Manželka vs. Milenka?

Reaguji na Lauritta: Naprostý souhlas a já to cítím naprosto stejně

presne tak, a aj ked sa človek snaží v danej chvíli pomôcť, tak ona v tom vzťahu ostáva, trpí mu to a potom kade chodí, tade rozpráva aky ma ona život atď ..
to už ani nieje tolerancia ale utopia, že ak mu to vydrží on/ona sa zmení (jasne hraju tu role aj zezemie, strach)

Máš kus pravdy, ano, ženy se staly ve vztahu rovnoprávnější, to je rozhodně dobře.

Ale u Lidul jsem si nějak nevšimla, že by byla chudinka nešťastná utrápená... ono něco jiného je skutečné utrpení ve vztahu, kdy muž ženu bije, je alkoholik nebo je vztah jinak, jak se říká, "patologický".

A něco je jiného je - jak to nazvat - rozežranost a tady bych řekla i nuda, tak trochu touha po vzrušení. Myslím, že "uspokojovat" se může člověk i jinak, než tím, že dělá idiota z partnera, kterého si DOBROVOLNĚ vybral jako životního parťáka.

Ano, milenky byly, jsou, budou - jen dělat z nectnosti ctnost a ještě to omlouvat není dobrá věc. Kdo chce podvádět, ať to dělá, ale ať se neohání jiným vnímáním a jinými podobnými poetickými nesmysly.

Neuznávám, že "nějak se to stalo" - nestalo se samo nikdy nic, milenka (a už to tu taky padlo) šla do všeho vědomě, věděla, jak jsou karty rozdaný.

Není nic snažšího než říct dotyčnému samečkovi, promiň, srovnej si život a pak třeba přijď..

Je to i sebeúctě, někomu stačí být druhý, někomu ne. A pokud by paní tady z diskuse udělala sama něco se sebou, třeba by mohla prohlásit, že se lepší stala díky svojí práci na sobě a ne tím, že se dobrovolně postavila do role čísla tři max. (první žena/děti...možná pak práce + další) svého milence. Přála bych jí, abych jí to došlo co nejdřív, než bude pozdě.

souhlas.

Reaguji na Lauritta:
Taky mě překvapuje, jak velkou polemiku to rozpoutalo... Nemyslím, že za své chování zasloužím medaili, ale ještě že mě mnohé ženy zde nemohou ukamenovat...s radostí by se toho chopily. Situaci řeším tak, že se snažím manželovi vysvětlovat, jak naše partnerství není to správné... že to těžko vydrží celý život... pomalu ho na to připravuji, aby měl čas si na tu myšlenku zvyknout. On se mnou moc nekomunikuje, má svůj svět...vlastně nevidí nic, co by bylo špatně. Vše doma rozhoduju a řídím já (nikoliv dobrovolně, ráda bych se o to podělila), on se ozve až když je něco špatně a to je pak debata... Má svoji práci a klapky na očích. Kdybych měla hlavu na zeleno, nevšimne si... takže já odejdu, až k tomu najdu dost odvahy - odvahy hlavně kvůli dceři. Má nás ráda společně.
Co milý udělá, to nevím a je to jeho věc.
Rozumí mi, poslouchá mě, mluví se mnou... stará se o mě v těžkých chvílích. Jinak nezanedbávám dítě, jsem s milým, když jsou jeho děti ve škole a moje malá ve školce. Máme oba práci takovou, že nám to umožní. Práci pak doháním někdy večer, nebo prostě musím pracovat intenzivně, což pro mě problém není.

Takže asi tak...řešim to potichu v sobě...zbaběle, zdlouhavě a bolestivě. Ale nejsem žádná chudinka a za všechny své radosti a starosti si můžu sama...a sama se z nich musím vylízat.
Jen mi vadí ty útoky tady. Zpravidla to není jen názor a třeba pokus o rozebrání problému a nebo trošku porozumění, prostě kamenování...naštěstí nejsem na ráně naživo

Nejsem zlý člověk a záleží mi na názoru druhých lidí, ale na většinu věcí tady se nijak reagovat nedá...

Reaguji na Lidul:
Tvé chování není jen zbabělé, jak jsi sama napsala, ale vědomě, či podvědomě odsunuješ svá rozhodnutí, protože řešíš otázky, co se stane s tvým vztahem, až se někam posune, když se případně rozejdeš se svým mužem. Těch otázek je hrozně moc:
Nespadne můj nový vztah do stereotypu? Bude mne stále milovat, i když už se nebudeme muset schovávat, nebo si zase najde novou přítelkyni, když už jednou dokázal být nevěrný? Nebude ode mě nakonec utíkat zpět ke své ženě a dětem? Odpustí mi má dcera, že jsem rozbila rodinu? Odpustím v konečném důsledku sama sobě?...
Vůbec ti tahle rozhodování nezávidím.

