Cituji Peg: tak jsem měla pocit, že se nemusím nijak snažit, že si můžu delat co chci a bude mi to odpuštěno.Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a uvedomila si, že o nej mám strašný strach, když není doma, když nekam jede autem v zimě v nejaké sněhové kalamite nebo když je nemocný atd... uvedomila jsem si naštěsti že tak hodneho člověka jen tak nenajdu..a přestala jsem se chovat jako ***** dřív než jsem něco vyvedla..Tak si dávejte pozor až si budete říkat že by jste se s přítelem nejradši rozešly, jestli to děláte jen z dlouhé chvíle nebo je to oprávněné
Bohužel někdy si to člověk neuvědomí a "kašle" na to dál. Říká si šak co, stejně mi to odpustí, najdu si jinou, nebudu jen s tou jednou apod. U mě to tak není, ale cítím to ze strany mého přítele. Myslela jsem si hned od začátku, co jsem ho spatřila, že je to ten pravý, že spolu budem už navždy, teď už si to bohužel nemyslím, jsem hrozně nejistá, protože on se mnou budoucnost neplánuje, nemyslí si, že jsem ta pravá, necítím se šťastná, je ještě hrozně mladý, jsem jeho první holka, dělí nás dálka atd.atd. Takže jsem sama zvědavá, jak to dopadne a zda ještě vůbec potkám toho pana P.
Já jsem s manželem byla krásných 16 let a myslela, že je ten pravý a on celých 16 let byl.Jedna chybička na něm byla a to jeho přehnaná žárlivost, ale jinak byl opravdu poklad.Děti i mně moc miloval, ale pak najednou ze dne na den začal být zlý, nechodil domů, pil , lhal, nedával mi peníze..........no měl ženskou a má ji stále.Přišel rozvod a vše krásné se rozplynulo.Nestýkal se rok ani s dětmi.Nyní je vidí maximálně půl hodinu měsíčně.Člověk se může tak zmýlit.Zůstala mi jen tíha v duši.
Já jsem to u něj cítila už ve 14ti letech. On to cítil taky hodně a nakonec jsme se zas potkali a jsme spolu. Jestli nám to vydrží, dá snad pán bůh...
Ahoj holky tak mě tohle "poznání" taky zatím míjí..ale zato vždy zaručeně poznám že to na celý život nebude a zatím to vždy vyšlo chacha Ale v současnosti mám přítele do ktereho nejsem zamilovaná ale sexualně me i po roce a pul přitahuje stále stejně... a že nejsem zamilovaná je jen dobře jsem zjistila takže třeba nám to vydrží na ten celý život
Cituji Lilliana: doufej, že nevydrží
já bych docela ráda nebot tím že nejsem zamilovaná tak se netrápím , nevisím na mobilu, nejsem slepá vuči ostatním mužum a celkově vůči světu...nekašlu na sebe s pocitem že mam prince doma nadosmrti a ten mě bude milovat i s pár kily navíc atd...tak nějak je mi dobře ...nemám ani pocit že se dusím nebo tak něco, což jsem někdy ve vztahu měla, nebo že jsem příliš závislá na přítelovi..ale uvidíme co se mnou udělá miminko , respektive s naším vztahem ted je to celkem pro mě vyhovujicí..
Jak u bývalýho tak i u současnýho u mě fungovalo to uvědomění po 8mi měsících. U bývalýho jsem věděla, že určitě ne a u mýho manžela jsem mu propadla. A taky když jsem toho svýho mužíčka viděla poprvý,tak mi proběhlo hlavou: "Tenhle člověk bude v mým životě něco znamenat." Ten hlas jsem zapudila, opravdu se mi tehdy nelíbil, ale hlas měl pravdu. Dneska jsme spolu 8 let z toho 5 jako manželé a v létě se nám narodí druhá dcera. A ať se dívám, kam se dívám, tak mám nejlepšího chlapa pod sluncem. Tak ať i Vaše plány vyjdou.
Reaguji na Terysek86: "..když jsem toho svýho mužíčka viděla poprvý,tak mi proběhlo hlavou: "Tenhle člověk bude v mým životě něco znamenat." Ten hlas jsem zapudila, opravdu se mi tehdy nelíbil, ale hlas měl pravdu."
Až na to, že nejsme manželé, to mám podobně. Dali jsme se s přítelem dohromady až 3 roky poté, co jsme se seznámili. Nelíbil se mi, tak jsem ho nechtěla ale vždycky, když jsem ho viděla, mě k němu něco táhlo. No po třech letech jsme to dali dohromady a teď jsem zamilovaná až po uši a strašně mě přitahuje kdo by to byl před těmi třemi léty řekl..asi nikdo, neb byli všichni dost v šoku, že my dva jsme spolu
Jak na to aby to vydrželo...Moje babička s dědou jsou spolu 60 let a to díky toleranci, lásce, diplomacii - babiččině samozřejmě. Děda je hlava rodiny a babička krk který tou hlavou kroutí. A jak psala Laky, lehká nedostupnost a zdravý nezájem. Jinak můj dětský vzor šťastného manželství byli naši známí. Chovali se k sobě i po 20ti letech manželství hezky, bylo na nich vidět že se mají pořád rádi, vodili se za ruce a u nich doma bylo prostě fajn. No a pak zblbnul, našel si babu (kupodivu žádnou mladici) a ke svojí původní rodině se zachoval jako hajzl (vztahově i finančně). Všichni kdo je dobře znali byli v šoku. Z toho vyplývá další rada Laky - počítat zkrátka i s touto variantou a myslet na to že chlapů je dost a nehroutit se.
Chodili jsme spolu do třídy na ZŠ, já ho nesnášela, on provokoval... A ve chvíli, kdy jsem ho v 17 s odstupem těch dvou let potkala na ulici, se mi podlomila kolena, měla jsem pocit, ze ho prostě chci, že bez něho to nepůjde... Po několika měsících jsme se dali dohromady Zpětně si říkám, že možná ta averze vůči němu v pubertě byla nějakou předzvěstí Jsme spolu 6 let a já jsem ráda, že jsme oba tenkrát potlačili svou stydlivost, protože bychom okolo sebe možná chodili ještě do dneška... a zda to vydrží i dál - to prostě uvidíme.
Je mi 21 let, příteli taky. Jsme spolu 2 roky, on bydlí s mámou a bratrem, já u našich - zatím. Už když jsme spolu začali chodit, říkala jsem si, že jsem si s nikým tak dobře nerozuměla, jako s ním. Ani s nejlepší kamarádkou, prostě jsme se pořád smáli, líbali a i sex byl jako souznění. A je to tak DODNES, je mým přítelem i nejlepším kamarádem, dokáže mě podržet, rozesmát, dojmout, prostě můj vysněný princ. Vím, že je to ten "pravý"(ach, ta klišé), vím, že si ho vemu, bude to otec mých dětí, je prostě v mých očích hvězda. Ale vdávat se chci možná až tak za 5 let, žádné spěchy
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.