Jaké koníčky máte vy - samotáři?

Jezdím na motorce...člověk u toho nemůže myslet na nic jinýho než na jízdu, jezdím styl, který je i fyzicky náročnější. Nikdo na mě nemluví a já na nikoho taky mluvit nemusím. Mám helmu na hlavě, tak ani neřeším vzhled...prostě totální odreagování o samotě...

Čtením, učením jazyků. Jestli se počítá jako koníček i domácí zvířátka - tak to je pak můj nej koníček A pak běh - jen se tak sebrat, dát sluchátka do uší a běžet ...

Nejraději ze všeho cestuji. Dále mě baví zajít si do restaurace nebo kavárny. Chodím na procházky s pejskem, doma si čtu, trávím čas u PC, úklidem a vařením. Ráda nakupuji potraviny, drogerii, kosmetiku - po internetu. Celkově si užívám lenošení a spaní.

Nesedím v autě před kanclem popojedu o pár ulic dál, je tam klid a ticho. Než sedět ve studené zatuchlé kuchyňce bez oken kde se jenom drbe, je mi stokrát líp samotné v autě kde si zatopím, pustím rádio, přečtu časopis. Co se týče kolegů, když přijdu tak jediné debaty které se vedou jsou na téma můj život, čím míň jim řeknu tím jsou vlezlejší - ostatní mezi sebou sdílejí všechno od svých sexuálních zážitků až po to co měli sousedi k večeři, nemůžou přežít že o mě nic neví. Jasně, jsem v zaměstnání kam nepatřím, možná bych se i zapojila do konverzace s lidmi kteří jsou aspoň na podobné intelektuální úrovni. Ale s holkama co se o sobotách perou po diskotékách si jaksi nenajdu společné téma. Bohužel tam vydržet musím dokud nenajdu jinou práci. Na vysoké mi bylo fajn, tam jsem ráda chodila se spolužáky ven, i když jsem toho moc nenamluvila bylo mi s nimi příjemně.

Sousedi se tady ani nezdraví, jsem za exota že jsem se o to ze slušnosti pokoušela... zdraví mě akorát polskej soused nade mnou Kamarádek mám pár v ČR, rodinu taky, nevyhýbám se jim ale nemůžu platit letenky každý měsíc. Kamarádi taky v Anglii jsou fajn, ale daleko a často se k nim nedostanu. A když tam jsem tak chci stejně domů.

Prostě mi samota vyhovuje, nevím jestli to někomu přijde divné nebo smutné. Je mi tak fajn a baví mě být sama.

Reaguji na Big_heart:
Pracuji jako OSVČ, sama na sebe. Mám dost pracovních kontaktů, ale vše je to o řešení problémů a tak.
Mám samozřejmě pár dobrých kamarádek, rodinu a rodinné známé, ale nějak převažuje ten pocit samoty. Někdy jsem z toho smutná, někdy je to naopak fain.

Těší mě, že je nás víc.
Ráda čtu, sleduju filmy, poslouchám hudbu, v klidu si udělám pořádek ve věcech, cvičím nebo si jen tak tančím, pak taky ruční práce jak šití, batikování a barvení oblečení, korálkování. Pak taky fotografování, při kterém samotu opravdu dost ocením protože se nemusím ohlížet na to, jestli nikoho nezdržuju a podobně. Dál taky chození na procházky, anebo naopak to válení se jenom tak a spaní.

já to chápu.
Obecně jím ráda jen s lidma, kteří mi nevadí. Vlezloši, kteří jen loví drby nebo Tě při jídle zavalí milionem stížností a problémů, Ti akorát zkazí trávení. Já jím ještě docela dost lehce a to kolikrát na různých brigádách a v pracích rozebírali skoro všichni nezávisle na pohlaví, až jsem je měla chuť poslat všechny komplet do zadních krajin.