Reaguji na True:
naprosto souhlasím
Lidul, tady nejde o žádné kamenování, ale snažíme se Ti, někdy možná dost důrazně naznačit, že nejen Tvůj manžel

I Ty máš momentálně zatměno tím, že jsi zamilovaná a přesně, jak psala True, tyhle otázky si prostě odmítáš položit. Já bych k tomu přidala ještě otázku : A chce můj přítel taky tak spálit mosty jako já ? Oni většinou muži tuhle tendenci nemají..A může se stát, že jednou budeš svého rozhodnutí litovat. Asi řekneš, že Ti to za to riziko stojí, to už je opravdu jen Tvoje věc a Tvoje rozhodnutí.
A kvůli tomu, že my "věrné" tohle dilema neřešíme, nemusíš kolem sebe kopat a nazývat nás přízemními. Na věrnosti a spořádaném rodinném životě není nic přízemního..

Reaguji na True:
Kdybych řešila jen tohle, je to ještě v klidu. Řeším to, co jednou řeknu dceři, když už teď je pro ni nejdůležitější - byli šťastní až do smrti. Co jí řeknu o lásce a soužití, když sama si s tím nevím rady. Co se stane se vztahem, to není tak důležitý. Samozřejmě miluju toho svého milého jak jen se milovat dá, ale proč žiju v nespokojeném manželství a jestli je lepší v něm zůstat - kvůli maličké dceři - nehádáme se, nejsme na sebe zlí, jen nám chybí porozumění, láska a potřeba být spolu... Otázky, co píšeš Ty, mě zatím nenapadají...možná ty poslední dvě...ne vyloženě takto, ale řeším něco takového.... Dcera, potažmo rodina je samozřejmě důležitější než milý a můj osobní požitek z čehosi, tak řeším sama v sobě, proč ho tolik potřebuju.

Reaguji na amelie1111:

Ale prosímtě, nikoho tady jsem nenazvala přízemním, jen že by těch nadávek a kamenování mohlo být míň a nemusely být tak striktní a agresivní jsem si myslela. A už vůbec mi nevadí, že někdo toto dilema neřeší... záviděníhodná je situace, kdy se k tomuto nemusíš nikdy dostat. Pokud někdo soudí tak rozhodně, tak podle mě není moc moudrý, to ano, to si myslím, ale to opět neznamená nic zlého o něm... jen jsem popsala, co mi vadí na některých běžných panelákových rodinách...a nikomu jsem nepodsouvala, že si to myslím konkrétně o něm... a že větší zločin je dítě bít, na manžela stále ječet, pomlouvat se vzájemně se sousedy a cítit se jako světec...že každý máme své hříchy a zla, ale otázka je, zda se na to tak dokážeme podívat.

Reaguji na Lidul:
Je to hrozná škoda, že i když jsi s manželem krátce, tak si nemáte co říct,
nebo je možné, že ti to dřív nevadilo, a začala jsi to řešit až ve chvíli, kdy sis našla přítele?
Ono to tak bývá, že s novou láskou se začnou otvírat nové obzory.
Mám chlapa, který je jedním slovem super - postará se o rodinu, je skvělý jako otec, manžel i milenec a stále mne velmi přitahuje, ale ve chvíli, kdy bych se "někde zapomněla," určitě bych na něm náhle objevila spoustu chyb.
Amelie má pravdu. Nekamenujeme tě, ale tušíme, že ten krok na tenký led, je většinou dost nebezpečný a zdaleka ne jen pro tebe - jak sama víš.
Nikdy nemá člověk říkat nikdy, protože nevíme, co nás v životě potká a jakých kopanců se dopustíme, ale myslím si, že je dobré o vztah pečovat a bojovat o něj a nevzdávat to.
Jakmile však do vztahu vstoupí někdo třetí, bývá to počátek konce a proto bych si sama za sebe přála tuhle pomyslnou čáru nepřekročit.
Konec konců, každý vztah dřív nebo později spadne do stereotypu a pro chvilkové potěšení a momentální zamilovanost nemá cenu bořit mosty.

