Kdo se u vás stará, když jste nemocná?

Tak já jsem nemocná skoro pořád, takže to by asi moc nešlo, aby se o mě pořád partner staral, ale je pravda, že když mám něco hořečnatého a není mi nejlíp, tak se o děti postará, uvaří mi čaj, dojede pro něco k jídlu, léky a kupodivu ho to napadne samotného od sebe

u nás doma je to naprosto stejné, ať je nemocná jeden nebo druhý, staráme se o sebe, když jsem takhle ležela v posteli, tak pro mě přítel dělal první poslední a když musel na chvilku odejít, volal mi každých 20minut, jestli jsem v pořádku Naštěstí jsme oba "nestonací" typy

nebývám nemocná, ale když už tak na mě prdí, možná ten čaj by mi uděllal a do lékary zašel,ale o malou se asi nepostará. Já taky jeho nemoce moc neprožívám

Nebývám nemocná, nebo aspoň ne tak, abych nemohla vstát, ale občas mě přepadne opravdu silný záchvat migrény a to i zvednutí hlavy je neadlidský výkon. Většinou nic nepotřebuju, protože nemůžu pozřít ani doušek vody, ale manžel se stará a je na něm vidět, že ho trapí, že je mi zle. určitě si tím nic nedokazuje a já zas nemám potřebu být "železná lady", co nepotřebuje ničí pomoc.
A samozřejmě to stejně funguje i obráceně a když je zle manželovi, rozhodně, když mu donesu čaj, si nemyslím, že je na mě závislý.

Přesně tak, máme to stejně, s jediným rozdílem - jsme spolu o rok míň než vy

Bruce78
nemyslela jsem to tak, jak to vyznělo, určitě pokud se muž stará neberu jako závislost na něm, ale pouze to, že to může muž, který tohle nedělá, takhle vnímat (vaření čaje, oběda, úklid, apod.)

Problémy ve vztazích jsou a má je občas asi každý, ale když jsem nemocná tak, že prakticky můžu jen ležet a jsem ráda, že jsem ráda postará se o mě vždy na 100% přítel.

Já takovýho chlapa doma mám, běhá kolem mě, když jsem nemocná a maximálně mi pomáhá s domácností a musím říct, že ho snáším dobře ;o)))))))))

Tak vzhledem k tomu, že bydlím ještě pořád s rodiči, tak se vzorně stará mamka, což je nejlepší pečovatelka, co znám Na druhou stranu sem si jistá, že přítel se o mě v budoucnu taky postará, stejně jako já o něj. Nepřijde mi na tom nic k polemizování. Je to naprosto automatická věc, když nám na někom záleží. Jinak ale můj dědeček (jakožto stará škola), babičce nikdy nepodal ani čaj, když byla nemocná, protože by to bylo pod jeho úroveň :/

Musím se o sebe a malého syna postarat sama (stůj co stůj) - manžel bývá do večera v práci, babičky daleko, jiná pomocná ruka v nedohlednu takže mi nic jiného nezbývá. Když je manža doma, věnuje se synovi.

bobulinka
panika
radana
hlásím se k vám do klubu. Naprosto stejné. Naštěstí jsem nemocná tak jednou za pět let.
Ale vím, že tehdy jsem se musela prosit, aby šel vyvenčit i psy.

Já si zase tak moc nemyslím, že bychom měly doma hulváty, ale ten můj je prostě už ze staré školy, maminky tehdy synáčkům dělaly co na očích viděly. Jeho matka byla do 15 let věku synů doma. Jinak je pracovitý, slušný, poctivý, ale prostě starat se o manželku když má chřipku - ne že by nechtěl, ale jeho to ani netrkne

O mně se stará manžel, samozřejmě . Stejně jako se starám já o něj, když je nemocný. A stejně tak, i když jsme zdraví, nakonec . Naštěstí nejsme moc nemocní ani jeden, naposledy jsem měla v létě jednodenní nevolnost a to byl super, dokonce se mnou zůstal doma, a před tím chřipku - asi tak před šesti lety . Ťuk, ťuk, ťuk...

tak jestli je problém jen v tomhle, tak bych ho trochu trkla

matka mého přítele byla to samé, doma měl dvě ségry a viděl kolem sebe jen příklad toho, tak chlap leží s nohama na stole a ženská vše odedře...ikdyž mu bylo přes dvacet, dělala mu svačinky a prádlo srovnávala do komínku ve skříni...uklízela pokoj...prostě mazec a kupodivu se to v chování v naší domácnosti neprojevilo...naštěstí ani v pečování o mne v nemoci.

Nechápu jak se může chlap dívat na ženu kterou má rád jak se trápí, aby se dosápala do kuchyně a uvařila si čaj a ještě jí vyčítat, že je nemocná.

Přesně . Má drahá polovička navíc trpí nějakým zvláštním druhem strachu, že pokud se mi v době nemoci projeví soucit nebo účast a nabídne pomoc, jistojistě ji zneužiju a své utrpení nesmyslně zveličím, čímž mu samozřejmě připravím peklo. Takže účast neprojevuje, pomoc nenabízí, při trvání nemoci delší než 2 dny silně znervózní (vyčítavým tónem: "...ty jsi ještě nemocná!?!"). Docela absurdní bylo, když jsem jednou musela na akutní operaci - před hospitalizací, během ní a i po dobu "rekonvalescence" se u nás doma dělalo, že vůbec nemocná nejsem...

Kdyby jen to. Mně manžel volal záchranku až na moji úpěnlivou žádost ať proboha někoho zavolá, že je mi fakt zle (následoval ještě dotaz ,,a koho jako?,,) - svíjela jsem se na zemi v křečích a zvracela. Když mě druhý den propustili, tak mi ještě vztekle vytknul jakto, že mi nic není a že příště si doktora volám sama a ještě, že jsem ho chudáka v noci vzbudila. A to ví, že jsem chronicky nemocná - i když tvrdí, že si to vymýšlím, abych prý byla zajímavá.

No taky bych ho jako panika nabídla, ale tohle je asi neudatelný kus.

tak to musí být kádr..
dobré diskuzní téma - tohle je jedna z věcí k ověření než člověk vleze naplno do vztahu, prostě teprve v "nouzi" poznáš....