Existuje pravá láska?

Přijde mi, že se tu zaměňuje prvotní zamilovanost s láskou. Láska je podle mě mnohem víc než zamilovanost, ze které po čase vyplyne (nebo taky ne). Záleží ale, co přesně ty vnímáš pod pojmem láska. Pro mě to je pocit, že se na manžela můžu v jakékoliv situaci spolehnout, že se o mě postará i v nemoci (zní to jako klišé, ale když pak má člověk dost vážný zdravotní problémy, tak pozná, jak moc důležité taková podpora je), že mě prostě jen obejme před odchodem do práce nebo když je mi zle, že pro mě chce to nejlepší za každých okolností, že vždy upřednostní mé zájmy nad svými a to i tehdy když se zrovna hádáme, že mi třeba podrží vlasy když zvracím, a hlavně ten pocit, že kdybych ho měla ztratit nebo se mu něco stalo, tak by umřel kus mě a byla bych najednou citově prázdná. To samé se samozřejmě snažím nabídnout i manżelovi...Je to o dost jiných pocitech než je pouhá zamilovanost, ty pocity jsou mnohem hlubší a trvalejší. Hlavně to není o 'setrvačnosti' nebo lenosti nebo strachu být sám, spíš naopak, protože láska se prostě musí pěstovat. Člověk, co opravdu miluje nedovolí, aby ten druhý trpěl...
Stačí ti to takto?:-)

Já myslím, že ne. Takové to milování do konce života to má málo lidí. Prostě někde to vyprchá a někde to vydrží déle. Jako příklad bych mohla uvést moje prarodiče. Byli spolu od 16-ti až do konce a prostě takové to laškování a škádlení a všechno, co tam probíhalo, to podle mého byla láska. Dnes už na to ale moc nevěřím. Když je tam zamilovanost, tak ta může vyprchat rychle a láska je něco dlouhodobějšího, co může také vyprchat a hraje v tom roli chemie a celkově ti dva. Nejsem odborník, jen si to myslím

Reaguji na +Lucy+:

u žen možná ano, ale obávám se, že u mužů tomu tak moc nebude...

Reaguji na im4fun: Krása. Já taky věřím, ač takové zkušenosti nemám.

Reaguji na im4fun: wow krásně napsané

Reaguji na im4fun: Tak v tomhle s tebou souhlasím.
Nejvíc mě štvou lidi, kteří mě přesvědčují, že láska je tak do dvou let vztahu pryč. To je pryč možná poblouznění, ale rozhodně ne láska. S přítelem se hádáme, o tom žádná, ale vím že je to ON a že je to láska, protože v jistém okamžiku mi naprosto přestalo být jedno kdo ho jak bere ... to já s ním chci být a chci s ním být se vším všudy. Láska není o tom, že ze sebe chcete strhat šaty hned co se vidíte, ale o tom, že ho klidně pustíte s kluky do hospody protože ho máte ráda. Je to o tom, že vás přijde vyzvednout na třídní sraz s růží, aby spolužákům a spolužačkám ukázal, že máte milujícího chlapa. Je to o tom, že vám dá pusu za chutnou večeři ... a pak si to s vámi rozdá i když po večeři chytnete hysterák, že jste tlustá Je to prostě symbióza ... můžete se štvát, ale vždy víte, že ten druhý nesbalí kufry

Tak podle mě určitě existuje a mnohé případy to potvrzují, kde láska opravdu vydržela do smrti a nebylo to jen ze zvyku...
ale dnes je to spíše bohužel rarita...já si myslím, že každý sice po tom v hloubi duše touží, ale ne každý je takového vztahu schopen..člověk musí sám umět lásku dávat i přijímat, ten vztah pěstovat, lecčehos se pro druhého vzdát (už jen třeba jiných žen/mužů), nebýt sobec...A to je vše běh na dlouhou trať, i když ve výsledku je takový vztah mnohem hlubší a lepší než krátká citová vzplanutí, tak lidé radši hledají to, kde je co nejméně námahy a je to bez práce...takže u mnoha lidí je to celoživotní koloběh, kdy se neustále zamilovávají a odmilovávají a střídají partnery...
jinak kolem mě jsou skoro všichni zadaní, ale nemůžu říct, že většinou šťastně...prostě hlavně nechtějí být sami, což osobně nechápu....ale je fakt, že lidi se na vás koukají divně, když delší dobu nikoho nemáte, takže se někteří radši spokojí i s málem...

Reaguji na classy and chic:

Bohužel musím souhlasit...

miluji 9 let a myslím, že je to osudová láska