Kamarádky mě ztrapňujou

Reaguji na Gixxie: když jsme samy

Je několik možností:
1. jsi přecitlivélá
2. kamárádky jsou fajn, ale prostě jsou trochu nevycválané
3. kamarádky jsou krávy a nejsou hodny toho, aby se nazývaliy tvými kamarádkami.

1. Jsi přecitlivělá. Stává se ti to i s jinými lidmi (teď nemyslím, jakože jednou za týden se tě něco dotkne, ale jestli tě takto namíchne skoro každý člověk každých 10 minut), nebo jen s těmito holkami? Pokud máš problémy i s jinými lidmi takového charakteru, že tě to ničí (a teď nemluvím, že bys neměla mít žádné problémy, jsme lidé a všichni jsme do jisté míry citliví a naše sebevědomí má stále ještě kam růst, to platí pro každého), tak by ses měla soustředit na vřešení toho problému. Není na tom ale nic strašného, všichni mladí lidé jsou přecitlivělí a pramení to z nízkého sebevědomí, které ještě musí dorůst a dorůstá na základě zkušeností a úspěchů, které se zatím nestihly ještě dostavit. Takže bude to dobré. Pokud máš problém jen s těmito kamardákami, tak přejdi na bod 2

2. Kamárádky jsou fajn, ale prostě jsou trochu nevycválané. Toto je šance naučit se mít vyvážené vztahy s lidmi. Málokdo to umí už v mládí, je to potřeba se učit. Stanovit si hranice. Toto jsem já a je to moje, a toto jsi ty a je to tvoje. To co je moje, je prostě moje a tebe do toho nic není. Moje pohyby a moje řeči jsou prostě moje a do toho nikoho nic není. Komu se to nelíbí, není mého přátelství hoden. Pokud ten někdo to se mnou myslí opravdu dobře a chce mi pomoct, protože moje pohyby a moje řeči jsou opravdu směšné a škodím si jimi, tak to musí dokázat. Musí se kvalifikovat. A to tím, že mně respektují. Že mi dají nějakým způsobem najedvo, že mně mají rádi a že jim na mně záleží a že mi opravdu chtějí pomoc a ne mně srážet. Sama si musíš určit, co je pro tebe tou "kvalifikací", kdy se s člověkem cítíš bezpečně a důveřuješ mu. To není ostuda, ale nutnost, že chceš brát vážně pouze toho, s kým se cítíš bezpečně a kým se cítíš přijata. A ostatní ať jsou do háje.

Pokud jsou ty holky jen nevycválané, ale mají tě opravdu rády, jen si neuvědomují, že tě zraňují, měla bys jim dát šanci to pochopit - nějak slušeně, mile, tak aby se cítily u toho bezpečně a chápaly to. Prostě jim to vysvětlit, jak se cítíš, někde v klidu si sednout, aby pochopily, že je to vážné. Pokud nemají zájem, nebo pokud ti budou vykládat, že je to nějaká tvoje vina, tak ať jdou do háje, nestojí za pozornost. Měla by ses přátelit s lidmi, co tě berou vážně a mají tě rádi takovou, jaká jsi. Teprve až tito mají možnost dostat šanci (ale ne právo) tě nějak "vylepšit", protože víš, že to chtějí pro tvoje dobro a ne proto, aby si na tobě léčily své mindráky.

Mmch, hranice se stanovují asi takto: "pokud mně ještě jednou budeš kritizovat bez toho, abychom si na tu kritizovanou věc normálně sedly, promluvily si, co se ti nelíbí a y bys mi nenavrhla, co mám s tím udělat a jak mi můžeš s tím pomoct, tak potom už se ve tvé přítomnosti zdržovat, pokud možno, nebudu". A pak tu vyhrůžku ale důsledně dodržet. Holka dostane šanci, když ji nevyužije, půjde z tvého života do pryč. Je to fér pro obě strany.

3. Kamarádky jsou krávy a nejsou hodny toho, aby se nazývaly tvými kamarádkami. To jsem vlastně popsala v předchozím odstavci. Tečka. Ať ti za nimi není líto, vytvoříš si prostor pro ty, kdo tě budou mít opravdu rády a neboj se, že se takové nenajdou. Potřebuješ se obklopovat lidmi, co tě budou budovat, a ne těmi, co tě budou srážet. Protože to může mít na tvou psychiku trvalé následky. Následkem této šikany (a já to za šikanu považuji, byť to není nic strašného) můžeš mít hodně nízké sebevědomí a pak můžeš být v životě dost málo použitelná. Takže se musíš obrnit proti lidem (a jejich řečem), co jsou mimo. A oni mimo jsou - mimo tvůj svět, mimo tvoje hranice, tvoje území, které je tvým vlastnictvím a kde se cítíš v bezpečí.