Co mám dělat proti závisti - bohužel z mé strany

vosmajda
Jo, teď jsi trefila hřebíček do hlavičky

Závist je povahová vlastnost a s tou se člověk narodí.Když si to člověk přizná, není se za co stydět. Jediné co je špatné a pro tebe zlé je, že bohužel ubližuješ samě sobě.. Ti, kterým závidíš,to ani nemusí postřehnout, natož vědět. Pohnout vlastní povahou je mnohdy nad síly jednotlivce. Zeptej se obráceně. Máš co závidět? Vždyť nikomu nevidíš do života. Mohlo by se ti nakonec stát, že budeš závidět nemoc o které nevíš, rodinné nesváry které bys nechtěla, ne vše je pozlátko které vidíš. Věř sama sobě a snaž se být spokojená se životem jaký žiješ.

Víte, co se mi moc líbilo? Kdysi někdo řekl, že kdybychom snesli svá neštěstí na hromadu a tu bychom si měli spravedlivě rozebrat, aby měl každý stejně, tak by si každý odnesl ta svá neštěstí zpátky.

to je pravda...ty máš třeba pocit, že ten člověk je šťastnej, protože má práci a ty ne (dosaď co chceš), jenže ty nevíš, co jeho trápí, ty do toho nevidíš...každý máme něco. A stojí se rvát za to, abychom se neštěstí zbavili a byli ok, no ne?

stejný názor....pokud má žena nízké sebevědomí, trpí těmito pocity...že je jiná krásnější, vtipnější, chytřejší, bohatší...ap.
Je třeba udělat si pořádek především ve své duši a těle...každá žena může být krásná.
Musíš mít neprve ráda sama sebe! !! Amal

Ahoj.Taky hrozně moc závidím a chci být jen já ta NEJ. Už mě to leze na nervy, že se pořád tak hrotim .. je mi teprv tedy 16, ale stejně si připadám jak magor .. pořád koukám na nějaké ženské jestli jsou hubenější,hezčí .. atd .. nevím jak to popsat jsem hrozně závistivá a sebou posedlá ..

Občas mám taky depku, že mi to vůbec nesluší, jsem zase o dost starší atd., většinou když vidím svojí fotku - přesně jak píše Vosmajda - na fotkách děs běs. A manžel mi vždycky říká, že se mám přestat hlodat a jít něco dělat. Jak totiž člověk nemá do čeho dloubnout myslí na tyhle chmury. A tak když máš v práci starosti, nevíš kde ti hlava stojí, pak přijdeš domů urvaná, sesypou se na tebe dětičky, musíš se postarat o chod domácnosti, tak na takovéhle myšlenky není opravdu čas. A pak mi ještě pomáhá říct si, že každý má něco, že i ta nejhezčí holka na světě si musí sednout na záchod a utřít si papírem zadek a u toho určitě sexy nevypadá.

To máš pravdu, mně připadá, že nejlíp vypadám, když doma malujeme a nejhůř, když je nějaká slavnost a já se snažím hezky vypadat.

