Našly jste toho pravého (nebo si nejste jisty)?

Měla jsem hodně složitý a bouřlivý vztah (nevěra, lhaní, rozcházení-scházení, "kamarádský vztah" atd...) a po 4 letech se mi podařilo ho ukončit.
Našla jsem si nového přítele a doufám, že je to ten pravý! Poprvé v životě mám pocit, že někomu můžu 100% věřit a to je pocit k nezaplacení!

Ahoj holky,
taky se Vám musím svěřit se svým příběhem. Věřím na osud a pokud spolu mají dva lidi strávit zbytek života, cestu si k sobě najdou. Je mi 22 let a před 3 lety jsem poznala pana Božského(29let) a nějaký čas s ním byla. V té době jsem neměla tušení co to opravdu znamená milovat a on mi v tom vůbec nepomohl, právě naopak. Samá hádka, rozepře, výčitky, ... Rozešli jsme se ve zlým a ty 3 roky se neviděli. Letos v lednu jsme se náhodou potkali a za pár dní si psali na FB..Zničehonic spolu začali trávit čas, kino, inliny, večeře,... Nádhera..Zamilovala jsem se do něj až po uši. Nevím co bych bez něj dělala. Naprosto přesně vím, že to je chlap se kterým strávím zbytek svýho života a že to bude ten nejlepší táta, kterej se postará nejen o děti, ale i o mě. Takže holky..přeju Vám hodně štěstí v hledání pana pravého a věřte, že až přijde, poznáte to

Ano. Já ho našla a doufám, že nám ten vztah vydrží až do našich posledních dní.
Oba jsme tranceři, seznámili jsme se na Transmission a rok jsme se jen kamarádili na dálku, poznali jsme se a zjistili, že máme spoustu věcí společných.
Postupně jsme se sestěhovali jeden k druhému, už spolu chodíme pět let, máme si pořád co říct, máme svoje fórky, kterým rozumíme jen my dva, společnou bandu přátel, společnou zálibu v hudbě a obojí rodičovstvo nás navzájem přijalo velmi hezky.
Je to nejhodnější chlap na světě, otevírá mi dveře, když někam jdeme, sundává mi kabát, než si sednu v restauraci, tak mi posune židli a i po těch pěti letech si jsme neskutečně blízcí, v jednom kuse máme hlavy u sebe....
Doma pomáhá taky, je v podstatě vychovaný k tomu, aby byl doma k ruce, tj. kdykoli si řeknu, přijde pomoct s přípravou jídla nebo úklidem. Naopak ho strašně mrzí, když celou večeři udělám sama a po něm nic nechci a zavolám ho až k hotovému. Cítí se potom nevyužitý a ptá se, zda je vše ok... To je prostě strašně roztomilá vlastnost, navíc spousta chlapů se v domácnosti chová přesně opačně...
Máme nádherný vztah, upřímný, veselý, rozumný. Kombinace "nejlepší kamarádi" a "partneři pro život" je prostě perfektní.
Nikdy ho nechci ztratit, doufám, že se tak vážně nikdy nestane, a předpokládám, že by mi nezahnul, protože to, co chce, dostane u mě, a o to, co chci já, si umím taky říct, takže taky nemám důvod koukat jinam. Navíc holkám kolem se líbí, takže si ho hlídám!
Všem vám, co tu jste a ještě jste nenašly, přeju zažít něco takového. Je to paráda.

Reaguji na emko: Ahoj,

asi se chci trochu vypovídat a taky zjistit jak to mají ostatní např. v podobném vztahu..
Již 2,5 roku znám jednoho muže, seznámila nás moje kamarádka (on je její nevlastní bratr) a hned napoprvé jsme si padli do oka. Vyměnili jsme si skype a začali si psát, on byl již v několikaletém vztahu a má s ní chlapečka. Ten vztah jim dlouhodobě nefungoval, ale klučík byl malý, tak se snažili to nějak vyřešit, navíc on byl tak trochu "podpantoflák" a ona takový generál..Ale jinak z našich rozhovorů jsem zjistila, že je to úžasný muž, inteligentní, šarmantní, zábavný, samozřejmě měl a má i svoje chyby, kdo ne..

No..psali jsme si skoro každý den, nejdříve obecně, skoro samé společné zájmy, postoje a pohled na svět, on mi říkal, že jsme spřízněné duše a že je rád, že mě zná, že vždy se těší na naše konverzace a zlepším mu náladu. Já byla taky ráda, jenže ouha..já nezadaná a co se nestalo, platonicky jsem se do něj trochu zakoukala, párkrát jsme se viděli a bylo jasné, že to jiskří. Jeho nevlastní sestra a má kámoška si z nás dělala srandu, že jsme pro sebe ideální pár, ale já to brala v mezích, on byl prostě zadaný a tečka. Jenže postupem času jsme si spolu i zaflirtovali a ty hovory byly důvěrnější (ale nikdy jsme nepřekročili tu hranici, žádné virtuální milenectví). Co jsem ho znala, jsem nebyla schopna s nikým navázat vztah, nikdo mě nikdy nezaujal jako on, jen pár schůzek a víc nic. Navíc já v té době ani nic vážného nehledala, byla jsem zklamaná z předchozího a dávala to i světu najevo, jako že jsem mladá a nezávislá a nikoho nepotřebuji. on mi na to vždy reagoval, asi potřebuješ najít toho pravého, se kterým se ti svět obrátí naruby a jednou dodal..kež bych tě potkal dříve, kdyby tak věděl co cítím.

