Už si nevím rady a proto píšu sem, protože se potřebuji vypsat. Nechci znít jako nevděčné dítě, protože tak to vůbec není, svoji mamku mám moc ráda a vážím si všeho, co pro mě kdy udělala, protože vím že mě má taky opravdu moc ráda. Je mi 21 let, studuju VŠ, ale moje mamka se ke mě stále chová, jak kdybych byla malé dítě. Ne že by mě nechtěla někam pouštět, tak to vůbec není, ale pokaždé když se jdu o víkendu někam bavit (nebo i v týdnu, když mám další den volno), tak začne že zase někam jdu, že se v noci zase nevyspí a bude trnout hrůzou. Když řeknu že přijdu v určitý čas (dejme tomu ve 3 hodiny ráno) a ve 3:05 ještě nejsem doma, tak už mi volá a je strašně naštvaná, že jsme se snad na něčem domluvily a že už jsem měla být dávno doma (přitom už jsem třeba skoro u baráku). Nebo když řeknu že přijdu v ty 3 hodiny a kamarádi mají v plánu ještě někam pokračovat tak jí napíšu smsku že se zdržím do 5ti a to už mi hned volá, že sem řekla do 3 a proč nemůžu přijít tak jak jsme se domluvily, že nemůže kvůli mě spát a je na mě zase hned naštvaná. Minule jsme šli s kamarády sednout nachvíli na víno, řekla jsem jí že přijdu nejdéle ve 12. Jeden kamarád nepil protože řídil a tak nás rozvážel domů, jakmile jsme se blížili k mému baráku (bylo chvíli před 12tou) tak jsem vid+la jak mamka už kouká z dokořán otevřeného okna a vyhlíží mě. Připadala jsem si před kamarády trapně. Když jsem přišla domů a řekla jsem jí že mi tohle chování vadí, že přece jsem nikdy nepřišla domů opilá namol, neberu drogy, nechovám se nijak špatně, tak nemá důvod mě takhle přehnaně kontrolovat, tak mi řekla že ale má o mě šílený strach, že jsem její malá holčička a vždycky budu. Chápu to, že se bojí a že pro ní budu její dítě napořád, ale přece jen mi je 21 a ne 15. Když jí řeknu, že už nejsem malé dítě aby tohle dělala, tak mi na to odpoví že to dělá právě proto, že už nejsem malé dítě.
Neříkejte mi prosím, že bych si měla vážit toho že mě má mamka tak ráda, toho já si vážím, ale přece jsou taky určité meze. Studuju, takže se odstěhovat nemůžu. Zkoušela jsem s ní o tom mluvit tolikrát, ale pokaždé má svoje argumenty že nedělá nic špatného, že má jenom strach. Ale já neznám nikoho v mém věku, ke komu by se takhle mamka chovala. Chápala jsem to, když mi bylo těch 15-18 let, ale teď... Už i kamarádi se mě ptají proč se takhle moje mamka chová když jsem dospělá, že oni tohle znali naposledy do 18ti let, ale já opravdu nevím co jim mám odpovědět. Pak se akorát stydím i před nimi.. Byl na tom někdo stejně? Vážně mě to štve.