Souhlasím s příspěvky Marrie a Ady - viz předchozí strana. Vosmajdo, myslím, že Tě netrápí závist v pravém slova smyslu, spíš jsi nespokojená sama, vnitřně i zevnějškem, a porovnáváš. Zdá se Ti, že ty druhé mají to, co bys taky ráda měla, že vypadají tak, jak bys chtěla vypadat, že jsou veselé a spokojené, zatímco ty, i když bys měla být šťastná uprostřed své krásné rodiny, tak to tak nějak necítíš.
Opravdu obdivuji, žes o tom takto veřejně napsala, je vidět, že se nad sebou zamýšlíš, že víš, co je správné a co ne. Proto Tě pochopitelně zneklidňují pocity, o kterých se domníváš, že správné nejsou, ale nemůžeš si pomoci a cítíš je znovu a znovu.
čtyřicítka je pro ženu často složitá, protože odchází mládí a žena, zapřažená do víru každodenních povinností, práce v zaměstnání i doma, péčí o rodinu, nemá na sebe dostatek času a sama sebe dává až na poslední místo.
Já sama bych Ti doporučila dvě věci, které jsem postupně udělala kdysi já. Neměla jsem sice Tvůj problém, měla jsem ale jiný - a ono to vyjde na stejno
Problém je v naší hlavě a musíme se tedy postupně změnit my, ne naše okolí.
Ty jsi se sebou nespokojená, nemáš se ráda, ale kdo Tě má mít rád, ne-li Ty sama? A abys byla spokojenější, musíš se začít měnit napřed zvnějšku, tím se začne měnit i Tvé uvažovaní.
Já jsem tehdy šla na typologii a nechala si doporučit barvy, které mi budou slušet plus vše ostatní. Postupně jsem začala měnit šatník,což ocenila i dospívající dcera Začala jsem chodit k holiči a nosit praktickou trvalou, účes jsem dlouho zvažovala, abych se nemusela natáčet atd. Tyto změny nejsou nějak závratně nákladné, naopak typologie Ti v budoucnu ušetří peníze, protože si plno věcí, které by ti pak ležely v šatníku, prostě nekoupíš.
Pěkné kousky oděvů se dají koupit i v různých outfitech a všelijak kombinovat, časem si vybuduješ nový šatník.
Tím, jak se soustředíš víc na sebe, nebudeš mít tolik času druhé a za čas zjistíš, že s tím, jak získáváš na jistotě, co se týče vzhledu, jsi jistější i ve styku s těmi, kteří Tě dříve tak zneklidňovali/y.
Druhou věcí, kterou jsem udělala, bylo cvičení a koníčky, na které jsem si nedala sáhnout a rodina je musela respektovat. Bylo to těžké, protože sloužím rodině do roztrhání těla, ale nakonec to šlo. Získala jsem nové známé atd.
Držím palce, změny nepříjdou za týden, ale věř mi, že za čas budeš spokojená nebo alespoň spokojenější.

oskarovaa
Hezky jsi mi to napsala. Teď se možná ocitnu bez zaměstnání, takže se ode mě už asi nebude očekávat, že budu šťastná. Ale kdoví, třeba si odpočinu. Psala jsi, že se dávám na poslední místo. Nedávám, tam mě cpou ostatní. Dokonce manžel říká, že jsem sobecká. Když mě vidí s knížkou, časopisem, internetem, tak mi připomene, co je třeba udělat, jako bych okrádala o svůj čas rodinu. Špatně jsem se ze začátku uvedla, do práce jsem moc nebyla, a už se to se mnou veze, ať se snažím, jak chci, prostě jsem ta, co nic nedělá, i když to dávno není pravda. Najednou chce každý ode mě práci. A mamince slouží zdraví stále méně, dřív se zabývala mým vzhledem a teď je jí to jedno, jak vypadám, jen když umyju okna, to mě mrzí. Ráda pomůžu, nic proti tomu, ale kdyby aspoň řekla, jestli mi to sluší, nebo ne, a aspoň chvíli zapomněla na bolesti a nemoci. Momentálně mám dovolenou a doma děláme takovou větší práci. Nepřijdu si ani nějak ošklivá, protože se nemám s kým porovnat. Jinak dík, že mě chápeš, že nenapíšeš, že závist je ošklivá vlastnost - a hotovo.

Možná bych se, být Tebou, zašla poradit k nějaké psycholožce. Ale musela by sis najít někoho, ke komu máš důvěru.
Ty se teď v tom motáš, nevíš si rady, já to dobře znám, ode mne chce taky každý práci Sešlo se Ti toho moc najednou a asi se nemáš s kým o tom poradit, hromadíš vše v sobě a najednou to překročilo určitou snesitelnou mez.
Můžeš si dodat sebevědomí, vylepšit svůj vzhed - to určitě udělej -, ale taky si musíš udělat pořádek v duši.
Pokud teď z nějakých důvodů nemůžeš zajít k odborníkovi/odbornici, zkus si pořídit nějaký notes a tam si zapisuj vše, co Tě napadá, nijak to necenzuruj, prostě volný tok myšlenek (Zamykat před ostatními!). To jednak uleví už při psaní a jednak, až si to znovu přečteš, ujasníš si sama řadu věcí, přinejmenším se dozvíš, co skutečně chceš a co si myslíš. Zní to zvláštně, ale takto může člověk komunikovat sám se sebou a trochu si uklidit uvnitř.
Pak doporučuji jednoduchou techniku psychologa Klimeše (najdeš ho na www.lidovky.cz). Když pocítíš krizi, začni k sobě mluvit a chláchol se. Jako bys uklidˇovala malé děcko - sebe:" Co ti je, Vosmajdo/ALenko, Pavličko? Proč jsi nešťastná/smutná/rozladěná? Jak ti můžu pomoci? Neboj se, vše se vyřeší a bude ti zase dobře..." atd. Vypadá to zvláštně, ale funguje to. Nic za to nedáš, zkus to jednou a uvidíš, přináší to ohromnou úlevu.
Drž se!