Pak se stalo, že nakonec vztah nevydržel a oni šli od sebe, ta jeho přítelkyně řekla, že už takhle nechce, že se jen hádají a odstěhovala se, v té době ta má kámoška slavila narozky a my jsme se tam opět po delší době viděli spolu a co se nestalo..Já jsem nechtěla, nechtěla jsme do toho skočit a být náplast či něco, nespala jsem s ním, ale něco proběhlo.
Jestli jsme si do ted psali hodně tak ted skoro denně. Byl nadšený (aspon se tak jevil) že nakonec za ním přiedu a já přijela a bylo to. Já teda měla strach, že mi to ublíží tak si trochu držela odstup a dávala maličko najevo, že nikam nespěchám, že se vídáme je nám hezky, on to samé..jenomže já do toho šla už trošku zabouchnutá a co se nestalo..zabouchla jsem se..věděla jsme, že to neni chození..jezdíme k sobě jednou za čas, zezačátku skoro každý druhá víkend, pak méně, tu byla nějaká akce a on nemohl..ale denně si píšeme a mluvíme o všem, on mluví o problémech s ex a tím, že někoho má a že mu vadí, že mu ńechce dávat kluky, mluví se mnou o alimentecha tak vůbec..
problém je, že takhle je to už 7. měsíc a já chci víc. Jenomže nechápu myšlení mužů a pořád jsem asi dost naivní. Je nám spolu nádherně, máme spoustu společného, on se mnou mluví skoro o všem, já moc ne, dáno mou povahou a taky tím, že když něco napíšu, necítím uplně zájem, ale to je i tím, že je to chlap a nereaguje tak jako my ženy, které vyslechneme, ne že by nevyslechl to zase ne..Sex jetaky naprosto parádní, ale stále cítím víc a víc že se to posouvá někam kam nechci. už si nepíšeme takové ty polosladké řeči, to mi psal zezačátku, možná aby mě dostal..nikdy miluji tě, ale takové to, ty jsi úžasná, je mi s tebou krásně, moc se na tebe těším..Možná tady došlo k problému, že potom jak si rozumíme a tak jsme si myslela, že začneme nezávazně, aby si ujasnil po rozchodu v hlavě co a jak..ale to se nestalo.

Vídáme se ted jen když má čas a nemá nějakou akci s kamarádama a když tak k němu a nic víc, je fakt, že jsem měla i smůlu na počasí a mohla jezdit až v so odpo a hned v ně odpo zpátky, protože mám hodně práce. Navíc je tu vzdálenost, on je z Brna a já z Plzně
No, nedávno jsem někoho potkala, kdo jeví zájema vůbec se jeví, že mu na mě záleží víc než na tom prvním. Jsme z toho ted tak zmatená a nevim co dál, já se ho už před měsícem ptala, jak to tedy mezi námi je, zda spolu teda jako chodíme či jak, že jsem někoho potkala, nic od toho nečekám, jen že se s ním možná občas sejdu, že nevím a uvidim a on mi řekl, že teda nad tím ještě nijak nepřemýšlel, že ted neví co a jak, že mě má rád a neni to jen o tom, že se spolu vyspíme, ale že ted mi víc říct nemůže, ale že spolu nechodíme, ale nehledá nikoho jiného, ale pokud by se stalo, že by někoho potkal a vyspal se s ní, že by mi to řekl a probrali bychom co dál a zda se já někde zamiluju, tak že bysme to skončili..že se to mezi námi třeba někam posune, ale ted prostě neví co na to říct.

