Mám říci kamarádce pravdu o jejím příteli?

Já jsem se teď dostala do podobné situaci. Přítel se se mnou rozešel, prý si potřebuje urovnat pár věcí v hlavě, scházeli jsme se apod. já pořád věřila, že se k sobě vrátíme. Když se mě někdo zeptal, proč jsme se rozešli, tak jsem říkala, že chce být chvíli sám... a pak se na mě kamarádka podívala a řekla mi: Ty to nevíš? On sám není... a jsem jí vděčná, že mi to řekla. Alespoň ze sebe nedělám b.l.b.k.u... Asi je to trochu jiná situace, ale já jsem ráda, že to vím, že mě už nevodí za nos.. Ale taky musíš vědět, jak bude kamarádka reagovat, aby to nenarušilo Váš vztah.

Ono je to těžký rozhodnout se,jestli jí to říct či ne..už jsem ji tenkrát řekla něco,na co jsem přišla a našla náhodou-a stejně s ním je pořád,nevím,třeba mi nevěřila,kdo ví...asi na něco potřebuje přijít vyloženě sama,i když na to už taky kdysi dávno přišla-na dopis od té slovenky,který si celý přečetla...ale stejně se s ním nerozešla.

Já nechápu,jak se takhle můžou chlapi chovat,vždyť ani jim by se nelíbilo takové jednání,jestli se to tak dá vůbec nazvat...Prostě když to neklape,nevěříte si,hádáte se,nerozumíte si,vůbec spolu vlastně nejste,nemáte si co říct...tak je to o ničem..a hlavně když se snaží jen jedna strana,tak to taky nejde.Přijde mi,že ta moje kamarádka asi stále čeká na to,že se stane zázrak a on se změní...ale to už čeká takových let a je to jen horší a horší...když si vzpomenu,když jsem s ní mluvila před třemi roky a mluvili jsme o něm,tak jsem jí říkala na co čeká,že jeho chování bude jen horší...a měla jsem pravdu,ale ona si nedá říci...

Reaguji na Dančula:
Také znám dost takových párů... Chybí tam úcta a respekt k partnerovi... A to na obou stranách, vždyť ty partnerky se jich spíše bojí... Nebo se bojí být bez nich. Takových případů znám taky pár, raději se budou trápit s chlapem než být spokojená a svobodná,. jejich volba, no...

přesně tak

to máte pravdu..je to vždy jejich volba...jen já to nikdy nepochopím,proč to vše strpí a trpí...

No přesně, každý je svého štěstí strůjce, když někomu takový život vyhovuje, ať si ho žije.... ale také to nikdy nepochopím.

díky za vaše názory,holky...

Já uvedu příklad spolužáka a jeho přítele, sice to není ,,klasický" vztah, ale to mi přijde jedno. Jsou spolu dva roky, on je jeho první, ten můj spolužák už od 15ti prostě, samý sex. Ten jeho přítel je hezkej, hodnej a... Blbej. Musím to takhle říct. On pro něj dělá seminárky, vozí ho všude možně atd. A co za to má? Že ho podvádí, uráží, dělá mu takové věci jakože napíše, že je mezi nimi konec a vypne si mobil... Ale protože ho prý miluje, tak si to nechá líbit. Já s nimi byla letos na dovolené (poprvé a naposledy!), a poznala jsem i to, že on by pro něj udělal téměř cokoliv. A to, že na mě ten spolužák byl hnusnej, jednou na mě ječel, jaká jsem *****... A on? Ani slůvkem se mě nezastal. Jenom aby si to s ním proboha nerozházel. Proto - některý lidi jsou asi nepoučitelní, pod záštitou jakési ,,lásky" ze sebe nechají dělat kus hadru. Ale jak píše Patty, každý strůjcem svého štěstí.
A ještě - on ví, že ho podvádí, ví, jaký je, přesto s ním je. A třeba řekne-už mi nic neříkej, nechci vědět, s kým zase byl apod. Já se teda do toho nepletu, spíš jsem občas řekla - proč s tebou vůbec je? A proč ty jsi s ním, když se k tobě tak chová? Odpověď - protože ho miluju a vzrušuje mě. Ještě chci podotknout, že ani v sexu ho neuspokojuje, myslí jen na sebe, takže to je další ,,služba", kterou mu jeho přítel dělá. Proto radím, kašli na to, dokud si sama neuvědomí, že to chce skončit, nějaké rady či tak jsou zbytečné. Opravdu - dělat ze sebe d.e.b.i.l.a., to nepochopím, jak si někdo nechá líbit...