Chybí mi mamka

Reaguji na svarcovaeva: Myslím si, že je krásné, žes jí ještě ze svého života neodepsala. Obdivuju taky to, že jsi schopná uznat, že byly i hezké okamžiky. To každý nedokáže... Myslím si že by ses teď měla soustředit na sebe. Odpuštění pomůže nejen mamince, ale hlavně tobě. Z mé zkušenosti se ti po odpuštění uleví. Nedá se ale čekat, že se mamka změní nebo že tě bude poslouchat...
Podle mě by ti pomohla nějaká terapie, kde by ses mohla vypovídat ze svých křivd a úzkostí a zkusit najít k mamince nový vztah. Z toho co píšeš je vidět, že ji ze svého života vymazat nemůžeš. Ale pokud budeš plná křivdy, ublížíš tím sobě a mamince nepomůžeš. Opravdu doporučuju nějakého schopného terapeuta, který je ochotný naslouchat. Někdy pomůže se i "jen" vypovídat....

Musí být těžké žít s takovou věcí ale když ona sama se nebude chtít léčit tak to nebude mít cenu. Nedonutíš jí. Pokud nejeví vůbec zájem tak co s tím? Vím,že takového člověka jako je maminka jde ze života odepsat velmi těžce. Když si představím,co všechno sis musela prožít tak obdivuji,že jí chceš dát pořád nějakou šanci ale řekni si jestli ti to stojí za to se trápit ještě víc. Kdyby sis jí vymazala ze svého života tak by sis neměla nikdy co vyčítat. Možná,že byli i ty pěkné chvíle ale nejspíš tam převažují ty špatné. Většinou je to tak,že to co zažijeme v dětství nás provází celý život a pokud ti ho pokazila tak si myslím,že by měla příjt ona sama a omluvit se za všechno. I tvým sestrám. Mamka tu má být od toho aby tě podržela v těžkých chvílích a stála při tobě. Pokud ona necítí žádnou vinu a ještě ti do očí lže,že nic nevypila a není schopná být střízlivá a promluvit si s tebou tak to bude hodně těžké. Vím co všechno zažíval můj taťka ve svém dětství a do teďka je z toho smutný a někdy i kvůli toho brečí,protože je mu všechno líto. Můžu říct,že si z toho hodně odnesl a že si v dětství řekl,že nikdy takový nebude,protože ví co všechno to obnáší. Držím ti palce a nic si hlavně nevyčítej.

Reaguji na Piskot89:
děkuji moc za povzbudivá slova. Vám všem holky.

Ahoj Evi, nevím co poradit, jen bych tě chtěla povzbudit tím, že je nás takových víc. Já mám otce alkoholika a je to tak, jak píšeš ty...on problém nemá, nepotřebuje se léčit. Já jej mám ráda i přes to, co jsme si s ním zažili, je to prostě můj otec. A pokud není zrovna napitý, je to celkem fajn chlap. Naštěstí s ním už 2 roky nebydlím-ulevilo se mi, protože být s ním v jednom domě bylo neustále o nervy. Jen jsem ho slyšela přicházet z hospy, už se ve mě všechno sevřelo. Teď ho vidím zhruba jednou za měsíc-střízlivého a na jednu stranu jsem za to ráda (že mám svůj klid a nemusím se na něj dívat na opilého), ale na druhou stranu mi jako otec strašně chybí. Když na mě přijde slabá chvilka, tak brečím jako želva-i proto, jak se mi celá rodina rozpadla, každý je někde jinde.
Myslím, že ty máš svou mamku taky pořád ráda, jinak byses na to už dávno vykašlala a přestala ji řešit. Jenže ono je to někdy těžké, vymazat vlastního rodiče ze života. Přeju ti, abys měla možnost si to s mamčou vyříkat a najít k sobě aspoň nějakou cestu. Nevěřím, že ji to netrápí, že nikoho z vás nevídá, svá vnoučata....Prostě toto téma je na strašně dlouho a my, kteří jsme to zažili, víme jak ti je!...Hodně štěstí a mysli pozitivně!