Asi chápete, že se mi to neposluchalo dobře, já to na sobě teda nedala znát..
Tak si říkám, jak to mám brát, jelikož mám nasazené růžové brýle, nej kamarádka je jeho sestra a nikdo o nás neví.
Přijde mi, že si nějak uvědomil, že má najednou svobodný život, že je fajn, že je tu někdo s kým jednou za čas..možná řeší problémy kolem dětí, peněz a rozchodu, to byvh chápala, i tu vzdálenost, ale že mi napíše, že pokud se zamiluji..nebo že kdyby se stalo, že on někde něco..sie to nehledá, ale kdo ví..a že nejsme jen na sex? uchlácholení? Mám ho sakra ráda a jsem ochotna i počkat co dál, ale nějak mě to začalo ubíjet. Říkala jsem si, zkusit ho nějak "dostat" mít příležitost v létě třeba a někam i na jednodenní výlet, podniknout něco víc než jen k němu, ke mně a max nějaká procházka..Já nevim, najednou se tu objeví někdo, kdo má zájem a chce vážný vztah, problém je, že já nejsem schopna se sblížit s někým jiným amám ho v hlavě, ale nějak mám pocit, že mě jen využívá, když zrovna nemá co jiného dělat. tak jestli je to nezávazné, at..nic mi neslíbil, sice to občas působilo..no ale to možná jsme si namluvila, proč mi ale hned píše, když se přihlásim na skype. v minutě mi napíše a už se bavíme o všem možném. uvažuji, zda ho nemám chvíli vydusit a třeba se týden nepřihlásit, ale to asi nevydržím, jsme tak zvyklá být s ním denně v kontaktu.. bohužel, něco udělat musím, čekat a jednoho dne mi napíše, že někoho potkal a dá mi vale a já ztratím někoho, s kým si poprvé v životě umím představit život a i pro m přítele a důvěrníka.
Co se honí chlapům v hlavě, když mají milenku, se kterou si rozumí, svěřují se jí, v sexu to klape, to mají fakt tak jednoduché, že se jim do toho nezamotají city? Máte někdo podobnou zkušenost s takovým vztahem? On asi neví jak jsme na tom s city, i když snad tak natvrdlý není a aspon musí tušit, říkám si, byl by schopen to všechno jen tak zahodit a pak mám dny a říkám si, co pro něj jsem, nic..holka na zavolání a sex a kecy, že na sex jen nejse jsou jen kecy..možná kdyby to byl někdo koho jsme někde potkala a neznala a dali to takhle dohromady, ale pro mě to byl přítel, kterého jsme nějak znala, třebas hlavně přes internet, ale i jsme se párkrát viděli a vše ok, porozumění naprosté, takže možná proto se mi nechce věřit, že bych pro něj byla jen holka co byla zrovna k mání a že by to prostě tak jednodše zahodil, ale kdo ví, chlapi to mají možná jinak a tohle všechno pro něj nic není..
sorry, že to píši sem, ale nejde mi založit nové téma

Našla jsem toho pravého, jsem si jistá, ale určitě není dokonalej, bohužel. Zajímalo by mě, jestli jsem já ta pravá pro něj.

Reaguji na chocolattecoffee: Hezky napsáno, cítím to stejně a doufám, že i on ))

Tak já si bohužel jistá nejsem. Zrovna dneska jsem se o tom víc než hodinu bavila s kolegou. Před pár měsíci jsem řešila dilema: 2 muži, s oběma jsem chodila (s každým jindy ), nevěděla jsem, jakého zvolit, protože jsem měla ráda oba, byli jako noc a den, jak vizuálně, tak povahově, každý měl svá pro a proti. Nakonec jsem zvolila jednoho z nich: je hodný, milý, spolehlivý a čestný, ale chybí mi u něj divokost toho prvního. Na druhé straně ten divoký byl zase divoký až moc, navíc jsem mu příliš nedůvěřovala.
Takže teď jsem s jedním z nich, ale dokonalé to není - mám ho moc ráda, ale nejsem zcela přesvědčená o tom, že je to ten pravý (takže to asi ten pravý není ). Na druhé straně je mi 30, snažím se uvažovat rozumně a říkám si, že nemám příliš času čekat, jestli se někdo dokonalý objeví (vzhledem k věku bych v následujících cca 3 letech měla mít dítě). Takže zůstávám s tím, který je fajn, ale ne super. Možná je to chyba, možná by byla chyba ho nechat jít. Prostě nevím

Tak já si taky nemyslim, že jsem potkala toho pravého. Sice bych si v hloubi duše strašně moc přála, aby to byl můj současný přítel, ale to tak asi není. Oboum je nám 26 let, on je ale moc fixovaný na svou svobodu, za 1,5 roku jsem neviděla ani jeho rodiče, je dost do větru a taky nemá úplně vyřešenou svojí minulost (kdo ví jestli to je jen minulost..).

Takový vztah bych asi nevydržela... Lepší je být sama než s někým, o kom pochybueš a kdo tě za takovou dobu ještě ani nepředstavil rodičům...

Jinak tedy já také pevně doufám, že jsem našla toho Pravého...

Opustila jsem po sedmi letech skvělého kluka právě proto, že jsem cítila, že se vzájemně vzdalujem. V šestnácti jsem si myslela, že je ten pravý a ten pocit vydržel fakt dlouho A pak najednou nic... Zjistila jsem, že já nejsem já. Že se chovám tak, jak si přeje, abych se chovala a stejně tak on. V podstatě jsme spolu "vyrostli" a vzájemně se ovlivnili. Fungovalo to, ale ani jeden jsme nebyli sám sebou. Po roce od rozchodu vidím, jak jsme se změnili a jsme každý víc sám sebou a šťastní.

Reaguji na andrejka86:
tak to je tedy román,respektivě obrovské počtení....Dosti jste si se sepisováním dala práci,myšleno samozřejmě v dobrém!Klobouk dolů

vždycky když si pokládám otázku "je to ten pravý" tak si současně dávám i "a pravý pro co"
Někdy tak sama se sebou polemizuju