Jak se chopit příležitosti

já myslim, že to ještě přijde... je mi taky 24, školu jsem sice dodělala hned tu první, ale jen proto, že nesnášim neúspěch a nedodělat by pro mě byl neúspěch... ale jinak ntaky nevim kudy kam, co dělat, čím se zabývat, navíc vidim holky v mym věku, co už jsou dávno jinde - buď mají rodinu nebo už slibnou kariéru... a já v podstatě chodim od práce k práci

Ahoj, mně je taky 24 a mám podobný problém. Mám teď práci poprvé na plný úvazek a našla jsem jí po Erasmu v Itálii, kdy jsem byla několik měsíců totálně bez peněz a bez režimu a žila jsem dost neuspořádaně.
V mé práci mě to moc nebaví, dělám pořád dokola to samé (schvaluji faktury) ale všichni mi říkají ať tu zůstanu, že se teď těžko shání práce atp.
Ale já už myslím na to, jak odejdu a kdy. A rozhodně tu nechci zůstat celý život.

Ale nějak nevím co potom? Mám spoustu nápadů, ale mám pocit, že k nim potřebuju věci, které si nemůžu dovolit, hlavně peníze. Chtěla bych dělat něco co mě baví, ale nevím, kde začít.

Nevím, jakým směrem se vydat a nechci se někam vydat jen proto, že mi to říká rodina, že je krize a podobně a pak trpět. Život je jen jeden.
Abych teda odpověděla na otázku Majulis, tak nevím, jak to poznat ale podle mě je třeba jednat a směrovat se tam kam chceme a ty příležitosti si vyhledávat aktivně, pak už nebudeme muset nic poznávat.

a nejste holky na sebe moc přísný?
ve 24 máte na všechno spoustu času, na rodinu vůbec dost brzo a nějakou kariéru má v tomhle věku přece málokdo
není to spíš nějakou jinou nespokojeností?

Já bych řekla, že tvůj pocit má více lidí v tvém věku možná i v tom věku nižším. Žijeme v době peněz a úspěchů, tak se každý snaží být lepší než je. Na tom není nic špatného, ale zásadní otázka pro každého je asi to, co konkrétně pro nás znamená slovo úspěch. Okolí klade určité nároky, ale řekla bych, že do těch třiceti let máš času dost na rozvíjení sama sebe. Znám spoustu lidí, kteří ve 30-ti letech teprve vystudovali a teď hledají co? kde? jak?

Jinak já mám stejný problém. Jsem blíženec a moje povaha je hrozně rozvinutá na všechny strany. Mám všeobecný přehled. Zajímám se skoro o vše, ale mám problém ty ostatní věci dokončit. Takže je asi lepší se zaměřit jen na jednu věc a v té se snažit být odborník. Já dělám s penězi a jsem ráda za svůj úspěch, ale kolikrát bych se viděla v něčem jiném..Chtěla bych toho dělat více, ale pak bych to nestíhala. Uvidíme časem. Třeba se chytnu úplně něčeho jiného. Nikde není dáno, že to, co studuješ nebo to, co děláš budeš dělat do konce života.

Ja bych řekla ze tenhle problém maji hlavne lidé kteří proste maji pocit ze musi v životě něco dokazát. Ze mít rodinu a práci je málo. Sama ten pocit mám.
Spousta kamarádem ma normální práci nektere se vdaly některé žiji s přítelem. Žádná neni ničím "výjimečná". Jim to stačí jsou spokojeně nepotřebuji si "něco dokazovat" udělat něco víc. A někdo ma proste problém ze jemu tohle nestačí.
A co se tyče toho co po škole a podobně je hodne lidi co VŠ vystuduje a pak dělají něco úplne jineho. Jini zase školu vystudují ale vedi ze to dělat nechtějí.
Mám pocit že nakonec nás ten život někam zavede. A třeba ta cesta nemusi byt tak jasná ale muže nás třeba jen částečně nasměrovat.