Volný tok myšlenek, to asi nepůjde, protože já vždycky cenzuruju, to bych si řekla: co si to dovoluješ, maminka už je stará a ještě tě finančně podpořila, co si to dovoluješ o ní psát? Já vím, Ty myslíš psát prostě to, jak mi je, ale já pořád myslím na to, co pro mě kdo udělal a jestli to není blbé, takhle to psát. A momentálně ani rozladěná nejsem, mám dovolenou, kromě práce doma podnikáme i různé výlety, což dřív nebylo. I objektivně vypadám líp, když je víc práce, tak více spím a taky nemyslím na situaci v práci. Spálila jsem se sice od sluníčka, ale najednou se mi nemastí pleť a vlasy, a věčné vyrážky na hrudníku zmizely. Horší to bude po dovolené, jestli v práci skončíme. Už jsem kdysi byla bez práce, ale teď bych to snášela hůř. Myslím že budu koukat na pracující lidi jako na nějaké bohy a budu přemýšlet, můžu si vzít toto, sníst toto, obléci tamto, když jsem si na to nevydělala, není už to nadstandard?
A že problémy není s kým probrat, to je tedy pravda. V práci mě posílaly ženské do háje, když jsem tam tahala domácí starosti, protože ony chtěly jen tak klábosit o kytičkách a o receptech. Manžel zase nesnáší tahat starosti z práce domů, byť by šlo o ztrátu zaměstnání, tak se nesmím o tom bavit. A maminku věčně bolí břicho, ta mi řekne rovnou, nevypravuj mi to, já tě nevnímám.

Jak jsem už psala, mladé dívky mi většinou nevadí, tu zášť cítím k ženám tak o 2 - 4 roky mladším, a takových je v mém okolí většina.

Dcera má pravdu, krása, to, co ty považuješ za krásu a to, co ty těm ostatním tak závidiš,je jen obal, šlupka, nic víc, vždyť i modelkám se říká ramínka na šaty.
Až budeš mít ráda sama sebe, až se sebou budeš spokojená, až přestaneš řešit jenom to, že ostatní vypadají líp jak ty, pak budeš krásná. Dokud se tohle nenaučíš, nikdo ti nepomůže.
Připadá mi to, že se snažíš porovnávat s těmi ostatními, jako bys neměla svůj vlastní styl, svoje vlastní já. Porovnávat se a pak jim závidět, že ony to mají a já ne, že ony vypadjí dobře a já ne? Dyď je to blbost. Mám takovou tetu, je o dost mladší než moje matka, ale tím věčným porovnáváním, srovnáváním, závistí, je stará, ve tváři strhaná, věčně nespokojná a kdo může se jí raději vyhne, než aby se s ní aspoň pozdravil.

Nicméně, každá z nás se čas od času srovná s tou druhou, hezčí na ulici, proč ne, dělám to já, dělá to moje kamarádka, dělá to moje dcera - ale zdravě, bo pokud má stejnou postavu, je stejný typ, proč se nookoukat, když jí to sluší, třeba by to mohlo slušet i mě, a není to žádné opičení, tedy, když to neprojedeš na kopírce. Proč by jinak édní návrhaři tvořili a ukazovali to na modelkách? Předpokládají, že se někdo bude opičit, koupí si to a bude to nosit.

to nechápu doteď a neřeším to, mám jiné záliby, jiné zájmy a nějaké kytičky, a vaření, no jíst se musí, tak proč to řešit

ano, vnímáš ty sama sebe jako ženu? Jsi spokojená sama se sebou jako se ženou? Jsi spokojená se svým životem, děláš věci, které tě baví, jsi sama pro sebe tou královnou, nebo funguješ v práci, doma, jako ta, co se stará a každému vyjde vstříc, dokážeš říct ne na to, co dělat nechceš?