a noci jsem byla u přítele. Letos začátkem roku jsme si z přítelových našetřených peněz a peněz mých i jeho rodičů koupili byt a postupně ho celý rekonstruovali. Z každého jen malinkého pokroku nebo jakékoliv nové věci jsem se radovala a pořád říkala, už aby to bylo hotové, ať se můžeme stěhovat. Teď to přišlo. Stěhujeme se do svého bytu, který je kousek od mých rodičů, ale já se najednou cítím divně. S přítelem chci moc bydlet, ale zároveň se nějak nemůžu odpoutat od našich, jsem na mamku dost fixovaná. První noc jsem měla slzy v očích, nemohla jsem spát a celou noc jsem přemýšela, jaké to najednou bude bez našich, co asi zrovna dělaji atd. I když vím, že k našim kdykoliv můžu přijít je mi smutno. Snad to časem přejde a zvyknu si. Měl někdo z vás i takovéhle pocity? Díky za odpovědi.

Reaguji na bacardi: také se toho bojím, ještě se tedy sice nestěhuju, ale do konce roku to asi příjde...také jsem na mamku dost vázaná a už teď se bojím, jak to ponesu já i ona....ikdyž asi jde jen o zvyk...moc jsem ti nepomohla, ale tak aspoň víš, že nejsi sama, která to tak má

Jelikož jsem neměla s rodiči nikdy moc dobré vztahy, tak jsem brala stěhování jako nutný únik. Jsem člověk, který si nenechá diktovat, nesnáší pravidla a staví si hlavu proti všemu, co jemu samotnému nepřipadá logické a rozumné. Je mi 23(čerstvě) a z domova jsem 2 roky. Občas uvažuju, jestli jsem udělala dobře, jelikož mám stížené možnosti studovat a vzdělávat se , ale vím, že doma jsem zůstat bohužel nemohla, takže denní studium by nešlo ani tam. Zatím to, myslím, docela zvládám i když od přírody jsem taková, že na sebe kladu vysoké nároky, tak si říkám, že musím víc vydělávat, víc se učit, víc domýšlet věci do důsledků, jelikož když něco zvořu, tak se nemám kam vrátit. Ale pravdou je, že kdybych mohla v klidu žít doma, třeba jen s mamkou, tak bych do toho šla radši než být sama, ale to je nereálné

Reaguji na Mia_Sofia: ve svých 20letech k příteli do rodinného domku:
Tak to jsi měla velkou výhodu, že jste měli s přítelem rodinný domek. Já za rok končím školu a upřímně už bych taky nejradši měla své bydlení. Což o to, moji rodiče nám šetřili na bydlení, ale problém je ten, že přítel pochází z chudších poměrů, obávám se, že žádné velké úspory od rodičů nemá, svoje úspory taky ne, protože sotva začal pracovat. Vím, že je to ode mě hnusné, ale právě kvůli přítelových poměrům někdy pochybuji nad naším vztahem, protože mi chybí z jeho strany aspoň nějaká malá finanční jistota. Pořád ve mě přetrvává ta myšlenka, že hlavně chlap by měl být aspoň 50% živitelem rodiny. Jenže vím, že i když by mi moji rodiče mohli dát peníze na pozemek domu, přítel by nepřispěl v podstatě ničím. Řešila jste některá z vás toto?

já před pár měsíci do svého bytu, je mi 24. S rodiči jsem si vzácnější, mám konečně pocit, že se o sebe dokážu postarat.