Reaguji na True:

Na tohle už se reaguje lépe... byla jsem rozhodnutá odejít ještě než jsem milého potkala. Nejdřív jsem se s milým radila spíš o tom, jak věci řešit...o tom jak u nich doma to je, je o 12let starší, už ledasčím prošel. Začala jsem k manželovi být pozornější, přestala reagovat na zbytečné vyvolávání hádek a snažila se to ještě udržet. Byl vtipný, moudrý, zábavný a já každý den, kdy jsem ho viděla, jsem měla dobrou náladu a tu jsem vnášela i k nám domů. Zůstávala ale bez odezvy stále jen ve mně. Pokoušela jsem se s mužem mluvit, aspoň třeba večer chvíli, jsem rozmazlovací typ. ráda peču a vařím, mám ráda takové to krásné teplo domova a zase se mi lépe dařilo ho udržovat....takže někdy mám pocit, že díky milému jsem to chtěla zkoušet dál a tím si i alibisticky vsugerovala, že to není tak zlé, co dělám. protože samozřejmě naše kávičky a obědy se postupem času staly něčím víc, protože to přijemné napětí mezi námi bylo obrovské.
Jak tu mnoho žen zmínilo, muži to mají jinak. Milý má čtyři děti, nemůže v tom nechat ženu samotnou a když někdy "vybouchnu" a řeknu mu, že já už nemůžu a proč si sex nevyřeší prostě někde... a ať mě nechá být...řekne že spolu nemusíme spát, tak prostě nebudeme, ale že nemůže se mnou nemluvit a mě nevidět...
Na jednu stranu mám radost, že jsem kdy takový pocit zažila, ale na druhou stranu takové dilema bych nikomu nepřála.
Proto já v tom svém rozhodování ani mílého moc neřeším, vím že mi pomůže v čemkoliv, má mě rád, ale hned tak odcházet od ženy nebude, neb se bojí, že by byl málo s dětmi.
Řeším, co je lepší pro mou dceru a pro mě a abych příliš neublížila manželovi...
Bože, jak já se vždycky bojím Vašich reakcí...

Je to dilema, zda sem psát nebo raději ne...

Pokud ti to pomáhá vyventilovat myšlenky a utřídit je, tak je to jenom k dobru věci.
Lidko, to jak více popisuješ problémy u vás doma je dobré, pojmenováváš věci a i my ostatní to pak můžeme vidět tvýma očima.Nemyslím si, že jsi špatný člověk, to jde poznat už i z takové drobnosti, jako že o manželovi mluvíš víceméně hezky a nemáš potřebu jakkoliv očerňovat manželku svého milého.A věř mi, že to málokterá žena v tvé situaci dokáže.
Jak ses v posledních příspěvcích více otevřela tak už to není ten prvotní pohled na stereotypem znuděnou mladou ženu, ale spíš na nešťastnou mladou ženu, která se nechala strhnout zájmem a možná i trochu obdivem zkušenějšího chlapa a neví kam dál.Myslím si, že on ženu neopustí, nejen kvůli dětem, ale i proto, že alimenty na čtyři děti jsou ekonomická sebevražda.Z jeho strany mi to chování přijde hodně nezodpovědné, má za rodinu zodpovědnost, sama jsi psala, že poslední dítě je malé a teď k sobě připoutal i tebe.

Souhlasím, nejhorší by teď bylo připoutat se a spojit své bytí či nebytí s jiným mužem (navíc s nejasnou budoucností).Z mého pohledu jde pro vás oba o útěk z reality, ale problémy budete stejně muset vyřešit a odsouvat je na později (kvůli dětem apod.) tu nic neřeší.

Reaguji na Lauritta: Souhlasím. Napsala jsi to velmi výstižně

vidíme iba to čo je na povrchu, ten ľadovec pod tým nieje vidno...ak sa to pomaly odkrýva, človek mení svoj pohľad

Neboj!
My ženské jsme kolikrát - co na srdci, to na jazyku - a někdy reagujeme jen na určitou větu, či jen její část, nicméně si nemyslím, že po popsání skutečného stavu věcí, by tě některá odsuzovala.
Řekni, jak je možné, že tvůj muž, i po té, kdy mu řekneš, že váš vztah není dlouhodobě udržitelný, nic nepodnikne, nesnaží se a tak?
Dřív takový nebyl? Co je příčinou toho, že utíká do svého světa?
A tvůj přítel - 4 děti - to je teda masakr. Jeho žena s ním taky nekomunikuje, nebo prostě na něj nemá čas, když má na krku tolik dětí?
Promiň, že se tak ptám, a ty samozřejmě nemusíš odpovídat.