Litujete svého tetování a proč?

To ano Já jsem čekala, že někdo podotkne, že náušnice apod. taky časem měním, ale u tetování je podle mě právě důležité to, že si člověk dlouho dopředu - v řádu let - rozmyslí, co si chce nechat ztvárnit a přemýšlí o tom jako o dekoraci těla na celý život.

Tak asi se to lidem prostě líbí, ne? To je jako ptát se, proč někdo nosí halenky s proužkem a někdo s květinama....

Lituji i nelituji. Mám 3 a jediné, kterého tak trochu lituji je egyptské oko, které mám mezi lopatkami. Je velké a je vytetované dost tlustě. Miluji ho ale trochu lituji, když mám společenské šaty, vypadám jako princezna a teď to oko na zádech

Reaguji na Macicka84:

moc děkuju to na lopatce neskutečně miluju- ve výsledku je osudové, důležitější, než jsem si dokázala představit. Taková v zásadě blbost, jako je tetování, "mazanice", která mě nasměřovala v mých zájmech, určila směr studia a umožnila mi potkat lidi, kterejch si neuvěřitelně vážím.
Jo, takže vlastně i to může být důvodem, proč mít tetování

V 16 jsem tetování děsně chtěla, šetřila jsem... Pak jsem na to na nějakej čas zapomněla, teď mi je 24 a jsem děsně šťastná, že k tetování nikdy nedošlo. Můžu dělat jakoukoliv práci (třeba u nás ve firmě nesmíte mít tetování na viditelném místě). Ačkoliv se mi určitý typy tetování stále líbí, nositelkám ho přeju, sama bych se takhle počmárat nenechala.

Ne nelituju Sice mám tetování pár roků, ale je to pro mě důležité a rozhodně na to necivím hodiny, aby se mi to okoukalo. Je to součást mne. Jsou jemná, ženská a mají pro mě hluboký smysl. A proboha, žiju ted a tady tak proč bych měla řešit jak budu vypadat v 60ti Budu se tolik odhalovat? Dožiju se toho?

Jediný rozdíl mezi potetovanými a nepotetovanými lidmi je ten, že ti potetovaní se nestarají o to, proč nejsi potetovaný To je tak pravdivý

Nás potetovaný nepřekvapuje, nepobuřuje, nešokuje a vůbec se nepozastavujeme nad tím PROČ je někdo NEpotetovaný. Naopak je to ovšem jiná situace - ve většině případů.

Bydlím s přítelem, jsem samostatná. Když jsem jednoho dne oznámila rodičům, že jdu na tetování mamka mě prosila at si to rozmyslím a táta se se mnou nebavil týden (a to jsou věková skupina do 50ti). Pořád mi říkali, že jsem jemná holka a že to ke mě prostě nepůjde Jenže když cítíš, že to chceš tak do toho jdeš naplno a nehledíš do prava ani do leva Nakonec se to všem líbilo a jedeme dál... Až budu mít děti, tak chci jejich jména na záda a tím nespíš končím

Reaguji na truksajda:

Líbí se mi tvé názory

Je to věc názoru,ale myslím,že citáty nejsou tak masová záležitost jako např. ty motivy na bedrech.Navíc se nějaký nicneříkající ornament nedá srovnávat s citátem,který pro člověka něco znamená.

Pokud jde o citát, který člověka provází celý život a jednou se rozhodne ho zvěčnit, pak je to super. Dnes mi ale přijde (a určitě nechci zobecňovat, jen jakou mám já zkušenost s druhými), že si často holky řeknou "viděla jsem vytetovaný citát v latině, to je super" a pak přemýšlí "co bych si tak asi dala"...a brouzdá internetem pro citáty, až narazí na nějaký, u kterého si řekne "ten se ke mě hodí" a vlastně i sama sebe přesvědčí, že má pro ni význam, aby si nějak obhájila, že to tetování chce. Neříkám, že to je špatně, jen bych se bála, že se to v takovém případě zevšední rychle...

Naprosto souhlasím. Někdy ale člověk jen tak náhodou někde zahlédne něco napsané, co jej opravdu osloví a čím déle nad tím přemýšlí, tím spíš má pocit, že se v tom opravdu našel

U mě by byl pak asi problém, že bych se takhle dokázala ztotožnit s desítkami citátů, takže bych skončila pomalovaná celá

Když jsme u těch textů...já toho nelituji. Je to text z písničky, kterou miluji strašná léta a ono je to tak pravdivý.

Osobně si myslím, že je blbost si vybrat motiv třeba v 16. Já jsem dnes uplně jiná než v té době. Dospělý je člověk až mnohem později a toho pak lituje kde kdo.

Prosím vás a neřešte, co bude v 60. Ano, budeme staré, ale taky nás budou mraky s kérkou, předpokládám, že v té době to už nebude halo jako dnes.

Reaguji na denisanapl:

Léta s úspěchem vyznávám a používám větu "Co není, může být" , ale překládat ji do latiny mne fakt ještě nenapadlo

Na předloktí apod. kůže až tak nesejde ani v 60 a jinde po těle ? Nuže, snad se nebudeme v tolika letech odhalovat - alespoň já osobně nepředpokládám, že bych měla chuť někde na stará kolena vystavovat záda, kde mám v plánu kérku umístnit Možná tak nějaké lázeňské pracovnici že bych ji ukazovala z rozmaru, když se ožeru od místní minerálky

Text z písničky beru jinak, já mám taky pár zamilovaných, které poslouchám od mala a přemýšlela jsem, že si jejich název nebo část někam dám

Reaguji na dadabus: Tak já se i v 60ti odhaluji, myslím, vlastně vím, že nejsem svraštělá, jsem štíhlá, postavu mám lepší než spousta dvacítek (a nejsem sama, moje generace na sebe dbá). Takže za sebe si myslím, že problém tetování není o stáří z hlediska kůže. Ale jsem teď úplně jiná než ve dvaceti, vyznávám úplně jiné hodnoty. A nemám potřebu nosit na těle ani jména blízkých, ani citáty, znaky. To, na čem mně záleží, si nosím v sobě (říká se, že v srdci). Ale je to každého volba, ovšem tvrdit po pár letech, že tetování nelitujete, o ničem nevypovídá. Až ho budete mít 30, 40, 50 roků, potom to má smysl tvrdit