Reaguji na Laky:
No tebe jako matku bych nechtěla, čím víc budeš díte kontrolovat tak tím víc si bude delat co chce a ver tomu že vždycky ho stejně neuhlídáš, vlastní skušenost. Je potřeba dát dítěti taky nákou volnost, a stát se muže cokoli kdekoli.
párkrát jsem stopovala, ale vždycky s někým a vždycky jsem se bála, teď už nestopuju, jezdím vlastním autem , stopaře neberu, bo se jich bojím a taky mi jednou říkala kámoška, že nějakej její známej vzal ženskou s dítětem, pak měli bouračku - nebyla to chyba toho známého, a dítě na místě mrtvý, ženská doživotní následky... takže i z tohoto důvodu, nechci mít výčitky do konce života, když se něco stane mě O.K. ale cizímu...
Tak já jsem jezdila stopem plných šest let co jsem chodila na vejšku a to každý víkend, když jsem bydlela na koleji a každý den, když jsem zrovna bydlela doma. Stejně jsem se dostávala i do zahraničí, přespávala jsem v kamionech, když byla v noci třeba sněhová vánice, jezdila jsem ve dne, v noci, prostě když jsem se potřebovala někam dostat...moc jsem to neřešila..Ale asi platí, že čím je člověk drzejší, tím má větší štěstí. Za celou tu dobu se mi nic nestalo (i když párkrát jsem měla trochu strach, nebo divný pocit), jezdila jsem většinou sama, málokdy s nějakou kamarádkou nebo kamarádem. Párkrát jsem k tomu přemluvila mamku, když jsme třeba šly na dalekou túru na horách a ta z toho měla smíšené zážitky )
Přestala jsem s tím, když našli nedaleko místa kde bydlím stopařku, které někdo skoro uříznul hlavu a od té doby jsem nestopovala ani jednou.
Dneska je úplně jiná situace, mám vlastní auto i dost peněz na to se dostat kamkoliv. A i když jsem si říkala, že to jednou "vrátím" a taky budu brát stopaře, nedělám to. Jednou a poprvé v životě jsem vzala nějakýho chlápka na opuštěné silnici, dovezla jsem ho kam chtěl a nakonec jsem mu musela dát všechny svoje peníze, protože jinak bych ho z toho auta nedostala
Teď občas někoho bereme, nebo i kousek stopujeme s přítelem a na své stopařské období vzpomínám jako na dobu, kdy jsem měla neuvěřitelné štěstí a potkala jsem spoustu divných i zajímavých lidí, které bych za normálních okolností nepotkala, naučila jsem se konverzovat na různá témata, naučila jsem se poslouchat a docela jsem se otrkala
Tak já stopem jezdila v podstatě celou střední, vždy ze školy, abych ušetřila a taky jsem tak byla rychleji doma V té době jsem se nebála snad ničeho...
Ale po jednom dost nehezkém zážitku při stopovaní jsem si uvědomila, jak snadno člověk může skončit zle a to jen díky své hlouposti, že jsem si myslela, že se mi nemůže nic stát.
Naštěstí se mi nic nestalo, asi jen díky mé rychlé reakci.
A celkově na světě je tolik uchýlů, že STOPEM UŽ NIKDY VÍC. Ale tohle si bohužel člověk uvědomí, až ve chvíli, kdy se něco stane.
Pokud stopem, tak jedině ve dvou, ale ani do toho bych už nešla!
Sice už tato diskuze dávno utichla, ale nějak jsem se sem náhodou dostala a rozhodně mám k tématu, co říct. Mám něco málo nastopováno (skrz asi 8 evropských států) a zdaleka nekončím. Je to úžasný způsob, jak se dostat ze svého pohodlí, ze své komfortní zóny k tolika zážitkům.. a za to malinké riziko (které na nás číhá přecejen všude) mi to rozhodně stojí! Obzvlášť pro studenty a mladé lidi (a tím mladé, myslím všichni komu ještě kolena slouží k pobíhání po světě ) je to geniální způsob, jak cestovat relativně levně . No pokud by vás mé zážitky zajímaly, vedu si takový svůj cestovatelský blog - ODKAZ , tak se můžete přesvědčit, že je to daleko víc legrace, než nebezpečí
Před třemi lety jsme s přítelem jeli stopem ze Srbska. Jela rodina od babičky z Řecka, tak nás vzali do Prahy. Celou cestu jsem každých 15 minut prozváněla mamku, že žiju. Dojeli jsme bezpečně do Prahy k Mc Donaldu, kde nás vyložili. Dnes si řikám, že jsme byli docela blázni.. .. Každopádně už bych nikdy nejela s nikým, ani bych nikoho nevzala ..
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.