To je pravda. Četla jsem teď nějaký článek, že když si dává člověk moc cílů nebo moc vysoké cíle, tak pak nemůže být štastný. A je to tak, jenže články jsou fajn, ale ve skutečnosti to není tak jednoduché.

Já si myslím, že hlavním cílem by mělo být to, že chceme být šťastné. A kroky k tomu jsou to, že věci budeme brát tak jak přijdou a s pozitivním postojem. A hlavně budeme vděční za to, co máme. To je podle mě cesta ke štěstí a ktomu největšímu cíli života. Jenže to není tak jednoduché

Ještě jsem chtěla napsat, že člověk nemůže být šťastný, protože není v jeho silách ty cíle dosáhnout a to vede k nespokojenosti a ke smutku a podceňování se a podobně.

Reaguji na Majulis:

Já jsem o 4 roky starší než ty a nedávno jsem si uvědomila jednu důležitou věc: je důležité žít přítomností a vyvarovat se autosugescí typu "až budu mít hotové Bc. studium, bude líp", "až zhubnu, bude líp", "až budu mít vlastní byt", "až potkám toho pravého", "až dodělám Mgr. studium", "až získám dobře placenou práci".

Další problém bývá s úvahami "kdybych bývala...". Ty jsou podobně sebedestruktivní.

Právě cca před těmi 4 lety jsem takhle uvažovala a zpětně toho lituji, protože jsem jakoby pořád žila minulostí+budoucností a přítomnost mi protékala mezi prsty. U mě to bylo dané asi dost výchovou, protože mí rodiče vždy byli hodně ctižádostiví a kritičtí, a tímto způsobem jednali i se mnou.

Takže abych to shrnula: nechávat věcem volný průběh, nedávat sama sobě ultimáta a nevyčítat sama sobě věci z minulosti.

Tak jsem teď pár dní přemýšlela na vašimi odpověďmi a dumala, kde všude u mě a mých vlastností může být problém a narazila jsem na obyčejnou věc o které jsem ale nikdy nepřemýšlela. Vždy jsem byla dost velký introvert a dost mě to trápilo. Zejména když má člověk kolem sebe samý extroverty. Mým nejlepším přítelem je můj přítel. Za 4 roky, co jsem se přestěhovala z rodného města, jsem skoro nikde po večerech nebyla. Na SŠ jsme neměli žádný dobrý kolektiv, který by se scházel a z holkama ze ZŠ se už dávno nevídáme. V novém městě nemám žádné kamarádky. "Pobyt" ve společnosti mě vždy velmi unavuje a vyčerpává. Po dni stráveným ve škole/práci s lidmi, po příchodu domů nemám chuť někam chodit. Nejraději si zalezu s knížkou, televizí, seriálem anebo přítelem. Ve volným čase ráda chodím na procházky, čtu, vyrábím, učím se angličtinu, s přítelem rádi chodíme do kina, zacvičit si, cestujeme. Jsem jiná než většina ostatních lidí a vždy jsem se cítila, jako že nezapadám. Pozorovala jsem lidi na facebooku.. jak se všichni baví, jaké mají kariéry a kladla na sebe dost velký nároky abych se těmto lidem vyrovnala a měla pocit, že musím dělat to co ostatní. Jenže mě to spíše vyčerpávalo a negativně ovlivňovalo psychicky. Za těch pár dní přemýšlení jsem si uvědomila, že jsem jiná, že vůbec nemusím dělat co ostatní a že je spousta lidí jako já, který si radši přečtou knížku, jdou na procházku než vysedávají někde pořád s přáteli a honí kariéry. Toho zjištění je mnohým může zdát úplně obyčejné, ale jako člověk si to uvědomit a akceptovat to, je neskutečně obtížně a já po dlouhé době mám pocit, že ze mě spadli jakési okovy, které mě pořád tížili. Teď si ráda s úsměvem na rtech čtu knížku, zajdu na procházku. Dělám co mám ráda a co mě baví, nehoním se ale hlavně se nesrovnávám ostatními. Je to neskutečně osvobozující Děkuji