K tématu: i já jsem asi samotář, nebo si velmi vybírám lidi, se kterými jsem schopná se cítit dobře, aby mě to bavilo, něco dávalo.... Jsem typ člověka, který při kontaktu s lidmi, kteří nejsou na stejné vlně a nedaří se najít ani jedno společné téma, leze po zdi.
Koníčků mám dost a průběžně se mění. Taky podle finančních a časových možností. Miluju nezávislé cestování, individuální sporty - až do pořádného zpocení - i klidně tanec - člověk se vyblbne sám, dobrou literaturu (poslední roky v Aj, abych nekrněla, i když si tím kazím zase asi český pravopis ), brouzdání po netu, hudbu, filmy (ještě jich mám ale hooodně nezkouknutých), občas nějaký seriál, někdy mě vysloveně baví uklízení, třídění věcí ( ) - pocit absolutní čistoty po vyprání všech koberečků a vyšťárání poslední špíny v místnosti, bytě... ach - ale to se nedá nazvat koníčkem! , občas fotografování, dřív jsem i něco psala - básničky, cestopisy apod (už ne; můza nějak odešla), ... je toho dost, ale teď si na všechno nevzpomenu.
A koníčky, které člověk sdílí s druhými lidmi: pokec s kámoškama, známými o nějaké problematice nebo jen tak všeobecně, občas společné cestování, kino, výstava apod (sem se dá zahrnout dost věcí, akcí), ... a pak např. sex (dá se to brát jako koníček?).

Jinak k občasnému smutku: ano. Když je člověk spíše samotář, tak nemá tak širokou základnu povrchních známých i přátel, aby byl kdykoli někdo po ruce, když se nechce samotáři být sám.
Já to cítím teď, protože jsem navázala vztah na dálku, nedávno jsem u něj nějaký čas pobyla (njn, to jsou novinky), a teď zas sama... Nějak mi to narušilo to moje samotářství, ve kterém jsem si libovala. Jenže zatím to nelze úplně vyřešit, protože mám jiné povinnosti, plány, které nemůžu hned překopat. Možná později.
Tak to řeším pohybem (venkovním -dnes v dešti- i vnitřním) až ze mě lije pot a na zítra jsem si domluvila mecheche s kámoškou..... a dál uvidím, jak to budu zvládat. Měla bych časem nastoupit do nové práce, tak to mne snad taky zabaví a nebudu mít čas se litovat.

Já to samé. Smutná se necítím nikdy, jsem založením samotář, společnost lidí k životu nepotřebuji a nevyhledávám.

Tak mě napadlo, jak to máte vy vyložené samotářky s muži? Jen sex a pak šup, každý sám domů?

nevím, zda jsem vyložená samotářka, ale za mne: to by byl ideál.
A teď vážně: pokud s někým zase budu trvale žít, tak bych uvítala oddělené ložnice nebo alespoň místo, kam se můžu uprostřed noci uchýlit, když začně partner chrápat nebo kopat ze spaní... K ostatnímu soužití: když oba dva pracují a ještě mají nějaké své koníčky, tak společného času zase tak moc není a těch chvilek si člověk váží a užívá si to. Případně mít chápavého partnera, domluvit si třeba nějaké jasné znamení, že teď chce být člověk chvilku sám a bez otázek, výčitek.... Já si své samotářské chvilky užívala v minulém vztahu např. tehdy když partner sledoval fotbal, šel za kamarády apod - a já si zas šla po svým. Možná jsem v tomhle ideální partnerka.
Ale až by přišly děti, všechny představy by šly nejspíš do háje. Pokud by děti nebyly po mě.

Třeba mně vyhovuje vztah na dálku, už téměř 6 let.

tyjo, 6 let. Já teď kratší dobu a nevím, jak dlouho se to dá ustát.

Asi jak kdo, nám to pořád klape /já bydlím v Praze, on v Brně/.

Reaguji na Chlop:
Samozřejmě je trošku složitější se jako samotářka seznámit a nějak si vztah udržet, ale já třeba přítele mám, už pátým rokem a je to v pohodě Vzhledem k tomu, že jsme ve věku, kdy oba pracujeme, tak se víceméně potkáváme jen večer, až si odbudeme pracovní resty + nějaké koníčky (já chodím cvičit, on do posilky, navíc je blázen do motorek a aut), takže večer trávíme v klídečku a koukáme na telku, povídáme si... Jemu vůbec nevadí, že ho netahám každý víkend do baru, na výstavy apod., protože má dvě práce a už tak toho moc nestíhá, takže je rád, že se dokážu zabavit sama aniž by měl pocit, že mě zanedbává, když se jde zrovna vrtat do těch svých aut nebo honit svaly Takhle si ve volnu děláme každý to své a jsme spokojení a pak se prostě doma sejdem Možná je to i tím, že jsme spolu dýl a nemáme takovou potřebu být pořád spolu.